Unfaithful 20.

autor : Angel + Tajemná Neznámá

ahuj... nechce se mi věřit, že už je to dvacátej díl... původně tato FF byla věnována jedné slečně, ona ví... mělo to mít maximálně tak 15 dílů, bleskovej příběh... jenže se do toho čím dál víc zamotávám a nevím, jak to ukončit, takže to může mít dílů i 40... pořád nový zápletky nu... sice mi tahle povídka přijde už docela... nevím, jak to říct, taková slátanina, ale já se budu čestně snažit jí dopsat a dotáhnout do konce... děkuju sluníčka za krásný ohlasy. mějte se krásně, papík ♥ ♥ Andílek

*****

Bill

Tom je nějak potichu. To se mi nelíbí. Miluju zvuk jeho hlasu. Akorát mám pocit, že tady něco nehraje. Mlčí příliš dlouho. Mlčíme vlastně oba. Tom je zřejmě zahloubaný v těch nejzapadlejších zákoutích jeho mysli. Chvílemi usrkne víno ze skleničky, kterou si postavil na opěrátko a opět se nadechne, jako by chtěl něco říct. Pohladí mě po vlasech a pak se zase stáhne. Nesnáším mlčení a to tím víc, když nevím, co se vlastně děje.
Musím Toma nějak rozptýlit. A taky sebe, protože moje myšlenky se vážně nehodí. Nenápadně zašmátrám v Tomově rozkroku. Vidím, jak se tedy dá vzbudit jeho pozornost. Že mě to nenapadlo dřív. Lehce se usmívá a rukou mi projíždí vlasy. Jen těžko se nasměruju do polohy vleže, aby moje hlava byla nad Tomovým rozhaleným rozkrokem...

Tom se očividně třese. A taky se mu to líbí. Akorát mě zarazilo, že nereaguje sténáním, ale jen tichým, tlumeným mručením. Jako by si něco broukal. Pokračuju v pravidelných pohybech, dokud neucítím v ústech lepkavou odměnu...

Bráška se opět jen lehce usměje, líbne mě na čelo, pohladí po vlasech a... Zvedne se. Někam jde. Tohle jsem možná pohnojil... Ale on neřekl, že se mu to nelíbí... Já potřebuju vědět, co se děje! Mě to trápí snad ještě víc, než jeho. Moje druhá půlka... Začínám mít palčivý pocit, že mi nevěří. Pak by se klidně mohl divit, že bych přestal věřit já jemu. Nemám k tomu daleko. Jeho tajnůstkaření mi už opravdu leze silně krkem... Potřebuju znát odpovědi, ale Tom... Tom mě maximálně tak mate. No však počkej...

Tom

Nějak moc jsem se zamyslel. To moje zlatíčko malý... Pokouší se mě rozptýlit a já... Mám pocit, že jsem nevděčnej. Chci mu toho tolik poskytnout a mám toho plnou hlavu. Pořád se toho nemůžu zbavit, ani když Bill dělal... To co dělal. Nedá se říct, že by se mi to nelíbilo, ale... Nebyl jsem schopnej se na něj soustředit. Na tu malou chvilku...

Zítra to už budeme mít z krku. Přijdou k nám lidi od managementu. Bude to těsně po tom, co se Bill vrátí z rehabilitace. Mám všechno perfektně naplánovaný a hodlám to dotáhnout do konce. Nevím proč, ale zdá se mi, že Billovi se tady něco nelíbí... Však se všechno včas dozví. Už se přece předtím vyslovil, že by bylo super, kdyby mohl znovu zpívat. Doufejme, že z toho bude mít radost...

Dělá mi ale starosti jiná věc – Bushido. Je nám neustále za zadkem, stejně jako David. Opravdu nevím, o co těm dvěma jde. Ale jediný, co chci, je uchránit Billa před nimi. Bill se takhle může jen těžko bránit, kdyby na něj Bushido něco zkusil. I když, kousat umí Bill skvěle... No nic, tohle jsou vážně myšlenky... Vždycky mi na mysl přijde ta odporná věc, kterou Billovi udělal.

Mám tak nějak pocit, že... Billovi se líbí. Dřív nebo později Billovi tu pravdu budu muset říct. Dřív, než bude pozdě a Bill udělá nějakou pitomost. Zamotal jsem se do toho slušně, jen co je pravda. Najednou nevím, jak z toho ven. Mám prostě pocit, že to čím dál víc pojebávám. Bill se prostě jednou všechno dozví... Ale to je ted' nepodstatný. Musím toho spoustu zařídit...

