Když krvácím, znamená to miluju tě 13.

autor : Angel + Mitternacht

ahoj... takže mě tady máte znovu. nakonec jsem tohle nějak dal dohromady a hodně se tomu divím. ale bohužel - všichni někam odešli a zůstal jsem tu sám - napospas všemu. hlavně tedy spoluautorce. asi vám nemusím říkat, že některé scény psát mi dělá problémy, protože některé mi těžce připomínají mě, ale nějak jsem to nakonec s Půlnocí dal dohromady... je mi nějak smutno, takže vás tady těma kydama nebudu už otravovat a dám sem rovnou tohle... at' se vám líbí... Andílek ♥♥

*****

Už se nesnažím zadržet slzy. Cítím jen něčí totálně protivný dotyk. Dá se říct, jsem mimo, skoro nic nevidím. Jen cítím něčí váhu na svém těle a bezmoci větší už prostě není. Bojím se pohnout, bojím se další rány. Další bych už snést nemusel. Moje nohy se uvolní z protivného sevření. Nemůžu se ani hnout. Cítím jen jemný vpich a jsem omámený. Může si se mnou dělat všechno, co jen chce. Tentokrát jsem prohrál, jsem mu vydán napospas. Třesu se jako osika...

Cítím jen nepříjemný tlak a ostrou, silnou bolest, která prostupuje moje slabiny. Taky něčí dech na svém krku. Vlhký jazyk si kreslí cestičku po mém krku, zatímco uvnitř svého těla cítím pohyby. Nepravidelné, trhané pohyby. Slyším hlas, očividně uspokojený. Chce se mi zvracet, chci odsud pryč. Takové ponížení jsem ještě nezažil a mám pocit, že v životě nezažiju. Cítím taky, že můj život je na vážkách. Takhle přece nemůžu dlouho vydržet. Tohle přece nejde...

Zaslechnu jen něčí výkřik a pak se něčí těžké tělo, které mi bránilo dýchat, konečně odvalilo. Neměl jsem sílu ani otočit hlavu, věděl jsem, kdo to je a nemusel jsem mu ani hledět do tváře. Jediné co vím je to, že za tohle bude pykat. Sežere si to. Ale to si asi moc věřím, protože jak známo, sviním všechno prochází až moc snadno. Bojím se, že tohle je taky ten případ. Ucítím ještě něčí pohlazení po tváři. Hrubé dlaně se mě stále dotýkají. Oblékají mě...

Cítím, jak z mého těla vytéká něco teplého. Třesu se a nejde to zastavit. Vidím před očima fleky, prázdno, nic víc. Nejradši bych na místě umřel. Cítím se tak znehodnocený, špinavý, zbytečný... Nevím, jestli tohle Tomovi řeknu, bojím se. Bojím se toho všeho, bojím se tohohle místa, kam jsem byl dán snad za trest. Tady mi nepomůže snad nikdo. Tady mi nepomůže nic...

„Byl jsi úžasný, maličký... Jen tak dál,” uslyším ještě, než konečně zaklapnou dveře. Začnu sebou házet a hodně hlasitě vzlykat. Ted' už můžu dělat, co jen chci, on tu už není. Takové ponížení, taková ostuda, pane bože... Vím, co se se mnou dělo a ještě horší je, že jsem s tím nemohl nic dělat. Ještě horší je, že nemám vůbec kam utéct a jsem v bezvýchodný situaci, kterou neumím vyřešit. Neuvěřitelně se bojím, jako ještě nikdy v mém životě...

Když tohle řeknu Tomovi, ztratím ho. Ztratím všechno. Musí mě odsud dostat, hned! Ale... Já už vůbec nevím, jakou výmluvu si mám najít. Nevím, co mu mám říct, protože po tomhle mu určitě budu připadat hrozně špinavý a prašivý, stejně, jako si ted' připadám já sám sobě. Je to zoufalství, jiné slovo pro tohle neznám, dalo by se dokonce říct, že pro tohle by pasovalo slovo ještě horší.

