Ich geb´ dir mein Herz

autor : Angel + Mitternacht

Zdrawíčko... Abych pravdu řekl, tohle se původně mělo jmenovat "I give you my heart"... Nakonec jsme ten název hodili do němčiny, mám pocit, že se to docela vyjímá. Povídka byla napsaná dneska ráno, dokončená kolem druhé hodiny ranní. Můj miláček mě prosil, abych s ním zůstal vzhůru, protože díky nemoci nemůže usnout. Zůstal jsem. Ještě s Půlnocí na druhé straně. Tohle je výsledkem. Je to další tragická věc, nedivte se tomu. Jiný psát ani neumíme. Možná jo, ale... Není to moc vidět...

Abych to ještě víc okecal, tohle celý nás vlastně napadlo při pohledu na tu fotku, kterou vidíte nahoře. Na fotku ještě nemontovanou, bez Toma. Bill na ní má takový zamyšlený, dalo by se říct otrávený pohled. Hned jsme začali s Půlnocí diskutovat, proč asi. Nakonec jsme začali probírat, co asi skrývá jeho srdíčko, jestli se trápí, jestli má nějaké tajemství... A nakonec jsme vyplodili tohle. Doufám jen, že nikoho nerozpláču. Ale asi je to nevyhnutelný. Příjemné psychočtení...

A abych nezapomněl - úplně poslední odstavec je začerněný. Pokud si to chcete přečíst, stačí zvýraznit. Ten konec tam právě vůbec nemusel být. Někdo se spokojí s pocitem Toma, někdo to bude chtít vědět i z pohledu Billa. Je to celý takový zvláštní... Děkuju Půlnoci, že mě přivedla na nápad. Napsala to skoro celý sama, já do toho tak trochu kecal akorát... ;-) Jen doufejme a přejme Billovy hodně štěstí - aby se mu tohle ve skutečném životě nestalo. ;-)

Angel ♥

******************


Zatmělo se mu před očima, jako už tolikrát. Cítil divný tlak na hrudi a cítil, že dneska se prostě z postele nezvedne. Byly asi čtyři hodiny ráno, kdy ho palčivá bolest na hrudi začala svírat. Byla až moc naléhavá na to, aby jí mohl absolutně ignorovat...

Černovlasý chlapec vstal z postele a tiše se plížil kolem pokoje svého bratra. Podle podprsenky na klice si mohl snadno domyslet, že jeho bratr má dámskou společnost. Odfrknul si a pokračoval dál po schodech. Sešel až dolů a v kuchyni si dal pořádný lok vody z kohoutku. Nesnášel vodu, tím víc jí pít...

Ztěžka dýchal, ale přeci jen ještě vystoupal nahoru do schodů a vyčerpaně klesl do postele. Bolest pomalu ustávala a vypadalo to, že všechno je v pohodě. Tedy, jemu to připadalo...

OoOoOoOoOoO

„Bille, musíš k doktorovi, sakra!“

„Nic to není! Pokaždý to přejde!“

„Bille, sakra, neštvi mě! Může to být vážný, nemůžeš to ignorovat!“

„A to si piš, že můžu! Je to můj život, moje zdraví, moje věc a ty do toho nemáš co kecat!“

„Bille, jestli tím chceš rozložit skupinu, tak prosím! Nechci, aby se ti něco stalo!“

Tom se naštvaně zvedl z pohovky a pomalu odcházel z obýváku v hotelovém pokoji. Nezapomněl dokonce ani třísknout dveřmi. Bill s tísnivým pocitem na hrudi opět nasedl na pohovku, z které předtím bleskově vystartoval, když se hádal s Tomem. Bolelo to čím dál víc...

Nechtěl si připouštět, že Tom má zřejmě pravdu. Pokud se mu něco stane, odskáčou to všichni a to pochopitelně Bill nechtěl. Snažil se píchavou bolest nějak přebít. Chvíli jen tak dýchal, zhluboka. Hrudník se mu prudce zvedal a Bill palčivě přemýšlel...

