Unfaithful 21.

autor : Angel + Tajemná Neznámá ( + vřelé díky Mitternacht ;-))

Ahojky sluníčka... Mrzí mě, že mi to tak dlouho trvá, ale mám připravených tolik zápletek, že nevím, jak je mám nacpat do dalších dílů, takže se to dost vleče. Tohle snad budu psát ještě jak dlouho... Nějak se mi nechce věřit, že jsme už na začátku třetí desítky... Vyloženě jsem měl nechuť tohle psát, protože osoba, pro kterou to celé bylo určené, nejspíš už nečte... Jsem do toho hodně zamotanej, až by se dalo říct, neschopen se vymotat, je to čím dál větší volovina... Ale i tak tu máte další díl, užijte si to... :-* A děkuju moc za vaše komenty a podporu... Jste zlatý :-*

**********

Bill

Ach bože, Tom je takovej pitomec! Totální pitomec, trubka a ještě hodně dalšího! Cítím, že z rozčilení zřejmě nebudu moct usnout, ale to je fuk. Tom je dole. Poslal jsem ho pryč, nevydržím s ním tady! Jedná se mnou jako s malým, nesvéprávným děckem! Manipuluje mnou, vím to. Na druhou stranu mi sice hodně pomohl, ale... Nevím, jestli to vydržím s člověkem, kterému naprosto nemůžu věřit. Nemůžu... Myslím, že důvěra a respekt není zrovna jeho silnou stránkou.

Sakra... A zrovna bych Toma potřeboval. Je mi samotnému smutno tady. Že já se nechávám tak snadno zblbnout. On kuje něco za mými zády a ne že ne, já to vím, jsem si tím naprosto neochvějně jistej! Kdybych ho tolik nemiloval a (přiznejme si to) nepotřeboval ho, už dávno bych mu tady s tím seknul. Myslím, že je docela hodnej kluk, neřekl jsem, že ne, ale... Nechci se cítit jako něčí majetek, jako hračka v něčích rukou.

Tom nepostrádá cit, to jsem neřekl. Jen si myslím, že si potřebuje něco dokázat. Naprosto nechápu, co mi tím vším chce říct, co mají ty tajnosti znamenat, ale přijdu na to stůj co stůj. Nehodlám čekat, až milostivě otevře Tomášek papulku, aby mi konečně řekl, o co v téhle šarádě jde. Nehodlám už dál dělat vola. Nehodlám být Tomova hračka. Ničí hračka. Copak chci tak moc, když chci pravdu?!

Přikryju se a pomalu usínám. Ale nějak prostě cítím, že myšlenky, zuřivě bzučící v mojí hlavě, mi to prostě nedovolí...

Tom

Jsem úplně rozlámanej. Převaluju se, různě kroutím, snažím se zaujmout pozici a nedaří se mi to. Tenhle gauč jsme kdysi kupovali s Billem. Je o hodně větší, než ten náš první, vybírali jsme ho spolu. Je krásně měkoučkej a dá se na něm dobře vyvalovat... Ano, na něm se člověk vyválí opravdu perfektně. Ale už se na něm vůbec nedá spát. Jsem vytočenej jak... Nechtějte vědět co. Prásknu sebou doprostřed pohovky a očima hypnotizuju strop nade mnou. Ohromná zábava...

Snažím se zabrat, ale nejde to. Je toho spousta najednou, nestíhám to. Bill něco tuší a dozví se to. Ale musím mu to říct já, nikdo jinej. Anis s Davidem na mě ušili boudu. Nevím, proč jim tolik jde o Billa, ale... Počkat, asi mi to došlo!

Anis jde odjakživa po mém bráškovi. Nejradši by ho přehnul přes stůl a klátil, jak je den dlouhej. David asi chce satisfakci, ale pořádně nevím za co. Vím jen, že z toho oba můžou něco mít a to já prostě nedopustím. Nemůžu! Sakra, takhle se vážně nedá ležet. Jdu do kuchyně, nalít si pití. Potřebuju to. Jsem vyprahlej jak Sahara...