Pomalu se mi zavírají oči. Usnout nechci. Nechci spát. Po dnešku se bojím udělat cokoliv, protože vím, že tohle mě bude pronásledovat ještě hodně dlouho. Cítím, že to ještě nebylo všechno, co se stalo. Vím, co po Tomovi budu chtít, až přijde. Vím to naprosto přesně, i když nevím,co mu mám říct, aby mě odsud dostal.
Po chvíli mě spánek stejně přemůže. Vím, že po té obrovské dávce léků a utěšovadel, kolik jsem dostal, budu mít bezesné spaní. Jedině tohle uvítám. Potřebuju na chvíli na všechno zapomenout. Hlavně na to, že jsem se dostal do pekla a nemám kam utéct. Mám jen čtyři stěny, mříže a nic víc. Mám v hlavě jedině vzpomínku na Toma, která mi jako jediná pomáhá přežít. Nic víc nechci – jen přežít. I když bych nejradši na místě umřel studem...

Probuzení je zvláštní. Probudím se hned, jakmile sluneční paprsky polechtají moje víčka. Ucítím, že už nemám spoutané ruce. Podívám se vedle sebe. Vidím, jak po mém pokoji někdo energicky pobíhá a ještě se u toho tak roztomile směje. Roztomile směje... Tome, ty se umíš tak krásně smát... Ale tohle není Tom, je to dívčí hlas. Nevidím té slečně do tváře. Hrozně mě bolí hlava a dělá mi problém vůbec zaostřit, co se kolem mě děje. Zamrkám a konečně poznám siluetu dívky, která tu se mnou je.

„Dobré ráno, Bille... Jej, já... Nechtěla jsem tě... Vás... Budit,” zašeptá Hanah a zakryje si ústa. Poprvé za delší dobu mě to donutí se usmát.

„Jen mi prosím tykejte... No, jestli to bude vzájemný, zlobit se nebudu,” zasměju se a promnu si zápěstí. Pokusím se posadit, ale moc to nejde. Palčivě mě bolí zadek a myslím, že ještě dlouho bolet bude.

„Dobře Bille, takže... Co se tu vlastně večer dělo, že jsem musela tak rychle vypadnout?,” zeptala se. Přisunula si židli těsně k mojí posteli a podívala se mi zpříma do očí. Má tak krásné, upřímné oči. Ale těm Tomovým se nevyrovnají.

„Nechci o tom mluvit...,” šeptnu. Zase se rychle z polosedu umístím na postel a lehnu si. Hanah jen pokývá a hned se podívá jinam.

„Myslím, že byste... Bys třeba měl. Třeba se ti uleví. Musíš to někomu říct... Opravdu se mi nechceš svěřit, Bille? Já to nikomu neřeknu, pokud nebudeš chtít... Ale jestli mi nevěříš, tak to říkat samozřejmě nemusíš, nenutím tě a nechci naléhat, vím, že je to tady těžký,” řekne. Trpce se usměju a podívám se na ní.

„Nejde tady o důvěru, tohle... Musím to říct někomu... Nezlob se na mě, ale tohle vážně nejde,” pravím. Jen hlasitě vydechne. Svírá mou ruku ve svých dlaních, její ruce příjemně hřejou. Ty moje jsou jako led. Takové jsou vždycky, když se necítím dobře.

Znovu se pokouším posadit. Odhrnu si deku z klína, najednou však uslyším hlasitě pištivý hlas, div mi to neroztrhne bubínky. Podívám se, co se vlastně tak hroznýho stalo. Krev na prostěradle mluví za vše. Nám oběma je jasné, kde se vzala. Začnu znova plakat. Ale jen tiše. Slza si přece jen najde cestu a už mi pomalu stéká po bradě. Bolestně zavřu víčka a už se na Hanah ani nepodívám.

„Takže on tě...,” zašeptá. Zvedne se a začne taky plakat. Nerví mě její pobíhání sem a tam kolem mě. Ruku má přitisklou na ústech a snaží se nejspíš rozdýchat ten šok. Tentokrát seberu všechnu odvahu a podívám se konečně na ní. Její výraz se moc nezměnil.

„Musí tě ošetřit, zavolám na ambulanci, tohle přece...,” řekne rozklepaným hlasem.

„A co jim řekneš, až mě takhle uvidí? Co jim povíš?,” odpovídám ještě zoufaleji. Schoulím se na posteli do klubíčka. Nechci, aby na mě sahal někdo další, i když to bude jen lékař a ošetří mi ránu. Nepotřebuju tohle, tohle absolutně nepotřebuju!

„Musí ti to ošetřit, jinak můžeš chytit infekci, něco se ti může stát a pochop, že to je to poslední, co si přeju,” řekne. Opět se ke mně posadí a stiskne mi ruku. Jen pokývám, má pravdu. I když, říkám si, že mně se nic horšího než tohle stát nemůže...

