Když krvácím, znamená to miluju tě 14.

autor : Angel + Mitternacht

Zdrawím, sluníčka moje twincestní... Moc mě mrzí, že vás nechávám tak dlouho čekat. Opravdu to není moje vina. Poslední dobou se dost věcí v mým životě změnilo a nedalo se tomu zabránit. Možná jsem už něco z tohohle dílu použil, ale nedivte se, já už to chci co nejdřív ukončit a nějak mi docházejí nápady... Díky moc, sluníčka, za vaší trpělivost i ohlasy. Moc si toho vážím. ;-) Andílek ♥

**********

Cítím se naprosto zoufale. Čekal jsem cokoliv, ale tohle ne. Rozhodně ne jí. Rozhodně ne teď. Nejradši bych si zalezl někam do rohu a tam pomaličku umřel. Bojím se, tak strašně moc... Nevím proč, ale nějak mám tušení, že s tím má co dělat ona. Nenapadlo by mě to předtím, ale nějak se o tom začínám ujišťovat. Jak by jinak mohla vědět, že jsem tady? Jak by mohla vůbec tušit, co se děje? Myslím, že ví víc, než by měla, podle jejího výrazu. Tohle zvláštní propojení vztahů se mi ale vůbec nelíbí...

„Co... Co tady... Děláš?,“ řeknu roztřeseně. Na tváři se jí usadí samolibý úšklebek. Ukáže na židle před námi, abychom se posadili. Nechci se s ní bavit, nechci se na ní dívat. Vím, že jsem jí svojí blbostí ublížil, ale já prostě nemůžu. Tohle je moc vysoká cena za tohle všechno... Bože, já jsem takový idiot... Vlastně ani pořádně sedět nedokážu. Pořád to pálí...

„Podívat se na tebe, jak se máš, co děláš a tak. Nevypadáš zrovna spokojeně, i ty můj chudáčku...,“ zašišlá. Holky sice nebiju, ale jí bych jednu vrazil z fleku. Kdyby mě zfackovala a dokopala za to všechno, bral bych to jako přiměřený trest. Ale proč mě dostala vlastně až sem?! Aby mě viděla pomalu a bolestivě chcípat a zmítat se v tom, dokud se někde probudím polomrtvej (ovšem s tím předpokladem, jestli se vůbec probudím)?!

„Já... Odejdi... Tohle ti je snad málo? Co s tím máš společnýho? A proč tohle?,“ zeptám se jí. Opět ten samolibý úsměv. Můj bože, jak já ten úsměv nenávidím! Víc, než cokoliv na světě. Potřeboval bych teď někomu stisknout ruku a cítit, že je tady se mnou, ale bohužel, Tom ještě nepřišel...

„Heleď se, to, že ses sem nechal zavřít, je pouze tvá blbost. Já za to nemůžu. Myslela jsem, že sem přijdu za jiných okolností. Myslela jsem, že tě podpořím. Ale myslím, že ty to nepotřebuješ. Než sem přijde tvůj ochotný bráška a utěší tě, musím ti něco říct. Tady sice máš peklo, ale venku, tam bude ještě větší...,“ řekne tiše. Nechápu to. Odkud vlastně ona ví, co zažívám, jak se dostala až sem?!

„Uznávám svojí chybu. Já jsem ti ublížil a pak jsem ublížil i sobě. Já... Prostě jsem idiot. Tohle je moc vysoká cena za to všechno. Odkud to vlastně všechno víš?,“ odpovídám. Opět ten její pohled v sloup. Tohle tak nesnáším, jak se mnou lidi nemluví na rovinu a mluví v hádankách!

„Řekněme, Bille, že mám svoje zdroje. Z tohohle oddělení a konkrétně z tohohle ústavu vždycky prosakovalo hodně informací. Není se čemu divit, že se to všichni doví. Všichni se doví, že jsi tady, jen já vím tu pikantnější omáčku okolo. Znáš to... Prostě člověk má svoje cestičky. A i kdyby sis zažil to nejhorší peklo na zemi, pořád to ještě bude málo... Za zlomený srdce je totiž ta cena, kterou musíš zaplatit, nevyčíslitelná. Ať si prožiješ cokoliv, pořád to bude málo. Pokud tě odsud vysekaj, tak to hodně štěstí. Hlavně, aby to bylo včas, fanynky by plakaly... Já už jsem kvůli tobě přestala brečet. Teď chci vidět trpět tebe. Velkýho pana Kaulitze, kterej pro ty svoje prachy nevidí.... Nevidí ostatní lidi, nevidí jejich city. Tohle je dostatečná a možná vážně ještě malá odplata za to všechno. Nemstím se ani tak za sebe, ale taky za ty holky, který kvůli tobě skončily buď tady, nebo jsou mrtvý. Chápala jsem je, vždycky jsi mi přišel jedinečnej, ale teď vidím, že jsi úplně stejná svině jako ostatní. Prý citlivej, měkkosrdcatej... Mohl jsi mě odmítnout, ale dal jsi mi šanci, kterou jsi zase zahodil. Vyletěla jsem z tvýho života jako papír. Ale nemůžu tě nechat na pokoji jen tak. Ještě toho máš hodně před sebou. Uvidíš, co to znamená peklo, že život není jen pozlátko... Musíš to poznat. Jinak budeš pořád taková bezcitná troska, jakou jsi byl doteď,“ řekne. Mlčím. Nestačím se divit... Tolik bolesti a nenávisti. Ale pořád mám ještě hodně otázek. Pořád chci vědět víc... Kdo je ten její zdroj, proč se tohle děje...

