Štědrý den

Autor : Mitternacht (+Angel)

ahoj... pamatujete, jak jsem vám kdysi říkal o vánočním překvapení od Mitternacht? to je ono. xD nějak jsme nestíhali a byl problém s mailovou schránkou, takže byl docela dost problém v tom tohle sem umístit. kdyby vám styl psaní byl podezřelý, můžu říct, že Andílek hodně pomáhal. opravdu hodně se snažil. a Mitternacht taky. je to moc krásně napsaný a mě se to moc líbí. nuf :o)... tak teda dost, tady to máte. zítra možná povídky od Coreenn. :o) mějte se hezky a přeji příjemné počtení. :-) s twincestní nefalšovanou láskou váš Andílek ♥ ♥

*******************

Chlapec, mlčky procházející městem, počítal sněhové vločky, které se mu snášely na ramena. Poslouchal tiché písně, vycházející odevšad. Vnímal tu vůni čerstvě upečeného cukroví a svařeného vína. Lidé kolem něj chaoticky spěchali a naráželi do sebe, on to však nevnímal. Naslouchal jen sám sobě. To je opravdu tak prázdný? Proč se nemůže těšit jako všichni ostatní?! Proč se nemůže smát?! Na tuto otázku mu nebyl schopný nikdo odpovědět. Odpovědi hledal sám v sobě, ale v tom obrovském zmatku, který panoval v jeho duši, je nemohl najít...

Pamatuje si jen na hlas své matky, která ho bez milosti vyrazila z domu, zrovna dnes. Dnes, kdy se svým bratrem a otcem měl sedět u večeře a být spokojený. Měl s nadšením trhat balící papír z dárků, které mu byly dány od jeho rodiny a přátel. Měl by se radovat a užívat tu krásnou atmosféru, která byla všude kolem něj. Nedokázal to. Všechno zkazil. Je sobecký a nikdo ho nikdy nemůže mít rád. Cítil v sobě chlad. Posadil se na nejbližší lavičku v parku a zasněně se díval na nebe. Nechtěl se vracet domů. Jeho pohled směřoval k náměstí, o obrovskému vánočnímu stromu. Začal plakat. Hořké slzy tekly rudých, zimou ošlehaných tvářích. Ruce skryl do kapes a doufal, že dnes to bude jiné... Ale co si to jen nalhával, bude to jako každý rok...

U něj doma to nikdy nebylo veselé. Matka neustále pracovala, otec byl věčně někde po hospodách a bratr si ho nevšímal, byl sobecký. Všechny jejich problémy navalily na bedra sotva 17tiletého, černovlasého chlapce. Ani se nepokoušel vzpomínat, kdy naposledy jeho rodina byla pospolu, kdy naposledy dostal nějaký narozeninový dárek, kdy naposledy se radoval... Jako každým rokem nyní chlapec sedí v parku nedaleko náměstí a hypnotizuje dav, který se valí okolo něj. On tam jen sedí a pozoruje je, zcela nezúčastněně. Ti všichni někam spěchají – ke svým rodinám, příbuzným, láskám... On neměl nikoho. Dnes, kdy měl být s někým, koho by skutečně miloval, sedí tady a neví, kam patří. Opět žije sám, ve svém malém mikrosvětě.

Onen chlapec nepotřeboval ke svému životu jiné lidi, vždy si vystačil sám. Ale když opět přišly sváteční dny, vše se změnilo. Najednou potřeboval něčí blízkost a prostě poznat, že někomu na něm doopravdy záleží. Jemu v životě záleželo jen na jediném člověku – jeho starším bratrovi. Ten jej ale přehlížel, nevšímal si jej. Neviděl nikdy jeho trápení, přišel pouze tehdy, když něco doopravdy potřeboval. A poté, co to dostal, opět odešel. Jednou to byla obyčejná počítačová hra, jindy si potřeboval opsat úkoly do školy, jindy za svým bratrem v noci přicházel, aby se mohl ukrýt do jeho náruče. Aby mohl cítit něčí tělesné teplo, sevření něčího rozechvělého těla... Doufal, že ráno to bude jiné, že se probudí vedle svého bratra a ten mu poskytne to, po čem toužil. Dá mu lásku a ne jen tělo.