Nepamatuju se, že bych zažil nějakou výraznou bolest, nepamatuju se na to. Byl jsem zfetovanej, pod lékama. Bylo mi hrozně. Já ani nevěděl, v jaký poloze se nacházím. Jediný, co si ještě pamatuju, bylo to tělo. To tělo ležící na mě. Ten nepříjemně horkej vzduch, který na mě dýchal. Cítím se špinavě, bezvýznamně.
„Asi za deset minut by tě měli přijít prohlédnout, nemáš se čeho bát. Budu tu s tebou, jestli chceš,” řekne Hanah. Předtím telefonovala, ale nerozuměl jsem, co říká. Tak už to konečně vím.

Pomalu se zvedám. Chci to ze sebe spláchnout. Všechnu tu špínu, která na mě. Úplně všechno...

„Kam jdeš?,” zeptá se zmateným hlasem.

„Jdu se vykoupat, jsem... Špinavej,” odpovím. Chci se posadit, ale i v tom mi zabrání.

„Bille, to nemůžeš. Oni pak uvidí, co ti udělal. Budeš jim to moct říct, dostaneš se odsud. Bille, udělej to pro sebe, když ne pro mě. Já opravdu nechci, abys musel dál trpět. Prosím....,“ říká skoro plačtivým hlasem.
Zvednu k ní oči, ona doopravdy pláče. Má o mě až dojemnou starost, je to roztomilý.

„Tak... Teda dobře,“ zašeptám a položím se zpátky na postel. Je tu celou dobu se mnou. Žmoulá mi ruku, až jí skoro necítím. Otočím se na bříško, ta bolest je už nesnesitelná. Přidalo se pálení, skoro se až bojím, co všechno mi asi řeknou. Když tohle neudělám, nic se nestane. Zase do toho spadnu, bude to stejný jako předtím a já to tak nechci.

Podívám se bokem. Vidím, jak se otvírají dveře. Tohohle se vždycky leknu. Tohohle pohybu se bojím. Ani ne tak toho pohybu, ale toho, kdo se za těmi dveřmi objeví. Jestli můj trýznitel, nebo někdo úplně jiný.

„Dobré ráno, Hanah. Tak kde máme pacienta? To je on?,“ řekne vesele mladá lékařka, která rozrazila dveře. Tak toto... Po tom všem mě tady ještě bude očumovat ženská? Pane bože, já se vzdávám...

„Ahoj Mary, jo, tohle je on. Bill,“ odpoví Hanah. Ty dvě se na sebe tváří jako kamarádky. Kupodivu.
„Tak Bill... Říkalas mi, co se mu stalo. Jsi si tím opravdu jistá?“

„Ano, to jsem. Vypadá to na znásilnění.“

„Aha, tak... Mladý pán ale nejspíš nebude chtít, abych... Nebo se pletu?,“ řekne mladá doktorka a sladce se na mě usměje.

„Takže... Na břiše ležíte dobře, to je v pořádku. Jen bych poprosila ty kalhoty dolů. Vím, že to je ponižující, ale nic jiného dělat nemůžeme,“ poví klidným hlasem. Chvíli se na ní dívám, jako bych vlastně ani nerozuměl, ale pak se začnu nadzvedávat. Látka pomalu sklouzává dolů a moje tváře zrudnou.

Cítím ruce v gumových rukavicích, jak mě ohmatávají.

„Tohle vážně vypadá jako sperma. A zřejmě máš pravdu, pana Kaulitze nejspíš nebude. Krvácí. Bude potřebovat mastičku a bude to třeba vyčistit. S tím si myslím poradí sám, je nejspíš hodně statečný. Můžete se zase obléct. Měl byste se umýt. Potom vám tu mast přinesou z lékarny... Pane bože, to je snad nemožný. Úplně sedřená sliznice. Než se to zacelí, bude to trvat snad celou věčnost. Ale my máme času dost. Tohle nahlásím vedení nemocnice, u pacientů tohohle oddělení je to bohužel příliš častý jev, musí se to prošetřit,“ praví doktorka. Odsune se ode mě a já se pomalu oblékám. Snažím se zvednout a posadit, ale opravdu to nesnesitelným způsobem pálí.

