Goth vs. hoper 8.

autor : Coreenn + Mitternacht

Ahojík děcka, to byste neuhodli, co se mi předevčírem zjevilo ve schránce. :-D Ano, přesně tohle. Po tak dlouhý době... A udělalo mi to opravdu šílenou radost. :o) Bude to ještě hodně zajímavý... Už teď se moc těším na další díl. ;-) Enjoy it ♥ Angel

*********

Goth

Bill si to užíval. Té krásné blízkosti... Byl tak příšerně zmatený. Věděl, že to nejspíš nebude jen chvilkové pomatení smyslů. Zašlo to až sem a nebylo nejspíš cesty zpátky. V Tomově náruči mu bylo tak nádherně. Tak krásně se cítil u něj... Jen to Tomovo hřejivé teplo mu dávalo krásný pocit bezpečí. Nechtěl z té náruče nikdy pryč, chtěl se přitulit a Toma u sebe křečovitě držel jako nějakého plyšáka. Najednou to prostě bylo jasné. Mezi nimi to nemůže být jako dřív. A pokud ano, tak jedině předstíraně...

Prozradil Tomovi svoje malé tajemství. Nějak nevěděl proč, ale tušil, že u něj i přes jejich konflikt bude v bezpečí. Nějak tušil, že tohle si Tom nechá pro sebe. Doufal v to. Přeci se tímhle nebude chlubit, je to přece on, kdo Billa poprvé políbil a z těch keců pochopil, že homosexuály nemají jeho spolužáci ani ostatní příliš v lásce. V tomhle případě je to opravdu super zpráva. Bylo mu v Tomově náruči tak dobře, dokud nepřišli Tomovi kumpáni a nerozrazili dveře.

Bill se nejdřív musel probrat z šoku, že byl vytržen z tak krásného okamžiku. Nejradši by Toma umačkal... Když se na Toma zadíval, viděl zase ten starý, vzdorující a arogantní pohled. Rozhodl se nasadit pohled úplně stejný. Nechtěl ze sebe dělat pitomce, zranitelné kuřátko... I když se tak vlastně cítil už od začátku. Zase nasadí svou chladnou, nepřístupnou masku a bude dělat, že má dokonale ledové srdce.

„Tak co? Tome, jdeš? Máme pro tebe přijít... I pro toho buzíčka... Ale nééé, ono to brečííí... Copak copak, bojíš se?,“ řekne Hans. Směje se jako totální kretén. Ne jen jako, on je doopravdy totální vypatlanec.

„Ne, to brečím smíchy z vás,“ usměje se Bill. Mne si ruce. Opět se mu něco povedlo. Povedlo se mu to. Jeho spolužáci na něj zírají jako na zjevení, stejně jako ten první den ve škole. Zírá na něj i Tom. Nečekal, že Bill se opět zhostí tak skvěle a rychle svojí role. Bill je prostě dokonalý...

„Dávej si pozor na pusu, hošánku,“ syknul Tom. Přiblížil se k Billovi jen na pár milimetrů a přitlačil ho ke zdi. Tom se začal hlasitě smát. Bill se třásl jako osika. Takhle blízko byl naposledy Tom při onom polibku. Je to tak lákavý, opět se ho zmocnit... Ale nějak se nemohl hnout. Tomova blízkost ho až moc spalovala a Bill byl v tuhle chvíli naprosto bezbranný. Navíc cítil, že mu začíná téct z nosu. Ano, ono nachlazení po tom, co se Bill pořádně vyválel v blátě díky Tomovi, se projevuje... A poněkud v naprosto nemožné chvíli.

Všichni se smáli. Vychutnávali si pohled na bezmocného a třesoucího se Billa. Jenže Bill netušil, co se Tomovi může honit hlavou...

Hoper

Tohle Tom vážně nechtěl. Chtěl si tu chvilku s Billem na chvíli vychutnat. Věděl sice, že nebude mít na to moc času, ale že mu to takhle někdo přetrhne a ještě k tomu to bude tahle banda pitomců, to vážně nečekal. Rozhodl se zase začít hrát tu jejich hru. Nevěděl jak, nechtěl Billa vyděsit, ale tušil, že pokud podlehne slabosti, zřejmě bude všem pro smích. A Tom tohle rozhodně nechtěl. Jenom ten respekt ostatních ho nějakým způsobem držel. Tak nemožný zmatek, který ho stravoval, byl naprosto nesnesitelný. Nesnesitelný tlak, který potřeboval ventilovat a bál se, že jestli to neudělá, je to jeho konec. Konec velkého Toma Trümpera... A začátek románku s malinkým, bezbranným Billem Kaulitzem...