Dlouho doufal, že jeho bratr bude jiný, že se konečně vše změní a jeho bratr v očích svého střapatého, černovlasého dvojčete uvidí lásku a uchýlí se nejen do jeho náruče, ale též do jeho srdce. Doufal, že přijde něco lepšího. Že nebude muset snášet výprasky od své matky, nadávky svého otce a chtíč svého bratra. Chtěl mít konečně rodinu. Jediné, čeho se dočkal, bylo to, že s ním zacházeli jako s kusem hadru. Dokonce i na Štědrý den. Tento den neshledávala ta ztrápená dušička jako něco vyjímečného, on věděl, že to dopadne stejně. Matka mu řekla, že ho už nikdy nechce vidět, otec mu řekl, že je úplně k ničemu a... Chlapec si kromě batohu s oblečením a jeho nejmilejšímu věcmi vzal z domova i velkou modřinu pod levým okem...

Nikdy ho rodiče nedokázali pochopit. Ani jeho okolí. Místo očí mu zůstaly jen dva obrovské, černé fleky. Byl zvláštní, proto nepochopený. Krásná, čistá andělská duše uvězněna v tomto nespravedlivém, krutém světě. Nikdy nikomu neublížil, vždy všem odpouštěl... Naivně si ve svém srdíčku přál, aby ho konečně někdo měl rád. Chtěl jen trochu lásky. Sám jí dával spousty, ale nikdo mu jí nedokázal oplatit. Jen ta tělesná, to byla ta jediná, která ho dokázala zahřát. Tu skutečnou mu však nikdo nedokázal dát a on pomalu začal ztrácet naději, že mu jí někdo doopravdy projeví.

To černovlasé stvoření nikdy nebylo příliš temperamentní a horkokrevné, nikdy se nevzpouzelo. Vždycky se snažilo ostatním vyhovět, ale nikomu nebyl ten zvláštní chlapec dost dobrý. Nikdo nevnímal jeho nářky, nikdo nevěděl, kdo je. Narodil se proto, aby trpěl za všechny ostatní. Cítil to někde hluboko uvnitř sebe. Nechápal proč, ale svůj osud nesl až s neuvěřitelnou statečností. Nikdy neplakal před ostatními, vždy se někam ukryl, aby nemusel vnímat ty nadávky a rány zužující jeho prokřehlé, vyhublé tělíčko. Pozoroval jizvy na svých zápěstích a viděl před očima jediného člověka, kterému kdy mohly patřit. Ta bolest stála za to...
Pořád před sebou viděl oči svého bratra, v hlavě se mu odrážely jeho tiché steny, pořád na sobě cítil jeho ruce... Hořce plakal. Miloval svého bratra, který si z něj udělal děvku. Který se hned, když bylo po všem, zvedl z postele a odešel. Nikdy jej nepolíbil, šlo mu pouze o vlastní uspokojení, nikdy nechtěl víc, než toto. A to bezelstné, černovlasé stvoření se svému bratrovi oddalo v naději, že by se jednoho dne mohl bratr změnit. Že by jej mohl milovat. Seděl stále na té samé lavičce, byla mu šílená zima. Jeho rty zmodraly a on zcela bezradný se choulil do čím dál menšího klubíčka, ve snaze se jen trochu zahřát. Vstal z lavičky, ale najednou ucítil prudký náraz a ležel na zemi.

Vyděšeně se rozhlížel, co se vlastně děje, byl zmatený. Před očima se mu pomalu zatmívalo a najednou jej ovanulo příjemné teplo. Slyšel něčí hlas, ale nerozeznal ho. Cítil, jak jeho tělem prochází neznámý pocit. Najednou se cítil v bezpečí a klidu. Najednou se nebál a dokonce přestal plakat. Nevnímal už svět kolem sebe, jakoby se vznášel. Po čele mu stékal pramínek temně rudé, horké krve. Najednou se cítil lépe, cítil, že se s ním něco děje...