„Po... Počkej... Já... Mě je to líto. Hrozně moc, já... Už jsem prosil o odpuštění. Ty to víš. Přece víš, co jsem ti řekl... Tohle je vážně moc... A co jsi vlastně chtěla říct tím, že... Že se to všichni doví?,“ zeptám se tiše. Zadívám se do stolu. Nemám sílu se jí dál dívat do očí.

„Já vím, ale chci tu tvojí lítost vidět, cítit... Vím, že toho teď lituješ. Pokud tedy můžu, kdo je ta slečna nebo pan dokonalý, díky kterýmu máš pocit, že nejsem pro tebe dost dobrá?! No... A abych ti odpověděla, tak... Jednou se o tom stejně všichni dozví, budou toho plný noviny, televize, bude se zase mluvit jen o tobě... Pan Dokonalej v úplně jiným světle... Nemáš snad radost, ty exhibicionisto?,“ odpoví.

V tomhle má pravdu. Bude to začátek konce. Všichni se dozví o mojí blbosti, všichni se dozví, co jsem vlastně zač. Všichni. Bylo mi to jedno, ale už zdaleka to tak není. Když vidím, některé fanatické fans, asi by mě povraždili nebo v lepším případě mi mohli vyhrožovat, případně bych se jim zhnusil, kdyby všechno vyšlo najevo... Nemohl jsem ale zabrzdit svoje city, svou sebelítost, nešlo to. Posral jsem si to sám. Sobě, ale i klukům. Nedivil bych se, kdyby nakonec zůstal úplně sám. I bez Toma...

„Copak? Snad to nejsou rozpaky?,“ zasměje se uštěpačně. Mrštím po ní vražedným pohledem.. Dál se mi posmívá. Věřím, že má docela radost z mýho neštěstí. Tolik antifans čekalo na okamžik, kdy mě konečně pokoří. Ten den se blíží... Zdi blázince jsou čím dál tenčí, stěny mají uši, všechno je tady proti mně... Začínám být i krapítek paranoidní. Ale divíte se?!

Dál zarytě mlčím. K tomu prostě nemám co říct. Nebudu o tomhle mluvit, prostě nechci. Sakra... Měla pravdu. Jakékoliv peklo je to tady, ještě větší bude venku. Už vidím lidi, jak si o mě šuškaj, už vidím, jak kapela přijde o kšefty, management nás odkopne a my zase zůstaneme sami. Odvrátí se od nás i někteří fanoušci, tím jsem si naprosto jistej stejně jako tím, že ještě pořád dýchám... Tohle prostě nemůže být pravda. Nesmí! Já tohle nechci! Ale stejně... Mě se v týhle situaci jako vyšinutýho blázna nikdo ptát nebude...

„Ale neodpověděl jsi mi ještě na jednu otázku... Kdo je ten, kvůli kterýmu jsi mě vlastně odkopl, zlatíčko... Hm?,“ přetrhne můj tok myšlenek ta blonďatá mrcha. Nesmím... Neodpovím jí... Sakra kolik je hodin?! Už uplynulo hodně času a já tu pořád čekám na Toma a ten nikde. Do háje, co když se mu něco stalo?!

„Ehm... Můžu vás vyrušit?,“ slyším za zády. Potom ještě lehké zakašlání. Tom. Konečně! Skoro vypísknu štěstím. Vysvobodil mě z pekla. Na chvíli...

„Aha, je mi to jasný,“ sykne Julie a má se k odchodu. Sebere kabelku a líbne mě na tvář. Zmateně zatřesu hlavou a pozoruju Toma, jak si sedá na židli naproti mně, na které předtím seděla ta holka. Ještě slyším naštvané prásknutí dveřmi a sesunu se po opěrátku dolů, očima hypnotizuju podlahu.

„Co po tobě chtěla?,“ zeptá se. Zaujme svou typickou, roztaženou pozici. Pokyvuje hlavou ze strany na stranu a čeká na mou odpověď. Bohužel nevím, co mu mám odpovědět...