Vzdor a drzost Billovi rozhodně nechybí. Tom nějak tušil, jak Billa zatlačit do kouta, chtěl to udělat nějak citlivě, ale problém byl – jak? Bill už tak byl dost vyděšený. Vlastně až moc. Tom cítil, jak se Bill třese a nevěděl, co má dělat. Ale nic jiného, než se opět předvést, mu bohužel nezbývalo. Mluvil na Billa klasickým, povýšeným tónem, přesně tím, když se snaží někoho ponížit. A že se mu to vedlo... Plamínky vzdoru v Billových očích začaly pozvolna vyhasínat. Pomalu, ale jistě. Objevovalo se v nich něco jiného. Možná vřelost, laskavost, možná v nich bylo ještě něco, ale rozhodně ne strach, jak si Tom ještě před chvílí chybně myslel...

„Nebo co? Zase mě shodíš do kaluže? Nebo ještě něco hrdinskýho? Tohle bys nedělal, Trümpere, nemít za zadkem ty tvoje nohsledy,“ zašeptal Bill z posledních sil. Toma to upřímně překvapilo. Nečekal, že Bill bude vzdorovat. Možná je mírně vyděšený, ale na tu hru přistoupil. A Tom prostě věděl, že on se jen tak nevzdá.

„Poslouchej, chlapečku. Tohle není tvoje škola. Budeš mě muset respektovat,“ řekl Tom. Probodával chlapce namáčknutého na stěnu svým arogantním pohledem. Billovi se z toho začal zvedat žaludek. Měl pocit, jako by to Tom snad myslel vážně.

„A tvoje snad jo? Přestaň být směšnej,“ opáčil Bill. Těžce se mu dýchalo, Tom to cítil. Stejně, jako cítil něco jiného. Neuvědomoval si, že se o Billa jemně tře. A už vůbec ne to, že to s Billem možná něco udělalo.

„Jedinej tady směšnej jsi ty. Ještě budeš prosit, abys tu mohl zůstat, postarám se o to. Kaulitzi, máme přece válku. Je mi jasný, kdo vyhraje, ale musíme to dotáhnout do konce,“ řekl Tom. Bill měl chuť vyprsknout smíchy. Přímo do Tomova obličeje. Jenže byl tak zatraceně blízko a Billovi se pomalu začínal krátit dech. Cítil slabost v kolenou a nepříjemné pnutí. Stejně, jako Tom...

Goth

Zajímavé. Vyvíjí se to opravdu zajímavě. Tom Billovi připadá čím dál směšněji. Hraje to opravdu velice věrohodně. Opravdu. Ale co vlastně hraje? Tu náklonnost, nebo tu jejich pitomou válku? Bill si najednou nebyl jistý. Z výrazu jeho očí to mohl jen velice těžko přečíst, protože ty opět dostaly nádech arogance a nadřazenosti. Jak Bill takové lidi nesnášel. Jak moc se mu hnusili... Ale u Toma to bylo jiné. Billa najednou tahle hra začala bavit. A rozhodně jí chtěl hrát dál...

V jedné chvíli, kdy se jen lehce pochichtávali Tomovi kumpáni a sám Tom cítil nejspíš pocit vítězství, se mu to Bill rozhodl jen tak nedarovat. I když cítil, že s ní Tom něco udělal, rozhodl se nepromeškat ani chvíli a hopera od sebe odstrčil... Tom padl do náruče svému kamarádovi Hansovi, Bill si mezitím stihl upravit kabát tak, aby to všechno bylo naprosto nenápadné. Že ho v téhle chvíli Tom vzrušoval i rozesmíval, by najednou bylo nad slunce jasnější.