Otevřel pomalu oči, ale byl oslepený prudkým světlem. Hlava jej třeštila, ale rozeznal nad sebou obrys nějaké postavy. Cítil, jak se nějaká příjemně horká ruka dotýká jeho tváře. Snažil se zaostřit, ale nešlo to. Opět zamrkal. Při tom pohledu jej zamrazilo. Nad ním stál jeho tolik milovaný a nenáviděný bratr. Chtělo se mu křičet, ale nezmohl se na víc, než na tiché vzlykání... Kam se to dostal, panebože...

Chtěl ruku bratrovi vytrhnout, chtěl poprvé a naposledy vzdorovat. Tentokrát viděl opravdu zblízka oči svého bratra. Řinuly se z nich potůčky slaných slz, které si razily cestu po tváři dredatého chlapce.

„Všude jsem tě hledal bráško...“

Slyšel jej šeptat. Nechápal, co se s ním děje. Nevěděl, proč se to děje. Možná za vše může ta rána do hlavy, možná se mu to všechno opravdu jen zdá. Nevěděl to jistě, byl ohromně zmatený. Bál se, co se s ním bude dít...

„Tak řekni něco, prosím...“

Tiše naléhalo to dredaté cosi. Tisklo ruku jeho bratra, chtělo svému bráškovi být nablízku. Nikdy nebyl takový, jak ho ten ustrašený, bojácný chlapec viděl. Tentokrát se opravdu bál. Dnešní den se v Tomovi totiž zrodilo něco, co ještě necítil a co nedokázal pojmenovat.

„Bolí to...“

Zašeptal tiše Bill a snažil se zvednout ze země. Jenže zavrávoral a padl do náruče svého dredatého, vykutáleného brášky.

„Nech mě být...“

Znovu promluvil Bill ke svému bratrovi. Vysmekl se mu, popadl pár svých věcí a tentokrát s absolutní jistotou se postavil na nohy. Utíkal, co mu síly stačily. Veděl, že jeho bráškovi dlouho tohle nemůže vydržet. Že si ho chce zase získat, aby měl svojí děvku vždy k dispozici. Tom to nechápal a chvíli se jen tak díval na vzdalující se záda svého brášky. Rozplakal se ještě víc, mrzelo ho to. Mrzelo ho, co jeho matka řekla, mrzelo ho všechno. Už dlouho musel dusit v sobě náklonnost ke svému bratrovi. Bál se sám sebe, všeho okolo. Proto si téměř každou noc bral bratrovo tělo.

Bál se mu dát najevo svoje city. Stačilo, jak jej vyděsil už tím, že se ho pokusil hledat a najít. Nějak tušil, kde Bill bude, jsou to přece dvojčata. I přes to všechno zlé, jak mu kdy ublížil. Vykašlal se na svou matku, na všechno. Už nechtěl, aby jeho bráškovi dál bylo ubližováno.

Tom zaostřil a pokoušel se zamyslet, kam asi mohl jeho bratr jít. Kam běžel. Nemohl být daleko. Rozbil si hlavu a musí s tím jít k doktorovi. Tom se proklínal za svou neomalenost, opět bráškovi ublížil, i když to původně neměl v úmyslu. Tom se rozeběhl po parku směrem, kterým Bill běžel. Bylo to těžké, protože se musel prodírat hustým davem lidí, kteří se přetlačovali a vždycky Toma zatlačovali o kousek zpátky. Tom se ale nevzdával a běžel dál.

Najednou nikde nikdo. Tom nemohl svého bratra najít. Jeho dvojčecí instinkt mírně selhal. Poté jeho pohled zabloudil k zasněženému chodníku, kde jasně mohl spatřit stopy po krvi. Šel tedy po stopě, až narazil na bezvládné tělíčko, krčící se v nedalekém křoví a pevně svírající svoje věci. Vzal svého brášku do náruče i s oním nákladem a se vší starostlivostí se rozhodl odnést jej k doktorovi. Nikde ale žádný nebyl, tak musel urazit docela velkou štreku, než na jedné pohotovosti přijali Billa...