Prsty projížděl svoje dredy, na které byl právem pyšný a oči zabodl do podlahy. Nevěděl, co se s ním děje. Tolik tlaku kolem nich... Dřív tyhle bolesti neměl. Tom má pravdu. Bude s tím muset něco dělat.

OoOoOoO

„Je to vážné, doktore?“

„Pane Kaulitzi, abych řekl pravdu, moc se mi to nelíbí. Neměl byste se namáhat. Zatím vám napíšu tyhle prášky, pomůžou vám od bolesti. Nesmíte se rozrušovat. Rozuměli jsme si?“

„Já... Já zrovna nemůžu.“

„Podívejte, máte rád svojí práci, já tu svojí taky. Jen si odpočiňte a pak časem se zase můžete vrátit. Víte, jak to je. Opravdu se na mě nezlobte. Nenamáhejte se, choďte pravidelně na kontroly ke kardiologovi. Telefon a adresu jsem vám už dal. Další rozhodnutí je na vás.“

OoOoOoO

Bill se otráveně posadil do křesla. Nečinností strávil už asi týden a něco. Nepočítal dny, pořád jen spal. Tom ho vždycky včas vzbudil, aby dorazili k doktorovi pokaždé s předstihem. Dařilo se. Bill byl prominentním pacientem.

Bill mezitím vším šíleně zahořkl. S nikým se nebavil a opravdu nechtěl, aby se o konverzaci s ním někdo pokoušel. Věděl, že to opět načne téma, o kterém nechtěl mluvit. Jeho srdce začalo bolet a strádat i psychicky. Měl sice Toma, svojí největší oporu, ale ostatní se obrátili proti němu. Často marodil a rušily se kvůli němu koncerty....

Kluci na něj byli naštvaní. Opravdu hodně naštvaní. Ale Bill byl na sebe naštván ještě víc, než oni a všichni fans dohromady. Nemohl za to, přesto si to vyčítal. Cítil, jako by se blížil jeho konec. Ale jako věčný optimista si to prostě nemohl dovolit. Věřil. Tohle poslední mu ještě nikdo nemohl vzít...

OoOoOoOoO

Bill nesměle vstoupil do ordinace kardiologa. Ten si Billa s vážným výrazem prohlížel. Billovi se z očí vytratila veškerá jiskra, kterou v nich kdy měl. Jeho opálení dávno vybledlo a přestal o sebe dbát. Chodil ve vytahaných věcech a dredy nosil svázané v culíku. Tom mezitím tiše seděl v čekárně a čekal na bratra. Dnes si totiž Bill přišel pro výsledky.

„Bille, upřímně... Nevíme přesně, co vám je. Víme jen, že je to neoperovatelné. Potřebujete jako doposud klid, nerozčilujte se, nepřepínejte svoje síly. Nemuselo by se vám to vyplatit.“

„Doktore, tohle mi říkáte pokaždé. Řekněte mi něco, co nevím.“

Doktor se nadechl a nahlédl do Billových papírů. Svraštil čelo a opět zvedl svůj pohled k Billovi.

„Dobře, nebudu vás napínat, pane Kaulitzi. Je to opravdu vážné. Podle EKG, které jsme vám naměřili, vaše srdíčko očividně nestíhá. Vím asi tak zhruba, jaký můžete vést život, ale prosím vás, nepřepínejte se, nepijte alkohol, za všechno může dlouhodobý stres a tlak, v klidu se někam uchylte a...“

„Na jak dlouho?“

„Bille, abych pravdu řekl, bojím se, že tohle bude dlouhodobá záležitost...“

„Kruci, jak dlouho?!“

„Ehm... Možná... Pár let. Budete potřebovat dlouhodobou léčbu. Musíte se šetřit...“

„Já... To přece nejde...“

„Bille, já vím, jaký vztah máte ke své práci, ale přemýšlejte. Takhle to nemůžete vydržet. Vaše srdce tohle tempo nemůže utáhnout. Doufám, že si rozumíme. Doufám taky, že to nějak přežijete.“

