sobota 28. března 2009

Goth vs. hoper 10.

autor : Coreenn + Mitternacht

Počkejte, jak to vlastně bylo?! Volejte sláva a tři dny se radujte? :-D No nic, jen že na tohle jsem se dost načekal... Taková krutá hra na city... Takhle rozebraný to snad ještě opravdu nebylo. :o)

**********

Goth

Bill zamyšleně seděl v autobusu a bezmyšlenkovitě vymačkával tlačítka na svém telefonu. Podíval se ven z okna. Obloha se zatahovala a byla ocelově šedá. Za chvíli bude bouřka. Bill neměl výrazně větší afektovanost proti bouřkám, ale neměl z toho všeho dobrý pocit, stejně jako ze dneška. Byl to hodně divný den... Nevyzná se sám v sobě a ještě má být něčí... Jak to jen říct... Hračka?! Bill cítil, že tohle nemůže dlouho vydržet. Na to, že je to pár dní, je to neuvěřitelně silný tlak, který ho pomalu tiskne níž a níž na pomyslné dno...

Přemýšlel o tom, co vlastně bude dělat dneska večer. Úkoly si udělal už ve škole, teď může celou noc sedět u počítače nebo televize a přemýšlet, co je vlastně špatně. Proč... Proč zrovna Tom se mu musí tolik líbit?! A proč to sakra zachází tak daleko?! Bill jen zatřepal hlavou a dál hrál hru na svém mobilu. Zapřel hlavu o ruku, kterou měl volně položenou na rámu okna v buse. Očima si prohlížel nové město, prohlížel si lidi, kteří kolem něj procházeli, stáli vedle něj nebo je prostě jen tak zahlédl. Jestli tohle všechno není osud, bude to vážně jen odporná shoda náhod, která ho tlačí do kouta...

Proč se sakra tyhle chvíle vždycky musí zvrhnout tak, že to všechno pokazí?! V jednu chvíli by Toma nejradši zulíbal a poslal všem velké FUCK OFF, ale tušil, že to nebude zase tak snadný. Najednou je z Toma zase povýšený fracek a jestli Tom není zatraceně dobrý herec, pak to všechno musí myslet vážně. Ale rozeznat realitu od hry, která se ještě může hodně zvrhnout, bylo opravdu nesnadné.

Bill vystoupil o další dvě zastávky dál a konečně si to pelášil k domovu. Jakmile to měl k domu jen pár metrů, dopadla na jeho andělsky bledou tvář první kapka deště... Kde je asi Tom? Co zrovna dělá? Myslí na něj? Tyhle otázky se snažil zahnat někam do nejtemnějších zákoutí svojí mysli. Nechtěl a nemohl se tím zabývat. Vzal za kliku a vešel do domu. Zul se, slyšel z obýváku televizi. Nešel pozdravit ani svojí maminku a okamžitě šel do svého pokoje. Rozrazil dveře, taškou mrsknul do kouta a svalil se na postel. Před očima stále Tomův obraz... A za okny blesky rozehrály děsivou hru...

Hoper

Tom se ještě víc zabalil do svojí heboučké, plyšové mikiny a pořádně se do ní zahrabal. Skrčil se na lavičce, svou tašku stále vedle sebe. Díval se na šedou oblohu, každou chvíli bude bouřka. Jeho myšlenky se neustále ubíraly k černovlasému chlapci, který dnes tak rychle utekl, jakmile na něj dolehla tíže dotěrných Tomových otázek. To, co Tom viděl, mu prostě nedalo se nezeptat. Pořád viděl před sebou ty dvě krásně štíhlé, skoro až dívčí a jemné paže, poseté drobnými jizvičkami...

Proč to vlastně Bill dělá?! Jasně, je na něm vidět, že je opravdu citlivka, ale tohle nejspíš nebude vysvětlení... Co může tak krásnou a křehkou bytost, která navíc má drzosti víc než dost, trápit?! Co může Billa tak tížit. Tom chápal, proč mu nic nechce říct, neznají se ještě tak dlouho... A navíc ta pitomá válka, kterou mezi sebou vedli. Už to bohužel nejde vzít zpátky...