„Nic... Nic...,“ zašeptám a zadívám se do země. Na Tomovi je velice výrazně vidět, že mi to prostě nežere. Jak by taky jo, je to moje dvojče... On cítí, co se děje...

„Lžeš... Ale já tě chápu, zlatíčko. Nemáš to tady moc lehký. Musel jsem něco projednat s klukama, bohužel to bylo neodkladný, takže jsem musel hned jít. Ale jsem tady... Celej se třeseš, co se vlastně děje?,“ řekne konejšivým hlasem Tom. Zvednu k němu pohled. Opravdu cítím, že se mi třesou ramena. Jsem tak snadno prokouknutelnej, až se za sebe místama i stydím...

„Tome já... Moc mi chybíš... Tak moc chci odsud pryč... Tak moc...,“ řeknu skoro neslyšně. Po tváři mi stéká hořká slza a brzy jí následuje další... Tom ke mně natáhne ruku a jemně mi slzy setře.

„Já chápu, že to tady není lehký. Uvidím, co se dá dělat. Rozrušila tě, chápu to...,“ praví. Mluví tak klidným hlasem... Nejradši bych se schoulil do jeho náruče a už v ní zůstal. Ale shodou pitomých náhod a mojí stupidity jsem skončil tady. Všechno to začalo mnou a mou blbostí, musím to taky napravit...

„Tome... Já chci odsud pryč, je to tu... Divný...,“ řeknu ještě tišeji. Skoro šeptáme. Podívám se ke dveřím, kde vidím to individuum, které mi předtím tolik ublížilo. Nesnesu ten pohled ani na chvíli. Vůbec ne. Snažím se mluvit co nejtiššeji, aby mě nebylo slyšet....

„Bille... Oni tady na tebe jsou zlí?,“ zeptá se. Bingo... Tom má pravdu. Nikdy se neplete. Až na několik málo vyjímek měl skoro vždycky pravdu, pokud se tohle týkalo mě. Vždycky věděl, co jsem zač. Vždycky přesně všechno vycítil. Dvojčátko moje...

„Chci pryč... I když nevím, jaký to bude venku, Tome...“

„Jak to myslíš, zlatíčko?“

„Lidi se to všechno dozví, Tome. Budou vědět, co jsem zač. Nakonec mě odsoudí a vás taky. Nakonec budeme na dně. Fanoušci budou za námi stát, ale pochybuju, že jich bude tolik. Pochybuju... Lidi jsou tak povrchní... A nevím, jestli mi tohle odpustí. Netuším ani, co bude s námi, já chci odsud pryč, lásko moje... Nenechávej mě tady, odveď si mě s sebou...“

„Dozví se to, zlatíčko... Dozví se to, to je sice pravda, ale... Věz, že já tě ochráním, neboj se, sluníčko moje... Zkusím něco udělat a odvedu tě odsud, neboj se...“

Usměju se. Poprvé za dnešek se upřímně usměju. Slezu ze židle a přijdu k Tomovi. Stisknu ho v objetí a cítím ve vlasech jeho dech a slyším pobavený smích. Kdyby to takhle bylo už navěky. Nechci, aby odcházel. Chci, aby tu byl se mnou. Aby nikdy neodešel. Čekal jsem tak dlouho... Potřebuju se odsud dostat. Hned... Co nejdřív...

„A co vlastně... Jak se máš ty a kluci?,“ zeptám se. Docela by mě zajímalo, co kluci dělaj beze mě. Možná jim chybím, možná jsou rádi, že konečně ode mě na chvíli mají pokoj. No uvidíme.

„Já nic moc, chybíš mi. Stejně jako klukům. Už aby ses vrátil. Opravdu... Jsi takový sluníčko a bez tebe je docela nuda. Takovej chlad, je to dost nezvyklý. Vždycky jsme byli všichni hezky pospolu a najednou jsme rozdělení. Kluci by rádi přišli za tebou, ale jaksi... Hromadná návštěva prý není povolená, čemuž se dost divím. Mají tady divný pravidla, co jsem tak slyšel... Najednou... Bille, dostanu tě odsud, neboj...“

Poslední slovíčko Tom zašeptá. Ale moc dobře ho slyším. Dál u něj klečím a objímám ho. Vtiskne mi drobný polibek do vlasů a projíždí mi je svými prsty. Otočím se... Vidím pár metrů za námi tu zrůdu. Nenávidím ho... Tak moc... Chtěl bych se ještě něčím pomstít, ale... Asi to nechám být. Divím se, že má pořád ještě chuť po tom, co jsem mu ho málem ukousl. Neměl jsem to udělat „málem“, měl jsem pořádně... No nic, poslední dobou dělám dost věcí polovičatě... Je to vidět...