„Doktore, a... To mám celý dny sedět a nic nedělat?“

„Pokud nemáte nějaké nenamáhavé koníčky, můžete si dělat, co chcete.“

„Chci zpívat... Prosím...“

„Myslím, že to nepůjde. Něco jsem vám řekl. Je mi to vážně líto...“

Po Billových tvářích začaly téct první slzy. Lékař ho pevně objal a Bill jej silně stiskl v náruči. Třásl se. Zemře, pokud se bude věnovat tomu, co tolik miluje. Ale když nebude pokračovat, jistě ho to zabije...

OoOoOoOoO

Uběhl půlrok. Bill se společně s Tomem uchýlili na jednu usedlost, kde byl celkem klid. Sice moc nezapadali, ale na to byli zvyklí. Prvních pár měsíců bylo velice nesnadných. Novináři byli neuvěřitelně dotěrní a Billa silně vytáčeli. Pak to vzdali a nakonec jim dali pokoj.

Billovi chodilo spoustu povzbudivých dopisů od fans, nad každým se začal roztékat. Měl tak extrémní radost, že se o něj někdo zajímá tak nezištně... Tom se o něj skvěle staral, ale Billovi to pořád bylo málo. V jeho nemocném srdíčku bylo spoustu prázdného místa, které mohla zaplnit jedině muzika. Bill si mohl zpívat akorát tak ráno v koupelně...

Hodně zahořkl. Ještě víc, než na začátku. Ani s Tomem to nebylo takové, jako dřív. Jeden druhému se vzdálili. S Tomem se mezitím rozešla jeho dobře utajovaná přítelkyně a na Billa se vykašlal jeden kluk, o kterého tolik stál... Pochopil to, chyběla mu ještě láska. Být doopravdy milován...

Když zabloudil pohledem do Tomových očí, byl si jistý, že v nich něco vidí. Cítil, jak ho uvnitř něco hřeje a najednou ho přešly všechny chmury. Měl svého Toma, kterému se po nocích choulil do náruče a Tom se choval jako správný velký bráška. O Billa se vzorně staral, měl ho velice rád...

Bill hodně chřadl, byl vyhublý, ale Tom věděl, co mu chybí. Spolu si zpívali, radovali se. Ale Bill byl díky své nemoci naprosto bezmocný. Připadal si jako mrzák, jako v pasti svého vlastního těla. Jeho hlava věděla, že nemůže už nikdy stát na pódiu a zpívat od srdce tisícům lidí, ale jeho srdce křičelo z posledních sil, že by si měl zazpívat... I kdyby tohle mělo být naposledy...

OoOoOoOoOoO

„Bráško, jdi tam... Neboj se, zvládl jsi to už tolikrát...“

„Tomí, já nechci...“

„Já půjdu s tebou, okay?“

Bill jen pokýval. Šli spolu do ordinace. Oba se posadili na pohovku u stolu lékaře. Ten si prostudovával výsledky, které přišly z laboratoře i poslední měření echokardiografu.

„Pane Kaulitzi, vypadá to líp. I vy sám vypadáte odpočatě. Pozvolna byste se mohl vrátit do normálního života. POSTUPNĚ, zátěž dávkujte tak, aby ji vaše tělo vydrželo. Lepšíte se. Asi máte i důvod, že ano?“

„Eh, já... Samozřejmě... vůbec nevím, co říct... Děkuju! Moc děkuju!“

Billovy oči zalily slzy dojetí. Skočil do náruče Tomovi a poté i doktorovi. Ten se jen zasmál nad Billovým nadšením a opět si sedl na svou židli.