Vezmu do ruky svůj telefon a odešlu pár smsek, abych se ujistil o tom, že zítra kluci i management dorazí. Mobil zase položím na linku a přemýšlím, co vlastně dělám špatně. Co sakra?! Co odpovím, až se mě Bill zase zeptá? Ted' budu muset myslet akorát na zítřek, protože ten zřejmě rozhodne o naší budoucnosti. Já si vážně připadám jak... Ale úplně.

Mám pocit, jako bych to dělal snad jen pro sebe. Jedinej se do toho hrnu s nadšením. No asi to bude tím, že Gustav s Georgem o tom pořádně ještě neví a pro Billa to je víceméně překvapení. Myslel jsem na spoustu věcí. I na to, jak se Bill bude na pódiu pohybovat. Samozřejmě, že jinak než na vozíku to zřejmě nepůjde. Ale myslím si, že pokud má opravdu tak silný vztah k hudbě, nějak to přežije a bude zase sršet energií... On se prostě nenechá jen tak skolit...

Sám se už nemůžu dočkat, až zase budu držet v rukách svojí Gibsonku a budeme zase jako dřív, v celém svém lesku a kráse. Náš čas totiž ještě nepřišel, my jsme ještě neřekli poslední slovo...

Bill

Je to už asi půl hodiny, co Tom odešel do kuchyně. Nějak se začínám bát, co se vlastně děje. Ležím tady skoro nehybně, taky proto, že nevím jak se dostat do své původní polohy vsedě. Nějak divně jsem se zkroutil a bojím se, že tohle absolutně sám nedám. Nemůžu se pohnout. Zatr sakr! Mám toho už vážně dost!

Tom pořád nikde. Budu to muset zvládnout sám. Určitě se třeba nad něčím zamyslel a zapomněl na mě. Vtipný by bylo, kdyby mě zapomněl někde venku. To bych se asi sám domů nedostal, mám ten pocit. Nechci si to moc připouštět, ale jsem na něm prakticky závislý a bez něj jsem jako poloviční. To je taky jedna z věcí, které mě štvou. Štve mě, že jsem jakoby ztratil svéprávnost...

Když už si myslím, že jsem se dostal do správné polohy a v pohodě se nasměruju tak, jak jsem dřív seděl, ucítím jen ránu... Sakra práce!

Tom

Pořád čekám na odpovědi a potvrzení termínů. Pokud všechno půjde podle plánu, sejdeme se tu už zítra kolem půl šesté, jak jsem už říkal, jak se Bill vrátí z rehabilitace. Uvidíme, jak mi to vyjde. Rád bych tam byl s ním, ale pořád ve mně něco hlodá takovým způsobem, že dostávám pocit, že v tu chvíli prostě něco budu mít. Něco, co budu potřebovat zařídit a budu muset Billa nechat samotného. Někdy mám pocit, že mojí přítomnosti má už plné kecky...

Jedna esemeska za druhou potvrzuje příchod lidí, na které čekám. Uslyším ránu, která vychází z obýváku. Sakra, Bill, já zapomněl! Leknutím mi sletí mobil a rozletí se o podlahu.

„Lásko, není ti nic?,“ zapištím panickým hlasem, když vidím, jak se Bill plácá na koberci u gauče. Já idiot ho tu nechal. Ještě se mu mohlo něco stát...

„Jsem v pohodě, totálně v pořádku...,“ odpoví Bill. Je otrávený. Já ho chápu, měl jsem se mu věnovat.

„Chci si lehnout do postele, cítím se unaveně,“ zašeptá. Jen pokývám a beru svého miláčka do náruče a už jdeme do schodů. Hlavu má Bill opřenou o moje rameno. Netváří se zrovna nadšeně. Já se mu vlastně ani nedivím, že je na mě naštvanej. Už ho nenechám takhle trápit a položím ho na matraci. Jdu do koupelny a napouštím vanu.

„Tomí, dneska ne, jsem vážně hrozně utahanej,“ řekne skoro neslyšně. Jdu tedy zastavit vodu. Billa umístím doprostřed postele, aby nespadl. Sám si vlezu do sprchy. Zítra to bude náročný den, víme to oba. Akorát Bill neví o tom, proč ten den pro nás má být zlomovým...

Bill

Jojo, Tom je hodně starostlivý. Až když mu o něco jde. Rána, kterou jsem schytal o podlahu sice nebyla tak hrozná, ale... Opravdu už bych se potřeboval postavit na vlastní nohy. Jsem nejen imobilní, ale taky totálně nemožnej a neschopnej cokoliv dělat. Asi usnu v hadrech, jak to tak vidím... Tom se šel osprchovat a zase mě tu nechal...