„Hele Trümpere, ty mi dlouho na hlavu srát nebudeš. Je jasný, kdo vyhraje. Já. Jsi jen malej smrad, kterej potřebuje přitáhnout pozornost, máš dobrej pocit, z toho, když ostatním děláš pomyšlení. A přitom jsi totálně ubohej. Nevidíš city ostatních, nevidíš si ani na špičku nosu, tak se přestaň konečně vytahovat, je mi z tebe na blití. Na blití z toho tvýho věčnýho vytahování, protože jsi jen naprostá nicka. Jsi naprostá nicka oproti všem ostatním. Bez nich bys nebyl nic... vůbec nic Tome. Jsi jen laciná napodobenina člověka, jen hračka. Jen loutka společnosti... Upřímně tě lituju Tome.“

V tuhle chvíli došla slova naprosto všem. Bill stál vzpřímeně s hlavou vztyčenou a sledoval Toma a jeho reakci. Ten na něj zíral s otevřenou pusou, stejně, jako jeho partička. Ale Bill nějak cítil, že tohle mu neprojde. Tohle nebude jen tak. A jaké překvapení přišlo...

„Tohle si sežereš, Kaulitzi. Jsi jen usoplenej smrkáč... Ještě uvidíš, co jsem zač,“ syknul Tom, než odešel i s kamarády ze záchodů. Bill se otočil směrem k zrcadlům a začal se líčit. Nevěděl, že bude tak snadné odolat Tomově blízkosti. A už vůbec ne opět nasadit svou masku. Nevěděl, jak se má cítit, co si o sobě má myslet, ale v téhle chvíli mu to bylo úplně jedno. Bylo mu to úplně ukradený. Snad to Tom pochopil. A snad ho nezavrhne. Tohle všechno byla přece jen hra.

Hoper

Tom byl hodně překvapený Billovou reakcí. Čekal, že se mu tam Bill zhroutí, přece cítil ten třas toho tělíčka, které tiskl na chladnou stěnu. Ale přece si nemohl myslet, že se Bill vzdá jen tak. Tom bude pro smích své partě ještě hodně dlouho. Hrozně se v něm praly pocity. Nejradši by Billovi za tu drzost jednu natáhl, ale taky měl sto chutí tam s ním zůstat a líbat ho. Naléhavě, silně, tak aby se Bill sesunul na podlahu a poddal se tomu. Ale nemohl. Mít za zadkem ty pitomce je přece jen něco jiného.

Tomovi kupodivu začalo být špatně ze sebe samotného. To, co mu Bill řekl, se mu zdálo jako bolestivá pravda. Cítil to v sobě až moc naléhavě. Bolelo to, ale někdo mu to říct musel. A zrovna Bill. Zrovna někdo, pro koho má tak neodolatelnou slabost. Tom vešel do třídy se svěšenou hlavou a tím, že Billa nikde neviděl. Přesto nevěděl, co si o tom všem má myslet. Byla tohle součást hry, nebo to vlastně bylo doopravdy?! Tom cítil, že tohle nebylo jen tak. A taky cítil, že Bill má zřejmě pravdu...

Zbytek hodiny Tom seděl zamyšleně v lavici, hypnotizující prázdnou židli vedle něj. Viděl akorát na druhé půlce lavice, která nepatřila jemu, vyryté obrázky. Opravdu moc pěkné. Zřejmě je Bill umělec. Zvláštní, schovávající se za chladnou fasádou. Ale Tom cítil, jak dokáže Bill být žhavý a plný citu. Tohle rozhodně nebylo chladné, hrané a nicneříkající. Tohle bylo tak nemožně skutečné...

Goth

Bill přišel až na druhou hodinu. Suverénně se posadil do lavice vedle Toma a spokojeně se šklebil. Viděl výraz v Tomově tváři, který mluvil za vše. Billův make up byl dokonalý a oči snad ještě uhrančivější než předtím. Oběma se krátil dech, oba to cítili. Jen Bill o něco silněji. Myslel si, že když okamžitě po Tomovi neskočí, zblázní se. Ale nešlo to...

Celý den se nesl v duchu naschválů mezi těmi dvěma. A zdaleka to neskončilo pouze u toho, že Bill vylil na Tomovy džíny černou tuš, že Tom Billovi zkroutil ruku za záda nebo schválně prozradil jeho tahák schovaný pod penálem. Bylo toho ještě víc... Kromě slovních narážek nechyběly ani vysypané učebnice na školním dvoře přímo na antuku... Naschválů bylo čím dál víc. Zvláštní bylo, jakou to oběma dělalo radost, jak je to bavilo. Okolí si počítalo skóre. A Bill nějak začal cítit, že něco hraje v jeho prospěch...