„A kdy budu moct zase naplno zpívat?“

„Bille, myslím, že byste mohl už teď, ale nesmíte se přepínat. Zatím jen malé, komorní koncerty a žádné rozsáhlé tour. Pěkně v klidu, postupně. Bolesti na hrudi už doufám nemáte?!“

„Už ani ne, doktore. Vlastně vůbec ne.“

„Výborně, uvidíme se zase za týden. Hodně štěstí.“

„Děkuju.“

„Já moc děkuju vám.“

OoOoOoOoOoO

Bill nervózně přešlapoval v šatně. Tolik se na tuhle chvíli připravoval. Nakonec to všechno stálo za to. Jejich první koncert po dlouhé pauze, i když malý a dneska měli hrát pouze pět písniček. Tolik se těšil na to, že opět bude stát na pódiu a rozdávat svoje nadšení ostatním. Cítil se odpočatě a fit. Dneska bude jeho den...

Velice mu to slušelo, to musel sám uznat. Prohrábl si vlasy, začal se rozezpívávat a byl prostě šťastný. Na pódiu s Tomem po boku. Tom byl vždycky jeho oporou. Nebylo tajemstvím, že ti dva v sobě nalezli velké zalíbení nejen jako bratři a muzikanti...

„Billi, můžu?“

Do místnosti se chystal vejít Tom. Bill jen lehce kývnul hlavou na znamení, že může vstoupit. Nemusel ani klepat, Bill poznal podle kroků, že přichází jeho bratr.

„Mám strach, Tomí...“

„Nemáš proč. Vypadáš dokonale, zpíváš dokonale, navíc jsi už zase v pořádku... Jen na sebe dávej pozor. Kdyby se něco dělo, hned to řekni, ju?“

„Jasně, Tomí. Děkuju ti.“

„Já tobě taky, blázínku. Jsi moje všechno. Dneska je náš velkej den. Je tam tolik lidí...“

„Mám nervy...“

„Já vím, třeseš se. Ale bude to v pohodě, neboj.“

„Snad máš pravdu.“

„URČITĚ mám pravdu.“

„Miluju tě.“

„Já tebe taky...“

Ještě naposledy před koncertem letmý polibek na rty a tvář. A poté opět do záře reflektorů...

OoOoOoOoOoO

Bill vyděšeně stál v zákulisí. Hráli sice v malém klubíku, ale odvykl si na tu pozornost. Na ten obdiv. Odvykl si od fans, všudypřítomného hluku. Najednou zase ucítil bodavou bolest na hrudi. Rozhodl se necouvnout. Zazněly první tóny jejich nové písničky, kterou Bill složil v době, která pro něj byla opravdu kritická. Tolik po tomhle toužil, opět tady stát...

Nadechl se a sebejistě vystoupil na pódium. Fanoušci začali šílet a bolest na jeho hrudi pomalu začala ustupovat. Najednou zase sršel nadšením. Poletoval po pódiu tak lehce, cítil se volný... Zpíval, komunikoval s fans a chytal plyšáky, kteří mu přistály u nohou. Euforie ho úplně naplnila...

Po třetí písničce Bill cítil hrozné vedro. Viděl mžitky a cítil jemný tlak na hrudi. Sem tam nějaké to bodnutí. Chytl se za hrudník a rozhodl se vytrvat. Nechtěl couvnout, když konečně dostal to, po čem toužil...

Dalo by se říct, že Tom něco tuší. Už se zdaleka netváří tak nadšeně jako předtím, když viděl Billa sršícího pozitivní energií. Billa uvnitř čím dál víc svírala křeč. Přesto dozpíval písničku a chystal se na další. Tom však sundal z ramene kytaru, položil jí na pódium a přišel až k Billovi.

„Bráško, není ti nic?“

„Ne, v pohodě.“

„Ale...“

„Zvládnu to, opravdu. Neboj se.“

Bill věděl ve skrytu duše, že to nezvládne. Tušil to. Ale nechtěl couvnout. Už ne. Nechtěl se dál omezovat, poslouchat někoho. Rozezněly se tóny další skladby a sotva Bill otevřel ústa a vyšel z nich nějaký tón, skácel se k zemi...