Bill byl absolutně mimo, skoro nevnímal, co se s ním děje. Věděl jen, že je v prosvětlené místnosti a dál už nic. Slyšel hlas svého bratra, ale bál se ho méně. Najednou měl poprvé v životě pocit, že jeho bratr to s ním myslí dobře. Najednou chtěl být s ním. Bill dostal injekci, rána na hlavě mu byla sešita a oba kluky pustili domů s tím, že mají přijít za dva dny na kontrolu s těmi stehy. Kromě lehkého otřesu mozku Billovi vůbec nic nebylo.
Domů jít nechtěli, ale Tom nevěděl, kam jinam se má s bratrem uchýlit. Dotáhl bráškovo prokřehlé tělo do domu. Nenápadně s bratrem prošel až k jeho pokoji. Billa něžně položil do postele a zakryl ho dekou. Bill vděčně deku přitáhl až k bradě a pomalu zavřel oči. Tomovi to mezitím nedalo a musel náhlednout, co vše si Bill vzal s sebou. Jeho pohled se zmrazil, při pohledu na svou fotografii v bratrově báglu. Chvíli se na Billa jen tak tiše díval, potom si všiml černé knížky na jeho nočním stolku. Pochopil že je to deník, hned poté, co jej otevřel.

Tiše se začetl do trápení svého o deset minut mladšího brášky a nestačil zírat. Bylo to až neuvěřitelně živé, jeho bratr vykresloval své trápení opravdu tak živě, že Tom to viděl před sebou. Úplně. Tohle nebylo úhledné Billovo písmo, které znal. Tohle bylo písmo totálně otřeseného člověka. S každým dalším řádkem se Tomovi sevřel hrudník. S jeho oka ukápla první slza. První z toho přívalu, který měl brzy přijít. Knížku zavřel a položil ji opět na své místo. Tomovi se třásla ramena. Nemohl se ovládnout. Najednou si uvědomil, jak moc svému bratrovi ublížil. Najednou to na něj dolehlo a on začal opravdu usedavě a naléhavě plakat.

Bill zamžoural a zadíval se na svého brášku. Nejdřív vůbec nevěděl, co tady dělá. Byl hrozně zmatený a bolela ho hlava. Nechápal proč Tom tak pláče. Nechtěl, aby plakal. Nechtěl, aby se trápil, i když sám kvůli němu vyplakal hektolitry slz. Ublížil mu. Přesto bylo té Billově dobrosrdečné dušičce líto, že Tom pláče. Tom byl podle něj tyran, ale Bill o skrytém významu Tomových citů, poznámek a doteků neměl ani tušení.

Bratři na sebe chvíli hleděli, než se jeden z nich, ten mladší, snažil otevřít pusu, aby něco řekl. Ale nedokázal to. Najednou se zase cítil slabý, zranitelný a k ničemu. Opět zarytě mlčeli. Tom vztáhl k Billovi ruku a něžně se dotkl obvazu na jeho hlavě. Bill sykl, i když ho ten dotyk nezabolel. Vpíjel se do Tomových očí. Bylo mu jedno, co se děje, byl s ním a to pro něj bylo to jediné důležité. Věděl, že to zase bude stejné a že když si ho Tom zase přivedl, bude všechno jako předtím. Nějak mu nedocházelo, že Tom jej šel hledat z vlastní vůle. Někdy ve skrytu svojí ztrápené dušičky Bill doufal, že Toma poslala máma, že jí to bylo líto a chtěla mít Billa doma. Tomu nevěřil ale ani sám Bill.

„Tome...,“ zašeptal tiše Bill. Chtěl, aby si ho bratr všiml, aby mu to vysvětlil. Ale Tom není žádný tlučhuba, aby se sáhodlouze a nedej bože smysluplně vyjadřoval. Pohladil Billa po tváři.

„No copak...,“ odpověděl Tom. Usmíval se. Byl tak rád, že má Billa zase doma. Tak moc se o něj bál.

„Tome, proč tak... Tak najednou,“ vyklouzlo Billovi. Byl bezradný. Nevěděl, co si o náhlé proměně svého bratra myslet. Je to jen zástěrka, chce si něco vyžehlit, nebo ho má doopravdy rád? Těžko říct. Tom byl vždycky těžko čitelný člověk.

„Pšt, odpočívej,“ odvětil Tom a lehce se usmál. Pohladil Billa po bradě a... Mlčel.