Posadím se na barovou stoličku a cucám nějaký nealko sladký pití. Převaluju ho na jazyku, než zase polknu. Hlavu si zapřu pravou rukou, tou druhou míchám nápoj. Brčko jsem už úplně okousal. Ty nervy na mě jsou vidět. Mám pocit, jako by se na mě někdo díval. Jako by mě snad někdo měl pod drobnohledem a zkoumal mě a Billův život. Napadají mě jedině dvě osoby, který toho jsou schopný, ale dál se tím nezabývám. Už tak mám dost nervy v kelu...

Položím si hlavu na bar, začaly se mi silně klížit oči. Ale opravdu hodně silně. Za chvíli je přeze všechno konečně zavřu. Usínám...

Bill

Něco mě zašimrá na líčku. Nepřestává to. Odfouknu pramínek svých nových, umělých, černočerných vlasů z čela a zamrkám. Zapřu se lokty a podívám se ven z okna. Je ráno. Slunce už jasně ozařuje venkovní krajinu a mě přetrhlo spaní. Spalo se mi opravdu mizerně. Sny byly úplně nesmyslné, já jsem celý pomačkaný a navíc potřebuju sprchu. Potřebuju něco, co mě vzpruží. A navíc i ten včerejší pot, to taky není zrovna nejlepší vůně, jakou mám v arzenálu...

Mrsknu sebou o matraci a instinktivně hmatám rukama vedle sebe. Tom tu není... Jasně, že ne. Taky jsem ho na celou noc poslal pryč. Taky mě to mohlo napadnout. Bude zřejmě dole. Nemám šanci se tam dostat, nějak jsem se ještě neseznámil se vším bezbariérovým zařízením v tomhle domě. A taky na to vůbec nebyl čas. Můžete si to zkusit, kdybyste žili s Tomem. Soustředit se taky na něco jiného než na něj je opravdu hodně náročný. Neodolatelnej pitomec...

Tom

Tohle vážně není možný... Já jsem tady usnul. Usnul jsem u baru... Běžně jsem schopnej sletět i z postele a teď na vratké stoličce, která každou chvíli mohla sletět k zemi a já se mohl odporoučet spolu s ní, já tady chrápu a nic se mi nestalo... Prudce zamrkám, oslepilo mě jasné, denní světlo. Už je ráno... Konečně... Tenhle den bude jedním z nejnáročnějších, ale snažím se na to nemyslet. Jsem zlámanej, skoro se nemůžu pohnout.

Protáhnu se a doklopýtám ke dveřím. Vezmu za kliku a až teď si uvědomím, co jsem to vlastně chtěl. Otevřu je a hlasitě vydechnu. Ještě se zalepenýma očima jdu ke schodům a vystoupám nahoru k ložnici. Přede dveřmi ještě chvíli váhám, než se rozhodnu vejít. Nakouknu malou mezerou dovnitř. Bill je schoulený do klubíčka a zírá z okna. Je tak sladký a křehký... A co mu to sakra dělám já...

„Do... Dobré ráno, lásko,“ zašeptám. Sednu si k němu na postel. Prsty mu jemně zajedu do vlasů, probírám se jimi. Bill se otočí a na chvíli se mi zadívá do očí. Ruku mi odstrčí pryč, dál se dívá ven. Nesnáším to ticho.

„Nepotřebuješ něco, Billi?,“ řeknu skoro neslyšně. Otočí se ke mně, pootevře rty, ale nic neříká. Lehne si na záda a dívá se do stropu. Vidím v jeho očích výčitky. Vím, včera jsem to hodně přehnal a zasloužím si, aby se mnou zacházel jako s kusem hadru. Ostatně se mu vlastně ani nedivím a schvaluju mu to. Vím, udělal jsem kopanec... A jemu asi těžko vysvětlím, že jsem to tak nemyslel...

„Omlouvám se, přehnal jsem to,“ opět prolomím ticho. Bill jen vzdychne. Opět nic. Jestli bude dál mlčet, asi se zblázním. Nemůžu si pomoct, já nesnáším, když nic neříká. Ještě k tomu v týhle situaci se cítím čím dál hůř.
„Mohl jsi mi to vysvětlit. Nemusel ses rozčilovat,“ hlesne. Probere mě to z přemýšlení. Vidím ale, že Bill chce ještě pokračovat...