OoOoOoOoOoO

Po chvíli se Bill probral z mdlob. Cítil, že tohle je zřejmě naposledy...
„Billi, co to... Proč to...“

Tom naléhavě plakal. Tiskl k sobě tělíčko bezvládně ležícího a nehybného brášky. Bill se jen lehce usmál.
„Chtěl jsem... Tolik mi to chybělo...“

„Bille...“

„Tomí, já... Chci, abys měl něco ode mě, než...“

„Než...“

„Než bude konec.“

„Mlč Bille, ty neumřeš. Za chvíli přijdou doktoři!“

„Je to konec, Tome. Snil jsem o tom, že budu moct zase volně dýchat předtím, než...“

„Doktoři říkali, že to zvládneš, jsou to děsný svině!“

„Nemohli to vědět...“

„Kurva... KURVA!!! Ale tys to věděl, že jo?!“

„Já... Tak trochu...“

„Ach Billí...“

Tom vezme jeden z ručníků v rohu pódia. Fans byli vyvedeni před klub, aby zbytečně nepřekáželi a Billa nerozrušovali. Ručník Tom polije vodou z lahve a přiloží látku na čelo svého brášky. Bill se jen usměje. Cítí, jak se v něm něco svírá...

„Chtěl jsem ti něco dát, než...“

„Než... Bille, ty neumřeš!!!“

„Ale ano, podívej se pravdě do očí. Je konec.“

„Billi...“

„Chtěl jsem ti něco dát, předtím, než... Odejdu. Ale nemůžu ti dát víc, než svoje srdce. Opatruj ho s láskou a mysli na mě.“

„Bille...“

„Budu se na tebe dívat tam seshora. Budu na tebe dávat pozor, Tomí.“

„BILLE!!!“

Tom přiložil ruku na Billův hrudník. Cítil nepravidelně a pomaličku bijící srdíčko. Rozplakal se naplno. Bill se však jen usmíval. Z posledních sil natáhl ruku tam, kde bilo srdíčko jeho bratra. Cítil nepříjemný chlad a viděl nad Billem zářivý, bílý oblak, který pomalu opouštěl jeho tělo...

„Miluju tě, Tomí...“

„Já tebe taky, Billí... Billi... Billi!!!“

OoOoOoOoOoO

Tom dál držel Billovo nehybné tělo v náruči. Lékaři mu už nestačili pomoci. Jeho mladé srdíčko dotlouklo na dobro. Mladý, arogantní, nafoukaný... Jen Tom věděl, proč takový je. A nikdo jiný... Byla to jen obrovská bolest v jeho duši. Tak veliká... Kterou jen na chvíli překonal...

Jen nevěřícně pozoroval Billův spokojený výraz. Lékaři Billa vytrhli z jeho náruče a naložili na nosítka. Přece jen... Snažili se Billa všemožně přivést opět k životu, ale už bylo pozdě. Jeho duše už byla dávno pryč... Viděl jí. Ten bílý opar nad jeho tělem... To byla jistojistě Billova duše... Bill sice měl chyby, ale jeho dušička byla neuvěřitelně čistá a hodná...

Provezli ho tiše kolem fanoušků, kteří nic netušili. Tom dál klečel na místě, kde skonala jeho láska. Plakal, vztekal se, šílel. Třískal pěstmi do země, propadl hysterii. Najednou byl zase sám...

OoOoOoOoOoO

„Tome, pospěš si, nebo přijdeme pozdě!“

Tom slyšel volání svojí matky. Jen tiše pokýval a upravil si límeček na svojí černé košili. Tiše nasedal do auta vedle svých rodičů. Mlčel celou cestu na hřbitov. Přemýšlel... V ruce tiskl šperk, který chtěl darovat Billovi, ale nestihl to. Bylo to krásné, rudé srdce... Na krku ještě nosil řetízek, který od Billa dostal v den, kdy se stali oficiálně párem....

Vystoupili až u hřbitovní brány. Poté vstoupili dále na hřbitov. Rakev byla nachystaná... Tom se nad ní opatrně nahnul. Viděl Billa, nastrojeného v jeho tradičním oblečení. Tolik orodoval za to, aby mohl být Bill nalíčený. Věděl, že by to tak chtěl.