Opravdu, těžká závislost, co ve mně Tom vzbudil. Nesvéprávnost. Připadám si vážně trapně, být na něj takhle odkázanej... Najednou moje zraky padnou na tašku položenou na nočním stolku. Asi mi jí sem Tom přinesl, je to moje kabelka. Přitáhnu si jí k sobě a vyndám z ní onen časopis, který jsem si tak trochu „vypůjčil“ v kadeřnictví.

Nejde mi to na mozek. Pořád tu holku před sebou vidím, i když si pořádně nejsem jistý proč. Otevřu časopis na dvoustraně, na které je slečna vyfocená. Anis, ted' ona... Vracejí se neurčité útržky, které mi absolutně nedávají smysl. Je toho moc na jednoho totálně zmatenýho a znechucenýho Kaulitze. Potřebuju time out, abych byl schopnej se z toho všeho vzpamatovat...

Pořád ještě slyším téct vodu v koupelně. Tomovi to vždycky dýl trvá. Taky než trošku prosuší ty jeho dredy... Já si pár dní nesmím mýt vlasy, abych si je třeba nějak nepoškodil. Tomovi to potrvá, dál si prohlížím jenom tu fotku...

Vybavuje se mi neurčitý hlas. Veselý hlas nějaký dívky. Slyším ale i pláč a vidím slzy. Dál se upřeně dívám na fotku. Cítím toho hodně. Sice nevím, odkud jí znám, ale jako by mě chyběla. Ucítím jemné pohlazení po tváři, vidím balkon, který odněkud znám, vidím rozestlanou postel...

Moje myšlenky ale něco přeruší. Někdo vypnul vodu. Budu muset časopis rychle schovat, něco mi říká, že tohle se Tomovi prostě líbit nebude. Ale nestačím to, protože už nade mnou stojí a dívá se na mě skoro vražedným pohledem...

Tom

Tome, ty jsi takovej idiot! Musím sám sobě vynadat. Je tu několik věcí, které jsem nedomyslel. Budu muset Billa sledovat na každém kroku. Tohle už vážně nejde!

„Co to máš, broučku?,“ zašeptám a posadím se na okraj postele, zabalený jenom v osušce. Tváří se nějak provinile. Tenhle pohled sice znám, ale už jsem ho zatraceně dlouho neviděl. Tedy, u Billa rozhodně ne.
Bill sklopí oči a časopis, který až doposud četl, odloží někam pryč, abych ho neviděl. Chová se jak malý kluk.
„Bille, ukaž mi, co sis zrovna četl,“ syknu na něj. Přiblížím se k němu tak, že nás dělí prakticky jen pár milimetrů. Bill najednou zrychleně dýchá, vypadá dost nejistě.

„Fajn, tak já se kouknu sám,“ řeknu rezignovaně a natáhnu se přes Billa. Časopis je neustále otevřený na dvoustraně, kterou si Bill předtím prohlížel. Nějak mi to vyrazí dech... To je přece ta holka...

„Bille, kde jsi to vzal? Mluv!,“ dorážím na něj. Uhýbá mi pohledem, tváří se dost vyděšeně.

„Já... Já nevím... Je to důležité Tomi?“

„Ano, je to velice důležitý, tak mluv!“

„V tom kadeřnictví to leželo na stolku. Já to nechtěl ukrást, jen...“

„Jen?“

„Jen mi to někoho připomnělo.“

„A koho?“

„Já nevím Tome... Já nevím.“

Tu poslední větu, kterou Bill vyslovil, řekl vyděšeným, skoro až dětským hláskem. Nechtěl jsem na něj sakra tak vyjet!

„Billí... Půjdeme už spát, dej mi to, ano?,“ zašeptám už klidnějším hlasem. Bill mi mezitím časopis vytrhl. Natáhnu ruku a čekám, až mi onen výtisk Bill dá. Ale asi čekám marně.

„Co se děje, Tome? Já ji znám, nebo tak něco?“

„Neptej se a dej mi to, pak ti to vysvětlím.“

„Pořád to tvoje PAK. Já to chci vědět hned!“

„Bille, dej mi to!“

„Nejdřív mi řekni proč a pak si to rozmyslím!“

Bill je hodně tvrdohlavý. Je vidět, že to má po mně.

„Bille, noták!“

Tohle jsem přehnal. Tváří se dost vyděšeně a nechápavě. Nakonec mi s rozklepanýma rukama časopis podá, mrsknu jím do koše a Bill se tváří poněkud... Zmateně.

„Co se stalo Tome?“

„Ted' už spinkej, řekneme si to zítra ju?“

„Ale já chci hned!“

„Notak Billí, nerozčiluj se...“

„Jdi Tome, jdi!“

Nějak jsem tu poslední větu přeslechl. On mě vyhodil z ložnice?