V další chvíli se doktorka zvedne a odejde. Ještě předtím něco probírala s Hanah. Tohle byla katastrofa. Tolik jsem toho snad ještě nezažil. Ale už to ví někdo další a snad se to pohne, protože ještě jednou se stane něco takového a mě to snad zabije. Tohle mi stačilo na celý zbytek života....

Voda ve sprše mě příjemně chladí na místech, která úplně ukrutně pálí. Kůži si skoro rozedřu, jak vehementně se drhnu. Nakonec se usuším a obléknu. Vlezu si zpátky do pokoje, Hanah sedí na posteli a vedle ní...
„Jak jsme se vyspali?,“ poví ta kreatura, která mě tu samou noc skoro zmrzačila a ublížila. Nenávidím toho chlapa. Skoro se rozbrečím. Nejradši bych mu udělal to samý, co on udělal mě, aby viděl, jaký to je. Nenávidím ten jeho úsměv. Nenávidím ho!!!

„Vím, že jsi to řekl. Nemuselo to zajít až sem. Teprve ted' se budeš mít na co těšit, zlato. Jdeme, Hanah!,“ zavelí. Než Hanah stačí cokoliv říct, tak jí tlačí pryč ze dveří. Tohle je snad zlý sen. Tohle není pravda! Pane bože, já chci odsud pryč!

Co když mu to ona řekla? Co když řekla, že už to někdo další ví, co se stane příště? A co sakra bude se mnou? Já to musím říct Tomovi. Bojím se, že tady mi půjde o život! Nemělo se to řešit, nemělo se vůbec nic říkat. Měl jsem si počkat na Toma, tohle se prostě nemělo stát. Sakra, co ted' se mnou bude...

Snídani jakž takž ještě přetrpím. Diana tu není, sedím u stolu sám. Nejradši bych se vyblil z podoby, ale představa, že bych to po sobě třeba musel uklízet... Vidím, jak si o něčem ta zrůda povídá s jedním mě známým doktorem. Docela by mě zajímalo, o čem asi tak můžou mluvit. Je jasný, že asi o mě. Když vidím ty oči, které si mě tak dychtivě prohlíží, není o tom ani pochyb...

Celý den proběhne v relativním poklidu. Dokonce mi už přinesli i tu mastičku, čemuž se divím. Docela dobrej servis. Příjemně to chladí... A doufám, že dneska se to nějak dořeší... Zítra mě prý čeká skupinová terapie. Už se vidím... „Ahoj, já jsem Bill. Podřezal jsem se, protože miluju svýho bráchu a udělal jsem blbost a potřeboval jsem se potrestat. Cítím se, jako bych nosil masku, cítím se zle. Byl jsem znásilněnej a bojím se o život. Cítím se špinavej a nejradši bych se houpal na nějakým pěkným trámu nebo vykrvácel.“ Nevím proč, ale tahle představa mojí řeči mě rozesmívá... Hurá, konečně jsem se zbláznil!

Čas běží jak splašený. Bojím se dnešní noci víc, než čehokoliv jiného. Hrozně se bojím, ale vím, že mezitím přijde Tom. Jedině myšlenka na něj mi pomáhá tady přežít. Jsem takový idiot, že jsem se sem nechal zavřít. Až se odsud dostanu, tak už nebudu dělat problémy. Budu hodnej chlapec. Slibuju slavnostně. Hodnej jsem poslední dobou až moc... Akorát tohle všechno je vážně jak za trest. Tohle není cvokhaus, tohle je vězení.
Jsou zřejmě čtyři hodiny. Vedou mě do návštěvní místnosti. Usmívám se, konečně uvidím svýho miláčka. Hrozně mi Tomí chybí. Ale at' se rozhlížím, jak chci, Toma tady nevidím. Nechápavě se otočím na slečnu, která mě sem přivedla.

„Dneska máte návštěvy dvě. Váš bratr dorazí až kolem půl páté, prý potřebuje něco zařídit. Mezitím tu na vás čeká někdo jiný, ale myslím, že to vypadá na velice příjemnou společnost. Tamhle, u toho stolu,“ usměje se a ukáže směrem ke stolu úplně v rohu. Nesměle tam vykročím. Vidím siluetu ženské postavy, i když jen zezadu. Najednou se ke mně otočí čelem.

„Ahoj Bille... Tak co, jak je v pekle?“

To ne... Tohle nemůže být pravda...