Seděl dál a přemýšlel. Bill rozhodně nevypadá, že si něco nechá líbit. Že by ho až tak bralo, co se vlastně ve škole děje?! Tomu Tom odmítal uvěřit. Byl si jistý tím, že Bill má určitě nějaký důvod, proč ubližuje sám sobě. Tom si to nedokázal vysvětlit, ale jako by na chvíli ucítil tu bolest, kterou v sobě Bill nosí, jako by snad tušil, proč Bill nemůže od duševní bolesti utéct jinak, než že jí nechá odtéct spolu se svojí horkou, vášnivou krví... Bill vypadá na hodně emotivního člověka, ale že by to zašlo až sem?! Toma zavalila vlna lítosti. Najednou prostě nevěděl, proč to všechno. Naléhal na Billa, vysmíval se jeho trápení. Prý póza... Bill měl a má pravdu. Jediný, kdo je v téhle hře opravdu směšný, je jedině Tom. A nakonec... Když se Billovi něco stane, odskáče si to on...

Tomovi se okamžik, který strávil na lavičce při čekání na mamku, zdál skoro až nekonečný. Z nudy už nevěděl, co má dělat. Zapřel se do opěrátka a přivřel oči. Stále přemýšlel o tom človíčkovi, který mu nedává spát. Poslední dobou, posledních pár dní ho prostě nedokáže dostat z hlavy, ani kdyby chtěl. A pravděpodobně vlastně ani nechce. Co asi dělá, co cítí?! Tom se začíná otevírat... Přestává být chladný a neústupný. Jemu samotnému se to přestává líbit. Ale copak si může vybrat?!

Najednou zahládne velké, stříbrné auto a slyší troubení. Přiběhne k autu a nastoupí na zadní sedadlo auta svojí mamky. Neodpoví na pozdrav a stále zírá před sebe. Pořád ještě má před očima Billa, se skelným pohledem a očima zalitýma slzami...

Goth

Bill přecházel sem a tam po svém novém pokoji. Větší, tmavý prostor s velkou postelí. Mezitím si to už stačil vyzdobit plakáty a vybalit některé oblečení. Teď si sedl doprostřed pokoje a přehraboval se v bedně s cédéčky a plakáty, které si ještě nestačil pověsit. Zvykl si už na nové škole, ale ještě pořádně ne v novém domově. Přemýšlel nad hodně věcmi a ještě horší bylo, když měl pořád v hlavě jednu a tu samou osobu. Pořád viděl Toma.

Najednou zahlédl opuštěnou, nepopsanou krabici v rohu pokoje. Po kolenou k ní dolezl a strhl dolů izolepu. Zvědavě do krabice nahlédl, pak jí otevřel a potom vysypal. Byla plná jeho starých alb a fotek. Fotek jeho, jeho maminky, fotky jeho táty. Táta mu tolik chyběl... Když se s mamkou rozešli, odstěhoval se někam hodně daleko. Billovi psal jen prvních pár týdnů, než na něj úplně zapomněl. Někdo říkal, že se jeho otec zabil při bouračce, někdo zase, že založil rodinu a je šťastný někde jinde. Kdo ví...

Když o tom Bill přemýšlel, napadaly ho různé věci. Viděl fotky, jak ho jako malého kluka táta držel v náruči. Jako ho utěšoval, když se mu ve škole kvůli něčemu smáli a jak ho učil, aby byl silný. Aby nikdy nešel s davem a dělal jen to, co chce on sám. Musel se usmát. Měl tátu šíleně rád. Jeho táta byl pro něj vším. Vzpomínal na ten den, kdy se jeho otec sebral a beze slov odešel. Jeho máma o tom s ním nechtěla mluvit. Prý je na to moc malý a nemůže to pochopit. Teď si jen velice těžko hledá nějaké výmluvy, aby nemusela svému jedinému dítěti vyprávět, proč se vlastně s tátou rozešli.

Čím byl Bill starší, tím víc to chápal. Myslel si, že je to kvůli němu, protože moc zlobil nebo byl neposlušný. Potom teprve to pochopil. I když jen velice těžko chápal pohnutky dospělých. Vyčítal jim, co mu to vlastně udělali. Tohle byl vlastně taky důvod, proč se mu děti tak krutě smály. Neměl tátu. Nechodil s nikým ven, protože ostatní kluci odpoledne s tátou hráli fotbal. A on seděl doma, poslouchal svojí temnou hudbu, prohlížel obrázky, chatoval s podobně založenými jedinci nebo prostě jen seděl a vzpomínal. Vždycky byl citlivá dušička. Jeho spolužáci mu to nikdy neusnadnili. Vždycky byl JINÝ a sám věděl, že tohle se prostě neodpouští... Chlapec s dívčími rysy, jemným, ale dravým pohledem a krásnými, štíhlými prsty...