Pak ale za dveřmi byly slyšet naléhavé kroky. Hlasité dupání. Bill mě pocit, že mu to roztrhne bubínky. Samotnému mu nebylo moc dobře, prožíval šok nad proměnou svého bratra a ještě navíc tenhle rámus. Tom se tvářil nanejvýš silně vztekle. Šel ke dveřím, ale mezitím je rozrazila jejich matka. Dokonale vzteklá, tak, jak jí Bill zná.

„Co tu k čertu děláš?! Tome, dolů! A ty, ty vypadni!,“ zaječela matka směrem k Billovi. Bill opět začal plakat...

„Copak ty sketo, zase řveš? Už jsem ti řekla, abys odsud táhl, tady tě nikdo nepotřebuje, tak vypadni!,“ zaječela ještě hlasitěji. Dvojčata na ní jen zaraženě hleděla. Kluci nechápali. Zatímco Bill se choulil v záchvatu pláče a bolestech, Tom rozhodně vstal a postavil se mamince tváří v tvář. Nasadil bojovný výraz, kterým říkal, že přechází do útoku. A myslel to smrtelně vážně.

„Klídek... Našel jsem Billa venku, museli jsme k doktorovi, nechat mu zašít hlavu, rozbil si jí na ledě. Kdybych ho nenašel, umře. Nemůžeš ho jen tak vyhodit!,“ řekne Tom svým nejdrzejším tónem. Takovým tónem vždycky mluvil na Billa, ale zrovna ho popadlo něco, čemu se říká pomstychtivost. Tom taky svou matku zrovna „nežral“, ale dělal hodného chlapečka. Máti byla poněkud dost překvapená tím, že se jí dovolil postavit a zírala na něj s otevřenou pusou.

„Nebude tady, už jsem řekla!,“ zařvala důrazněji a chtěla odejít. Bill jen vyplašeně pozoroval scénku před sebou a nevěděl, co si o tom má myslet. Fandil Tomovi.

„On umrzne! A jestli tu nebude, půjdu i já!,“ odpověděl Tom zcela klidným hlasem. Tím mámě úplně vyrazil dech.

„On potáhne a ty budeš tady! On stejně nic neznamená! Proč ho najednou tak bráníš?,“ zaštkala. Bill v podstatě taky nevěděl, co se tak najednou stalo. Netušil, proč to Tom dělá a mermomocí se chtěl dopídit odpovědi. Nesnesitelně ho bolela hlava.

„Znamená! Je to přece můj bratr! Miluju ho a chci být s ním!,“ zakřičel co nejmocněji Tom. Cože, MILUJU ??? Chvíli na Toma zaraženě zírali, pak se máti dokoulela ke dveřím a otočila na Toma svoje vyčítavé oči. Tak tomu se říká stěr...

Než Bill stačil cokoliv říct, tak už Tom ve svém pokoji balil věci. Bill si pořád nebyl jistý tím, zda slyšel správě, nebo to bylo jen jeho přání. Tom mu vyznal lásku... Doopravdy... Nooo i když tímto způsobem, tak vlastně taky... Za chvíli se ve dveřích objevil Tom.

Billa beze slov vzal do náruče, stejně jako jejich batohy. Billa pomalu snášel ze schodů. Billovi bylo zle jako nikdy, ale nezabýval se tím. Držel se Toma zuby nehty. Tom Billa na chvíli postavil na zem, aby mohl odemknout a odejít. Matka na ně čekala s večeří, ale nevšimla si toho, že její dva synové jsou pryč. Odešli.
Tom nevěděl, kudy kam. Nevěděl, kudy má jít a co má dělat. Bezmocně s usínajícím Billem v náruči. Tak dlouho bloudil, než narazil na známý dům. Bydlí v něm teda Monika, která má kluky velice ráda. Ani jeden z nich nepochyboval o tom, že je nechá u sebe. Vždycky pro ně měla slabost a svou sestru, matku Billa a Toma, z duše nenáviděla.

Když už ní její dva synovci zazvonili, rozzářila se jako stromeček. Teta žije sama, takže má radost, že k ní někdo zaskočí. A na Štědrý den si přála mít u sebe někoho, koho má ráda. Bill a Tom dorazili. Vpustila je dál, uvařila oběma horký čaj a připravila postele.