Vypadalo to docela věrohodně. Tolik lidí mělo naprosto dost Tomova věčného chvástání. Ale pořád za ním stála jeho parta. Parta lidí, kteří to mohli Billovi opravdu zavařit...

Blížila se polední přestávka. Jídelna. Jedinečné místo. Oba se těšili, ale Billa čím dál víc škrábalo v krku. Skoro sýpal a nebylo mu dobře. Naopak. Žaludek mu dělal kotrmelce a měl pocit, že se co chvíli asi pozvrací. Zvonek ohlásil konec hodiny a všichni se poslušně odebrali do jídelny. Bill cítil v zádech Tomův pohled a aby se přiznal, moc se mu to nelíbilo...

Hoper

Tom měl něco za lubem. Bylo to na něm až příliš vidět. Následoval Billa, který si už nakládal na tác tuny jídla. Tom nestačil zírat, kolik je toho Bill schopný spořádat. Takový hubený vyžle a ono to tolik baští. Tiše se smál a už v hlavě přemítal, jak to asi dopadne. Co vlastně Billovi provede. Mělo to jen jediný cíl – dostat se k Billovi co nejblíž. Skrz tyhle provokace... Opravdu sranda. Vyloženě mu to dělalo radost...

Oba se posadili k jinému stolu. Bill ke svojí nové partě a Tom na druhý konec jídelny k té svojí staré partě. Snažili se jeden druhého nesledovat, ale nedalo jim to. Nemohli ze sebe spustit oči, z nějakého neznámého důvodu. Možná se to oba báli přiznat, nevěděli sami... Tom se zvedl ze židle a kráčel k Billovu stolu.
„Kaulitzi, potřebuju s tebou mluvit,“ řekl povýšeně. Bill se otočil a zkroutil rty do znechuceného úšklebku.
„Potom, Trümpere. Kazíš mi chuť,“ zasmál se Bill a opět se otočil směrem ke svým kamarádům a něco jim nadšeně vyprávěl. Tom mu škubl se židlí a za chvíli už Bill ležel rozplácnutý na zemi.

Pomalu se zvedal a strčil do Toma, on mu to oplatil. Billovy oči žhnuly, Tom měl v sobě tolik chuti Billovi dokázat, co je vlastně zač... Ani ne tak Billovi, jako ostatním. Strhla se rvačka. Kluci se prali tak vehementně, že dokonce vrazili do jejich třídního učitele a ten na sebe vyklopil celý svůj tác. A samozřejmě část toho ulpěla i na klucích...

„Kaulitzi! Trümpere! Dnes zůstanete po škole! A běžte se okamžitě umýt, já si to s vámi ještě vyřídím!,“ rozkřičel se na ně. Oba dva se vydali směrem ke koupelnám. Několik umyvadel a sprch. Něco naprosto jiného, než byly záchody... Bill byl totálně fascinován akustikou. Bylo to vážně až neuvěřitelné, jak si to užíval. Drhnul si ze své černé košile zbytky omáčky, zatímco Tomovi pouze stačilo si pořádně opláchnout ruce.

Dál stál opřený o umyvadlo a fascinovaně pozoroval Billa, který si tiše broukal jemu naprosto neznámou melodii. Chvíli se jen tak usmíval, poté se odvážil promluvit...

„Bille, ty jsi neuvěřitelnej...,“ zašeptal. Bill se zvedl od umyvadla a zadíval se na Toma. Jeho pohled už zdaleka nebyl tak nafoukaný jako předtím. Naopak, vypadal docela vlídně. A v jeho očích se zračilo něco, co Billovi nedávalo spát... Ta dravost v jeho očích... Ta neuvěřitelná přitažlivost... Budou muset žít dvojí život. Ale v tuhle chvíli jim to bylo naprosto jedno... Ten zmatek nějak překlenou, byli si tím jistí.

Ve chvíli, kdy Tom Billa popadl a vysadil ho na umyvadlo, Bill hlasitě vypískl... Zrychleně dýchal, odevzdaně Tomovi zíral do očí... Kdyby mohl zastavit čas, udělal by to. Nekonečně dlouho by se topil v čokoládě těch temných, roztoužených očí... Ale na druhou stranu věděl, že je ještě moc brzy...

Moc brzy na to, aby se jeden druhému odevzdal. Hra se musí dohrát do konce... A bude to ještě hodně dlouhá cesta...