Tom nevnímal, co farář říkal. Vnímal jen plačící maminku a otce po jeho pravé ruce. Nalevo stáli Gustav s Georgem... Tom jen poslouchal tichou, monotónní řeč faráře. Když se ale zeptal, zda chce někdo z pozůstalích něco říct, Tom se dral na jeho místo... Tohle jediné byl schopný zachytit...

„Chci říct jen tohle... Bill je... Byl... Opravdu úžasný a krásný člověk. Hodně jsme spolu zažili. Jiní ho nepochopili a já vlastně taky někdy ne, ale... Cítil jsem jeho trápení. Viděl jsem jeho štěstí v očích, když jsme zase vystoupili na pódium. Bože, tolik moc to miloval. Věděl, že to nezvládne, ale rozhodl se, že vytrvá až do konce. Zemřel sice hrozně mladý, ale... Myslím, že zemřel šťastný... Osvobodil se od nařízení a zákazů jenom na chvíli. Ale i tak to dokázal... Jsi... Byl jsi tak silnej bráško... Budeš mi moc chybět...“

Poslední větu Tom zakoktal. Třásly se mu rty a usedavě plakal. Třásl se celý. Hřbitovem se kromě smutku vznášel i tichý šum a úžas. Tom přistoupil naposledy k rakvi, ještě předtím, než ji zavřou. Jemně se dotkl ledově chladných, bledých tváří a tiše se usmál.

Sklonil se nad mrtvým bratrem a políbil jej jemně na rty. Všichni ho stále s úžasem pozorovali. Tom se naposledy ujistil, že srdce jeho bratra už opravdu netluče. Možná Tom doufal, že se Bill zvedne a bude žít. Nestalo se tak. Billovo tělo bylo už dávno mrtvé, ale Bill samotný v Tomovi stále přežíval.

Tom z kapsy vytáhl šperk ve tvaru srdce, který vtiskl do ledové dlaně. Naposledy Billa pohladil po tvářích. Jeho ruku pevně stiskl. Zavřelo se víko rakve. Pomalu byl spouštěný do jámy, ten krásný, ale mrtvý mladík... Dopadaly na něj první hroudy hlíny. Tom pomalu odcházel, ale ještě předtím hodil do hrobu rudou růži.
„Nemůžu ti dát víc, než svoje srdce. Opatruj ho s láskou, Bille...“

Přečetl si ještě náhrobní kámen, nápis, který na něj nechal vyrýt spolu s poslední vzpomínkou na svého malého brášku...

Zemřel mladý, ale v okamžiku tom byl skutečně šťastný...

OoOoOoOoOoO

„Setkám se s ním ještě někdy?“

„To těžko, Bille. Jsi mrtvý.“

„Jako duch.“

„Ani jako duch. Můžeš na něj dávat pozor seshora.“

„To ano...“

„Jako jeho strážný anděl...“

„Jasně...“

„Bille, už musíme jít.“

„Dobře.“

Bill uchopil bělostnou ruku zařící, bílé postavy vedle něj. Díval se na odcházejícího Toma. Bolestně zavřel oči, jako by vážně ještě cítil...

„Je možné, abych měl jako anděl city?“

„Možná vzpomínky... A vazby... Ale teď už pojď...“

Bill ještě naposledy uviděl, jak se Tom mihnul těsně kolem nich. Nemohl je vidět. Ozval se záblesk a začalo pršet. Opět byl tam, odkud se zářící postavou přišel...

Rozevřel dlaň, která se mu zdála podezřele plná. Rozevřel prsty a spatřil v nich krásné, drahokamové srdce. Políbil jej, položil se na měkký porost. Neměl křídla, ačkoliv byl andělem. Neměl bílé oblečení, ale černé. Rozléhala se nad ním ale svatozář... Za svého života měl tak žhnoucí srdce plné citů...

„Budu ho opatrovat, Tomí, stejně, jako ty to moje... Navěky... Dokud se ke mně nevrátíš...“