„Tome, já... Proč? Proč mi nic neříkáš? Pořád se na mě utrhuješ, jednáš se mnou jako s pitomcem... Bolí to, Tomi. Já mám pocit, že ti snad už nemůžu věřit...,“ řekne. Pokývám hlavou. Má naprostou pravdu. Budu muset několik věcí změnit. Já vím, že Bill není blbej. Vím, že některé věci té jeho střapaté hlavičce docházejí mnohem dřív a mnohem lépe, než mě...

„Billi, je toho hodně. Časem ti všechno řeknu, jen nechci, abys v tom měl takový zmatek... Musím ti vlastně říct, že dneska přijdou nějaký lidi a budou s náma mluvit o tom, jak to bude s návratem kapely,“ vychrlím na jedno nadechnutí. Tak, a je to venku...

„Tome... A že bys mi to třeba řekl dřív?!,“ řekne Bill rozčileně. A sakra... Zase jsem to zdupal. Jestli já náhodou nejsem Tom Kaulitz... To největší hovado pod sluncem...

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat. Budou tady, až se vrátíš z dnešní rehabilitace.“

„To nebudu mít na nic náladu a budu otrávenej a unavenej. Víš to moc dobře, Tome. Víš moc dobře, že já, pokud jsem unavenej, tak akorát spím, nebo čučím do blba. Za tu dobu, co se známe, to snad moc dobře víš.“
„Bille, nechovej se jako malej.“

„Kdo se tady chová jako malej?! Pořád mi předkládáš věci jako hotový. A ani se mnou o ničem nemluvíš. To mě máš opravdu až za takovýho pitomce?!“

„Bille, prosím tě, nerozčiluj se.“

„Okay. Stejně vidím, že tady je to zbytečný.“

Ticho. Sakra, jak já to nenávidím. Uznávám, jsem idiot. A dělám ho ze sebe pro Billovo dobro, ale nevím, jak dlouho ještě budu moct. Snad tak dlouho, dokud mě Bill nezačne mít plný zuby. No, vypadá to tak, že už se stalo...

Bill

Klasika... Snídaně, oblečení, sprcha. A několik hodin mlčení. Tom mě neuvěřitelně vytáčí. Nebýt mojí závislosti na něm, tak... Už jsem to přece říkal. Snad už bych se dávno sbalil a odešel... Ale nejde to. Přece jen... Já pořád cítím, že mezi námi je nějaký pouto, který nesmím přetrhnout. Ehm, myslím, že Tomovi se to možná nitku po nitce podaří. Protože tam, kde není důvěra, to absolutně nemůže fungovat...

Ta včerejší a vlastně i dnešní hádka... Je to až nemožný. Já ho tak miluju a navíc ještě... Mu nevěřím. Sakra, takový dilema, nepřeju nikomu. A navíc jsem mrzák. A taky... Postaví mě vždycky před hotový rozhodnutí a tečka. Nesnáším to. Já chci taky o něčem rozhodovat! Jedná se tu i o mě! Já nemám ochrnutej mozek, ale nohy sakra! Až se mi z toho chce brečet... Jediný, co nechci je, aby to Tom viděl... Nechci, aby na mě vůbec sahal...
Vidím, že ho to mrzí. Co už... Já ze sebe debila dělat nenechám. Mám pocit, že jsem ze hry. Snaží se mi to usnadnit a akorát mu dávám sežrat, že to čím dál víc packá. V jednom kuse to sere. Je to takovej pitomec... Takovej nesnesitelnej trouba... Ale můj... Co s ním...

Vypadá to, že se mě chce konečně na pár hodin zbavit. Na jednu stranu mi přijde blbý, jak se o mě pořád musí starat. A pak tady... Je to pro něj za trest. Jestli byl takhle nesnesitelnej už předtím, než se mi stala ta nehoda, tak to potěš...