Málokdo byl schopen pochopit ten tlak na Billovu osobnost. Bill byl silný, snažil se přetvařovat, aby pro své okolí byl stále vyjímečným, ale nikdo to nechápal. Bill z toho ten pocit měl. Najednou ale nějak tušil, že pokud ho opravdu někdo může pochopit, je to ten kluk s dredy, který sedí ve stejné lavici, jako on. Ten kluk, který vedle něj sedává, který s ním válčí, který se na něj dívá těma zvláštníma očima, které jsou tolik podobné těm jeho. Jak si jsou podobní, je to skoro až nemožné. Nemožné, jak blízko a zároveň daleko si ti dva jsou...

Billovi se zničehonic začaly do očí hrnout slzy. Díval se na svého tatínka, který mu tolik chyběl. Vzpomněl si na Toma, na ten tlak, který je všude kolem něj. Věděl, že když to zajde hodně daleko, bude muset odsud odejít. Bude muset zmizet, jako už tolikrát. Nechtěl to tak. Chtěl co nejdřív být svobodný a volně dýchat. Zase přišlo klasické přemýšlení nad krutostmi světa, které mu nedají spát. Nejradši by pomohl všemu a všem. Chtěl by, aby svět byl dokonalý, ale věděl, že sám nic nezmůže. Že je téměř nemožné, aby se mu cokoliv povedlo. Pokud se budou muset znova odstěhovat, tak to bude jeho vina a jeho maminka se kvůli němu utrápí. Nechtěl to. Na to jí měl až moc rád. I když bylo období nesnesitelné nenávisti, to bylo po rozchodu s tátou.

Doteď chodí za mamkou, aby si vyslechl, jak to kdysi bylo s tátou. Sedmnáctiletý kluk v náruči svojí maminky poslouchá infantilní historky ze svého dětství. Hodně mu pomáhalo, choulit se k ní. Jediná osoba, která se na něj nikdy nevykašlala. Jediná, která v něj věřila. Měl jí tak moc rád... Málokdo v jeho věku má k mamce tak kladný vztah jako on. Tolikrát mu už pomohla...

Bill šel ke svému přehrávači a vložil do něj CD Antiworld. Tuhle skupinu nedávno objevil na VampireFreaks, když si tam založil profil. Jedna z tisíců temných existencí ve světě, který je zavrhuje. Sedl si na postel a cítil ohromné napětí. Pocit beznaděje. Podíval se na nůžky na svém nočním stolku, který ještě byl cítit novotou. Vzal je do rukou a vyhrnul si rukáv na levé ruce. Zavřel oči. Byl to velký tlak a on cítil, jako by snad neměl na výběr...

Hoper

Tom celou cestu domů přemýšlí jen o jednom. Pořád má před očima ten smutný obraz. Cítí, jako by se v něm všechno svíralo. Jako by cítil bolest někoho jiného. A cítil jí tak moc silně, že si myslel, že snad vybuchne. Měl pocit, jako by byl zrovna v kůži někoho hodně zoufalého, který svou bolestí trpí natolik, že už nezná východisko. Takový pocit Tom snad ještě neměl... Děsilo ho to. Seděl nad svojí svačinou v kuchyni, bezděčně rýpal lžičkou do pudinku a hlavu si položil na stůl.

„Tome, v pohodě? Dneska nejdeš s klukama ven?,“ probrala ho ze snění mamka. Tom sebou škubl a málem sletěl ze židle. Jen tak tak udržel balanc, aby na sebe nevyklopil i tu misku se sladkou, vanilkovou pochutinou.

„Jo mami, okay... Já s klukama ven nechodím, víš to přece, že... Já jsem pořád doma. Jdu ke compu k sobě,“ řekl Tom a už se sbíral ze židle. Maminka ho ale chytila za paži a nedovolila mu opustit místnost.

„Děje se snad něco? Tak zamlklýho tě neznám, broučku. Povídej...,“ prohlásí konejšivě. Přitiskne svého o hlavu většího syna k sobě a hladí ho oběma rukama po zádech.

„Nic mami... Já jdu,“ hlesne Tom a za chvíli už vyšlápává schody nahoru do svého pokoje.