„Tome, prosím, odejdi!“

Aha, takže jsem to rozuměl dobře... Balím se. Opět nechávám Billa o samotě. Však se on se vytrucuje a zase bude všechno dobrý... Nevím, co se s ním stalo. Mám pocit, že si vzpomněl. Že si vzpomněl na tu holku a to nemůžu dopustit. Jsem vážně idiot, kam až jsem to nechal zajít... Opravdu jsem to přehnal. Tolik jsem se do toho zamotal, že není cesty zpět...

Bill

Tohle už vážně nejde, on přede mnou tají tolik věcí. Zbytečně vyjede jen kvůli nějaký holce v časopise, div mě nesežere. Kdyby mi to vysvětlil, ale on se hned vztekne a je na mě protivnej. Nebere na mě ohledy. Najednou mám prostě ten pocit, že on o něčem ví a já o tom nemám vědět. Mám pocit, že tohle je nějaká špinavá hra a já odmítám si hrát. Odmítám to.

Nevím, proč zrovna on je takový. Je posedlý mnou. Je to na něm vidět. Dělá žárlivé výstupy, navíc mi ještě nevysvětlil, proč dělal takový štráchy kvůli Anisovi. Já nevím, ale jeho vysvětlením už moc nevěřím. Najednou se ta důvěra nějak vytrácí... Pořád ještě ho miluju, je to hodně silný a někde uvnitř mě, ale tohle mě ničí. Mám pocit, že se mnou jenom manipuluje a to není dobrý... Využívá prostě mojí závislosti na něm. Neříkám, že je zlý, jen mám strach a takový zvláštní, tísnivý pocit.

Dokonce se Toma začínám bát. Když takhle vyjíždí kvůli maličkostem, co se stane, až to bude něco vážnýho? To mě snad i praští? Vadí mi, když na mě křičí a já nevím proč. Sice se snažím bránit, ale chce se mi z toho akorát tak brečet. Mám pocit, že jsem skoro jako zajatec. Nic se mi neřekne, jsem tu na obtíž. Že já tu vůbec ještě jsem...

Tom se sice o mě velice dojemně stará, ale tohle je vážně nemožný. Jestli mě bude takhle dusit a zatajovat věci, o kterých vím, že nějak souvisí se mnou, půjdu odpovědi hledat jinam a já je najdu. Zase tak bezmocnej, jak si Tom myslí, nejsem... V jeho očích je hodně lásky, ale taky toho, co nedokážu popsat. Tome, co se to s tebou děje, lásko moje...

Tom

Ustelu si na gauči. Nechci tam Billa nechávat. Pořád musím myslet na to, jestli ode mě něco nepotřebuje. Myslím, že je zrovna tak nafouklý, že by mi neřekl vůbec nic a radši by umřel, než aby mě o něco poprosil. Pro mě by to nebyl problém. Já mu nechci ublížit. Chci si ho jen udržet... A vidím, že každým dnem se tomu čím dál víc vzdaluju. Dělám tolik chyb, o kterých jsem si myslel, že je už neudělám...

Bill měl vždycky navrch a ted' se to začalo otáčet. Je jasný, že jemu se to nelíbí. I když... Je mi hrozně líto, jak jsem po něm vyjel. Neměl jsem takhle reagovat. Je to chyba a on ted' určitě v té jeho makovičce nosí myšlenku na to, že je něco špatně. Určitě, já ho na to moc dobře znám... A nedivím se mu. Nemůžu usnout. Je ještě brzy, prostě to nejde... A myslím, že bych ani z přívalu těch svých starostí a myšlenek nezamhouřil oka...
Sakra, ale mě to vážně štve! Vidím, že už se blíží den, který bude rozhodující a tím nemyslím onen zítřek, který tak dlouho plánuju. Mám na mysli to, až budu muset Billovi vyklopit celou pravdu. Bude mě nenávidět... Ale jak on sám řekl – lidé dělají blbosti, když doopravdy milují... A já udělal blbost obrovskou...

Jedna věc je ta, že si to plně uvědomuju. Ta druhá zase to, že tomu neumím zabránit. Neumím Billa odlákat od jeho minulosti. Stejně jí jednou vypátrá sám, nedivil bych se tomu. Dokud je ale v tomhle stavu, v jakém je, bude muset důvěřovat mě. Já mu nechci ublížit, já vím jen jedno. Vím jen to, že chci Billa vidět št'astného. Nic víc...

Nevím ale... Mám čím dál větší pocit, že tohle akorát pohnojím. Jestli se už nestalo...