Nakládá mě do auta. Jedeme na onu rehabilitaci. Nechce se mi tam. Sice nějak tuším, co mě tam tak může čekat, ale doopravdy se mi tam nechce. Nevím proč, ale mám šílený tušení. Takový nutkání, který je opravdu dost nepříjemný. Jak bych to jen řekl, prostě vím, že když Tom nebude se mnou, bude někde a s někým, a mě o tom zase nebude chtít nic říct. Mám se tomu divit?! Ne... Bill Kaulitz se odedneška nediví vůbec ničemu...

Tom

Celou cestu tam mlčíme. Uvědomuju si, že musím ještě něco hodit do laborky, promluvit si s advokátem, mám toho až moc. Naneštěstí. Podívám se na osobu, která sedí vedle mě. Dokonale vyfiknutý v drahých hadřících, s dlouhými řasami, které dokonale rámují jeho hluboké oči. Zamyšlené oči... O výrazu jeho očí by se toho dalo ledacos říct... Ale vyčíst z nich něco bylo v tuhle chvíli ještě těžší, než jsem si myslel...

Nesmím se dívat na něj, musím se dívat před sebe. Je to těžký. Vím, dělám si tohle sám. Můžu za to všechno akorát tak já. Dělám všechno pro to, abych ho neztratil. A nakonec ho ztrácím čím dál víc. Dochází mi najednou spousta věcí, které jsem předtím nepromýšlel a nebral je v úvahu, nepřemýšlel jsem o nich jako o důležitých. Ta moje blbost mě klidně může stát vztah... A život... Protože Bill je můj život.

„Bille?,“ pokouším se navázat řeč. Vidím jen, jak si hraje s prsty a nevnímá mě. Otočí se k okýnku, nic neříká. Nedivím se mu. V týhle situaci bych se zachoval úplně stejně. Je trvdohlavej jako mezek. Tohle má bohužel můj o deset minut mladší bratříček po mě. Stejně, jako spoustu jiných, ale pozitivních věcí...

„Tomí...,“ zašeptá. Zrovna stojíme, je na semaforu je červená. Bill mi položí svojí ručku na koleno a zvedne ke mně svoje smutné oči. Sakra práce, co mu to jenom dělám...

„Billi, copak?,“ odpovím. Má takovou něhu v očích. Takovou si pamatuju jedině z dob, kdy zpíval na pódiu naší písničku. Do noci... Taky vidím spoustu otazníků. Bože můj, Billi...

„Tomi, budeš tam se mnou? Na té rehabilitaci? Prosím, Tomí,“ řekne tichým, prosebným hláskem. Jemně stiskne mojí ruku, volně položenou na řadící páce.

„Billi, já nevím. Podle toho, jak se ještě domluvím. Já musím něco vyřídit, nezlob se,“ odpovím. Tak krásně prosí... Ale musím něco udělat, prostě to nejde. Tak moc rád bych byl s ním a podpořil ho...
„A co vyřídit?,“ zeptá se. Vyhledá můj pohled a jeho čokoládová očka hledají v těch mých, mimochodem totožných očích, odpovědi.

„Potom se to dozvíš zlatíčko. Teď se musíš soustředit na něco jinýho. Až se vrátíš, já ti to řeknu. Uvidíme kluky, lidi z managementu, nějak to všechno vyřídíme, abychom se mohli vrátit co nejdřív. Jen chci, aby bylo všechno perfektní,“ odpovím klidným hlasem. Je vidět, že on se s tím asi jen tak nespokojí. Další vlastnost, kterou má po mě. Je šílenej nezmar.