Zapne počítač, posbírá pár kusu oblečení, které se na zemi ještě povalují od předchozího dne a zasedne za svůj stůl. Zase začne přemýšlet. Tolik by chtěl některé věci s někým probrat, ale nemá tu možnost. „Přátelé“ jsou s ním, jen když je machr. Když se nad někoho povyšuje. Potřebuje si s někým promluvit o tom černovlasém klučinovi s více tvářemi. S tou přívětivou, roztěkanou a plachou, tak tou ohnivou. Oboje dal Tomovi poznat, ale ne natolik, aby si Tom byl schopný ujasnit, co se vlastně stalo...

Měl o něj ohromný strach, když šel sám za bouřky domů. Bylo na něm vidět, že mu není dobře. Toma hryzalo, že by se Billovi mohlo něco stát. Takhle většinou nepřemýšlel, když si z někoho vystřelil. Vždycky to nechal plavat. Na Billovi mu ale nějak záleží. Nějak víc, než si dokáže připustit. Ta křehká bytost v jeho náruči v něm vzbudila něco, co doposud neznal. Nikoho tak krásně tajemného ještě nikdy nepoznal. Rozhodl se. Bude tuhle válku vést, jen pokud bude chtít Bill. Tomovi v tuhle chvíli bylo absolutně šumák, co si o něm bude myslet parta. I když... Sice to nebyli opravdoví přátelé, ale aspoň někdo se byl schopný s Tomem bavit...

Toma svírala zvláštní bolest na hrudi, nedokázal určit, co to je. Měl zvláštně tísnivý pocit, že ta bolest, kterou právě cítí, pochází jen od jednoho člověka. Od toho, který se mu ještě nedávno chvěl v náruči...

Goth

Pevně semknul oči, než se ostří dotklo jeho bledé pokožky. Úlevně vydechl, když projelo jeho kůží a vyteklo prvních pár kapek tmavě rudé, horké krve. Bill svojí ruku kropil slzami, ale ulevilo se mu. Najednou, jako by se cítil o něco víc volný. Neřezal se hluboko. Jen tak, aby se mu konečně podařilo ventilovat to všechno, co má v sobě. Sklopil hlavu a nůžky položil na stolek. Nejradši by si nafackoval, ale tohle prostě nedokázal jinak řešit. Co vyřeší psychiatr, psycholog, terapeut... vůbec nic. Nemůžou vědět, co se v něm děje, nemůžou ho znát, nemůžou posoudit, zda je jeho bolest natolik velká, aby jí mohl ventilovat takhle...

Cítil nějak, že jediný, kdo by tomu nějak mohl rozumět, je Tom. Že on... Nesmysl... Je to jen hra. Nevěděl vlastně, čemu věřit. Jestli sladkým kecům Toma a svému srdci, nebo rozumu, který říkal, že Tom tohle všechno použije proti němu. Bill se dál nechtěl rozmýšlet. Nechtěl dál žít tenhle život. Chtěl prostě jít dál. A neustále mu něco nebo někdo stál v cestě. Nevěděl, jak dlouho ještě vydrží být silný. Možná to vydrží hodně dlouho. Možná se sesype hned druhý den.

Bill vstal a procházel po pokoji. O víkendu připevní houpací síť. Udělá si z tohohle pokojíčku svoje hnízdečko. Najednou se zase usmál. Pohladil hladkou polici v rohu a rozhlédl se po tmavých závěsech... Bude mít dost času. Zítra je pátek, což znamená, že má celý víkend před sebou. Bude sedět u compu, tlachat přes MSN a icq a bude zase v pohodě. Jenže pak přijde pondělí... Ještě si rychle namočil žínku do studené vody a obmotal si jí zápěstí. Úleva...

Po chvíli uslyšel zaklepání na dveře.

„Zlatíčko, pojď dolů. Udělala jsem tu kakaovou bábovku, jak jí máš tak rád, a honem, než ti jí sním,“ slyší Bill svojí rozjásanou a rozjuchanou máti. Tolik jí závidí, že se dokáže radovat z takových maličkostí. Bill už málem zapomněl, co to vlastně je.

Bill sestoupil po schodech dolů až do obýváku. Otevřené dveře od obýváku, vonící kafe a nahlas hrající televize. Bill si sedl na gauč vedle svojí mamky. Nikoho jiného vlastně ani neměl, kromě tedy nové party, kterou si ve škole našel. Ale ještě to nebylo tak horký. Máma s ním byla pořád, vždycky, když měl nějaký srdcebol, sedli si spolu k televizi, tlachali a cpali se sladkým. Bill tyhle chvíle měl opravdu rád, i když by si třeba přál být s někým úplně jiným...

„Tak, co novýho ve škole?,“ zeptala se máti s plnou pusou. Pár drobků jí spadlo na zem.