Vstanu a jdu si zase sednout na svojí židli. Tom se na mě chvíli soustředěně dívá. Nevím co to je, cítím, jako by mi snad četl myšlenky. Propaluje mě svým všudypřítomným pohledem, ale kupodivu mi to není nepříjemný. Mám rád, když se na mě dívá... Když je se mnou. Kdyby tu nebyli ostatní, skočil bych po něm, začal ho líbat a už ho nikdy nepustil. Udělal bych cokoliv, aby se to stalo pravdou. Ale asi si budu ještě muset počkat... Tak moc se bojím dnešní noci...

„Billi, oni... Ublížili ti, že? A neříkej, že ne... Já to cítím... Bráško, co se ti stalo?,“ zeptá se starostlivě Tom. Pro změnu žmoulá mojí ruku, která je volně položená na stole. Uhnu mu pohledem. Nechci mu říkat pravé důvody, protože on je tady... Ta svině je tady a jestli to on uslyší, je se mnou opravdu ámen...

„Tomí, já... Oni... Máš pravdu...,“ odpovím. Nic víc neřeknu. Vím, že ani nesmím. Už tak s Tomem mluvíme podezřele tiše. Ohlédnu se za sebe, ale ten muž tam už není. Sakra, kde jen může být...

„Billi, já to z tebe tahat nebudu. Jen potřebuju vědět, že odsud opravdu musíš odejít. Já tě odsud dostanu. Najdu nějaký způsob. Řeknu jim, že chci, aby tě hospitalizovali v Německu, doma. Že tady se cítíš v cizím prostředí. Souhlasíš, broučku?,“ zašeptá s úsměvem.

„Souhlasím, Tomí... Děkuju... Miluju tě, Tomí,“ odpovím. Nemohl jsem si tu poslední větu odpustit. Tolik mi to chybělo, tohle někomu říct.

„Já tebe taky, zlatíčko moje,“ řekne Tom. Široce se usměje a ruku na stole mi tiskne ještě víc. Najednou prostě cítím, že mám svůj vlastní svět. Že se může stát cokoliv, a Tom tady se mnou bude, napořád. A neopustí mě. Cítím, že on mě vždycky podrží. Nějak... To v sobě doopravdy cítím... Oh bože, Tomí... Lásko moje...

„Konec návštěvních hodin,“ rozléhá se po místnosti. Tom to přejde s úšklebkem a pomalu se zvedá ze židle.

„Uvidím bráško, nějak tě odsud dostanu... Neboj se, mysli na to, že jsem s tebou,“ řekne. Obejme mě a nenápadně mě políbí na tvář. Couvá ke dveřím a pořád se dívá na mě. Rozesměju se, když zády plnou parou narazí do futer. Je tak sladký... Je můj, můj brouček... Můj Tomík...

Odvádějí nás na pokoje. Ještě dvě hodiny zbývají do večeře. Terapie mě čeká až zítra. Přemýšlím o všem, co se dneska stalo. Mám šílený strach. Tom to vyřeší nejméně za pár dní (věřím mu), ale sám sobě nevěřím... Bojím se, že mezitím se něco stane... Opravdu mám šílený strach z toho všeho, co se může stát. Už se nechci bát, chci žít. Žít tak, jak chci já. Podělal jsem to, ale moc chci se zase postavit na vlastní nohy s Tomem vedle sebe...

Otevřou dveře a vtlačí mě do mého pokoje. Sednu si na postel a přemýšlím. Julie měla pravdu. Měla pravdu ve všem, ale peklo to nebude. Nebude to venku peklo, pokud se s Tomem venku podržíme. Pokud budeme držet spolu, zvládneme všechno. Jako už velkou spoustu věcí. Najednou mi tady něco nehraje... Vezmu plyšové zvířátko, které jsem dostal od Toma a stisknu ho v náruči. Mám pocit, jako by se na mě někdo upřeně díval...

Jsem už asi i dost paranoidní. Až moc. Z toho se asi taky budu muset léčit. Ale vy se mi snad divíte, nebo jak? Bojím se dnešní noci... Tak moc...

Zbytek dne uběhl celkem v klidu. Docela mě překvapuje, že je takový klid... Po večeři jsem se schoulil na posteli. Čekal jsem nejhorší... Myslím, že to teprve přijde. Moc se bojím. Ani nevíte jak... Čekám další ponížení, vím, že jsem o tom neměl nikomu říkat...

Natáhnu si přes hlavu deku a snažím se konečně usnout. Zavřu oči a pomalu se mi to i daří, ale uslyším klíč v zámku. Uvidím sloupec světla a pak opět tmu. Slyším kroky, které směřují přímo ke mně. Matrace vedle mě se prohne. Ucítím jemný stisk na mojí paži. Nevidím té osobě do tváře... Pohladí mě po líčku. Hrozně rychle dýchám, na nic víc se nezmůžu.

Cítím, že se mi něco přitisklo na obličej a pak už o sobě nevím...