„Potom? Proč děláš věci za mými zády?,“ řekne rozčileně. Zvýší hlas tak, že mi to málem roztrhne bubínky.
„Pokud vím, Tome, my dva spolu chodíme. A vím, že ty mi zdaleka neříkáš věci, který bys mi oznámit měl. Děláš všechno tak, abych já už přišel k hotovýmu. A víš co?! Já ti o tohle nestojím. Mohl jsem to čekat. Čekal jsem, že mi zase řekneš to svoje „Až potom, broučku“. Nech si ty svoje medový kecy, mě to už vážně nebaví! Copak jsem nesvéprávnej, copak jsem děcko?! Vynecháváš mě z tolika věcí a tolik mi toho neříkáš! Já nemám ochrnutej mozek, ale nohy. Nejsem blbej a vidím, že tady něco nehraje. Přijdu na to. A TEBE k tomu nepotřebuju! Potřebuju podporu, nepotřebuju, abys se mnou jednal jak s mentálem! Snažím se, aby to bylo dobrý. Snažím se, abychom my dva byli v pohodě. Ale vidím, že mě prostě nebereš. Já kurva nejsem z porcelánu, pochop to!“

Tak... Lépe se snad vyjádřit nemohl. Nevnímám ani hlasité a naléhavé troubení aut, který stojí za mnou. Za dobu Billova proslovu se musely barvy na semaforu změnit snad tisíckrát. Natřel mi to. Opět takovej stěr. Už je to zase starý, arogantní Bill, kterýho znám. Však ono ho to přejde... Ale kdy... Sakra Tome, on má naprostou pravdu!

Chytám nervy, čím dál větší. Ale snažím se dávat pozor na cestu, dokud konečně nedojeme do rehabilitačního centra. Taková roztomilá klinika... Pozoruju Billa s našpuleným rty, očima sevřenýma do úzkých štěrbinek a nejvíc mě děsí výhružně založené ruce na hrudi. Vystoupím z auta a odemknu kufr. Vytáhnu z něj vozík a postavím ho k Billovým dvířkám. Ty pomalu otevírám...

Bill

„Dovolíš, já sám!,“ ohradím se, když vidím, jak mi Tom rozepíná pás a snaží se mě v náruči dostat na kolečkové křeslo, které přichystal. Natáhnu se pro vozík, zajistím ho pojistkou, aby mi náhodou neujel a pomalu se z auta soukám na něj. Nakonec se mi to kupodivu podaří. Ještě za sebou zabouchnu dveře od auta a v ruce stisknu svojí tašku, ve které mám nachystané oblečení na dnešní cvičení.

Tom je z toho očividně dost zaraženej. Nechci, aby mi cokoliv říkal. Možná si myslí něco v tom smyslu, že do pár dní splasknu, ale hošánek se krutě plete.. Já mu tohle baštit nechci a nebudu. Sám si to nadrobil, sám si to vyžere. Chce vzít můj vozík za držátka, ale já se jen otočím a plácnu ho přes ruce. Mám v rukách dost síly, tenhle vozík je dobře vybavený, dokonce má i takový ten motorek, ale tohle je prý lepší... Už v nemocnici mi řekli, že budu potřebovat hodně síly do rukou...

„Nemusíš tam se mnou chodit. Jen si běž zařizovat. V pět končím. Ale klidně mě tu můžeš nechat. Jak je tvoje ctěná libost. Pak už tě nebudu obtěžovat. Nebudeš si pak muset vymýšlet ty svoje pitomý výmluvy, kterým stejně nevěřím,“ řeknu u dveří, než se do nich po rampě dostanu. Vidím, že Tom má ze mě nervy. Vím, možná bych zasloužil pár facek, ale ono se to už hrotí. Totálně mě dopálil. Víc to snad už ani nejde. Ale něco ve mně mi říká, že téhle domněnce bych zase tak moc fandit neměl...

„Dobrý den, vy musíte být... Bill Kaulitz, že?,“ slyším přívětivý ženský hlas ve dveřích, které stojí hned naprosti mě. Mladá žena už otvírá dokořán velké, bílé dveře.

„Já jsem Ella. Budu vaše asistentka, Bille. Chcete, aby tady byl váš bratr s vámi, než skončíme s dnešním cvičením?,“ představí se a konečně domluví. Má příjemný hlas. Tohle cvičení se mi bude líbit. Je mladá, hezká, navíc docela milá. Otočím se k Tomovi, chystá se něco říct.