Kluci se vykašlali na stromeček a radši spořádali večeři. Beze slov se pak odebrali do připravených pokojů. Tom Billa jemně položil do peřin a lehl si na svojí matraci těsně vedle Billa. Byl to takový malý kumbál, kde se ti dva vešli se svou výškou jen stěží, ale bylo tam teplo. Chvíli kluci jen tak mlčeli a pak...

„Náročnej den, co?,“ zasmál se Tom a podíval se na svého brášku. Bill chvíli nic neříkal, jen se díval na svého bratra. Byl to ten nejšílenější Štědrý den, který zažili.

„Jo, docela jo... Tome, proč jsi to udělal? Jako proč jsi se mnou odešel?,“ zeptal se Bill vysíleně. Byl rád, že je vůbec při smyslech.

„Nemohl jsem se už dýl dívat na to, jak ti ubližuje. A už vůbec jsem nemohl dál držet přetvářku,“ řekl zcela vážně Tom. Čekal na Billovu reakci, ale stále nic se nedělo.

„Tome... A to, co jsi řekl... To je pravda?,“ zeptá se Bill pro ujištění. Hlas se mu silně třese, neví, co dělá, co mluví, jen vnímá Toma. Pořád nedokáže uvěřit té přeměně.

„Bille... Já tě mám moc rád, i když to nedávám najevo. My jsme se jí až doposud báli, ale já nechci, aby to zase dopadlo stejně a abychom srazili paty. Možná to vypadalo, že jsem s ní, ale já se jí bál. Dneska to přehnala a... Já jsem prostě chtěl, abys byl v pořádku, měl jsem o tebe strach,“ řekl Tom a něžně uchopil Billa za ruku. Bill se jen nechápavě usmál.

„Já myslel jako to, že mě miluješ, to bylo myšleno vážně? Tys mi předtím neodpověděl,“ vyřkl konečně. Byl vzteklý, že se to nedozvěděl hned. Tom se zase vykrucoval.

„Já... Ano... Ale bojím se, moc se bojím...,“ řekl Tom tak tiše, že ho Bill mohl jen stěží slyšet. Ale věděl, že to řekl. Bill vždycky o Tomovi věděl všechno.

„A čeho se bojíš?,“ odpověděl Bill. V očích slzičky štěstí. Tiše plakal. Tak to byla pravda.

„Nás... Že je to špatné...,“ pravil Tom. Už nevěděl, kudy kam. Prakticky to nevěděl od začátku.

„A proč? A co tě děsí? Upřímně?,“ zatlačil Bill na pilu. Teprve nyní byl Tom zahnán do kouta. Těkal očima všude možně a nevěděl, co Billimu odpovědět.

„Jsi tak krásnej a prostě... Že bych ti mohl ublížit a to všechno... vůbec mě neděsí, že jsem tvůj bratr a tak podobně, ale... Nebudeme to mít vůbec lehký a já se prostě bojím, že to bude hodně bolet, až o tebe přijdu,“ vyvalil Tom.

„Nepřijdeš, máš mě... a já tě nikdy neopustím,“ zasmál se Bill. Pořád nedokázal uvěřit svému obrovskému štěstí, které ho potkali. Oba plakali štěstím a objímali se. Tolik štěstí najednou snad nikdy nezažili...

„Miluju tě,“ řekli oba dvojhlasně. Dvojčata, co byste chtěli... Poté už nemuseli vůbec nic říkat. Jen se něžně líbali a snažili se zapomenout na všechna zla, která je kdy potkala. Jednoho dne budou moci být spolu už navěky, tak jak si přáli oba dva.

Usnuli v objetí a s úsměvem. Na tvářích pomalu zasychaly jejich slzičky. Konečně dostali něco, co si moc přáli, i když se zpožděním. A to jeden druhého. Dříve si sebe nevšímali, ale poté poznali, že patří k sobě a jsou neoddělitelní...

Ten další rok kluci strávili společně se svou tetou a rodinou. Matka s otcem chyběli, zadlužení strávili Vánoce v holobytě. Kluci jim už dávnou odpustili a nakrátko je vzali k sobě. Poté všechno šlo tak, jak má. Až dvojčata svou láskou dokázala, že nic není důležitější než láska a rodina. Nic. Jen toto... Jen láska totiž přemůže naprosto všechno. :o) ♥ ♥

VESELÉ VÁNOCE