„No, celkem nic mami. Docela nuda.“

„A děti, jak se k tobě chovají spolužáci?“

„Jsou... Docela fajn.“

Rozpačitý rozhovor pokračoval dál. Bill se jen modlil, aby nepadla nejčastější otázka...

„A... Líbí se ti tam nějaká slečna?“

„Mami...“

Nejčastější otázka, kterou mu pokládá. Kdyby jen věděla, že Billovi jsou holky dobré akorát tak na kamarádění. On je... Tak trochu jiný.

Chvilka ticha. Oba zírali do prázdna, tiše přežvykovali a nemluvili spolu. Bill si sedl blíž a položil hlavu mamce na rameno. Ta kolem něj ovinula paži a přitiskla ho k sobě. Maminka se mazlí se svým dítětem...

„Mami?“

„Ano, broučku?“

„Jak to vlastně bylo s tátou?“

„Zlatíčko... Říkala jsem ti to už tolikrát.“

„Chtěl bych to slyšet od něj.“

„Ale on tady už není, zlatíčko.“

„Neumřel...“

„Nevím, já vážně nevím.“

„Jen jsem mu ukradenej.“

„Měl tě hrozně rád. A vsadím se, že i teď na tebe myslí.“

„Pochybuju...“

Bill se přitulil ještě víc. Tiskl se ke svojí mamince a ta jeho objetí opětovala. Cítila, že pláče. Vždycky, když se jí ptal na svého tátu, tak se potom rozplakal. Jeho pocity se nedaly ovládat a ona už si zvykla, že její syn, ta krásná křehká bytost, je nejcitlivějším stvořením na světě. Ale je to její dítě...

„Mám tě rád, mami...“

„Já tebe taky broučku.“

„Jdu už spát...“

„Ještě není tak pozdě.“

„Mě se ale chce.“

„Dobrou noc, zlatíčko.“

„Dobrou, mami.“

Bill se vykoupal, oblékl a s ještě mokrými vlasy si lehl do postele. Podíval se proti světlu na čerstvou jizvu, připomínku jeho dnešní slabosti. Nemůže se nechat zlomit. Nesmí to dopustit. Nikdy... Jakmile zavřel oči, uviděl před sebou pár dalších. Tak nebezpečně lákavých...

Hoper

Tom dál nepřemýšlel. Šel se umýt a jít spát. Posledních pár dní pro něj byly hodně náročných. Vlezl si pod sprchu, oblečení naházel na podlahu a do dlaní si vymačkal trochu gelu. Úzkostlivě dbal na to, aby si náhodou nenamočil dredy. Hladil se, roztíral po sobě mýdlo a tiše si broukal melodii, která mu připadala hodně podezřelá. Jako by jí už někde u někoho slyšel... Nemohl si vzpomenout, i když si byl jistý, že jí opravdu od někoho zná...

Spláchl ze sebe všechnu pěnu, zabalil se do osušky a dokolébal se do svojí rozházené postele. Vytáhl ze skříně čisté prádlo a oblékl se. Ještě chvíli ležel při rozsvícené lampičce. Chová se divně a ví, že to s ním takhle mává jen jedna osoba. Ještě nikdy se mu tohle nestalo a Tom se divil sám sobě, kam až to vlastně nechal zajít. Spíš oba. Nebýt příchodu Billa, bylo by všechno jinak. A možná by Tomovi ani nikdo neřekl, co je vlastně zač. Jen Bill k tomu měl dost odvahy. Obdivoval to na něm. Obdivoval, že někdo odmítá autoritu, má odvahu se vzepřít a přitom je uvnitř sebe tak křehký...

Tomovi se pomalu zavíraly oči. Nemohl je už dýl udržet otevřené. Usnul s neznámou melodií na rtech a tentokrát si byl jistý, komu ten popěvek vlastně patří...

3 komentáře:

Cathy řekl(a)...

krásnej díl, doufám, že si k sobě už konečně najdou cestu a Tom ze sebe nebude před ostatníma dělat takovýho machra.
Je mi Billa líto, že si musí ubližovat:(
Skvělej díl, mám tuhle povídku strašně rád.-)

Anonymní řekl(a)...

Nemůžu uvěřit kráse týhle povídky..... I love it ♥

Teri.K řekl(a)...

Tuhle povídku jsem začala číst včera a totálně mě ohromila. Je to všechno tak zvláštní a... Pěkně napsaný. Aaa, já chci další dílek. Už se moc těším x)