„Ne, on tu nebude. Zaprvé má hodně práce a za druhé mě příšerně nasral,“ syknu. Oba dva ztichnou. A co bych na to měl asi říct?! Je to pravda.

Tom se zatváří dost rozpačitě. Pohled zabodne do podlahy. Tohle jsem možná neměl. Ale tak co. Jen ať si to vyžere! Nebudu tady dál za pitomce a ufňukanou chudinku. Je vidět, že jsem je oba přivedl do rozpaků.
„Kašleme na to. Tak se do toho pustíme, ne?! Já jsem ready. Takže... V pět, Tome,“ řeknu už docela klidným hlasem. Ella mi pomůže z vozíku na lavičku, která je naproti nám. Podám jí tašku s oblečením, ve kterém budu cvičit. Sám si sundávám některé kousky, které ještě dokážu sundat sám a pak si nechám pomoct. Tom tam pořád stojí a civí na mě jak na zjevení. Mezitím jsem převlečený...

„Tak... Já pádím, bráško. Měj se. V pět... Jsem tady,“ zašeptá a snaží se mi vlepit pusu na tvář. Místo, na které mě políbil, si se znechuceným výrazem otřu. Tom opět nasadí smutný pohled a tentokrát opravdu odkráčí tou svou houpavou chůzí někam do pryč. Však on vychladne...

Mě to tak strašně mrzí. Nechci se k němu chovat takhle, shazovat ho... Ale já prostě jen chci, aby se ke mně choval normálně. Aby mě bral jako sobě rovného, tak, jak to v páru být má. To, že nemůžu hýbat nohama, je opravdu jen detail a na našem vztahu by to opravdu nemělo nic změnit. Navíc mám pocit, že si se mnou snad chce hrát na Men in black.

Pohrává si s mojí pamětí... Mám pocit, jako by existovalo několik věcí, které mi tají. Ne proto, aby ublížily mě, ale aby snad neublížily jemu. Začínám si vzpomínat na věci, na které bych asi neměl. Ale čím víc se mě on snaží od vzpomínání odradit, tím víc cítím, že se musím dozvědět pravdu. Za každou cenu. I když nás oba to může hodně bolet...

„Můžeme začít, Bille?,“ probere mě Ella z přemýšlení. Jen pokývám. Posadí mě už převlečeného na vozík a snaží se mě vysadit na speciální lehátko. Cítím, jak se mě dotýkají její ruce, jak se mě snaží nějak rozehřát. Zatím prý spolupracuju dobře. Je tak milá...

Ale stejně pořád musím myslet na tu dívku. Pořád ještě musím myslet na to všechno, od čeho se mě moje dvojče snaží odlákat. Aby ta jeho snaha udržet si mě nakonec neměla úplně opačnej účinek...

Tom

Bill mě shodil. Sprostě mě shazuje! Ale i tak... Musím říct, že si tohle zasloužím. Možná si snad za to moje zatajování a milosrdné lži tuhle a támhle zasloužím. Až budeme zase slavní, tak to bude v pohodě. Nebudeme se muset o nic starat a pozvolna Billovi všechno vyklopím. Neměl jsem mu nikdy kecat, o to to bude ještě horší, než jsem si myslel...

Pošlu ten filmeček hezky na rozbor, schválně, co mi řeknou. Zajdu ještě k našemu advokátovi. Potřebuju toho tolik nutně zařídit. Nejradši bych byl s Billem a podpořil ho, ale vysloveně mi přišlo blbý tam být, když mě tak setřel před tou ženskou. Chápu, proč to dělá. Nakonec mi rupnou nervy a já mu řeknu i to, co nevím...

A popravdě, toho se bojím ze všeho nejvíc. Ale nemůžu na to myslet. Jediný, na co musím myslet, je on. Pak už nebudu schopnej mu dál nutit život, který ani pořádně není jeho. Nebudu mu měnit život, nemám na to právo. Nemá na to právo nikdo, tím méně já. Postarám se, aby mu nic nechybělo a potom... Se děj vůle boží. Zařídím ještě pár věcí a pak snad celou záležitost konečně budu moct smést pod stůl...