Stvoření noci

autor : Angel (a tajemná anonymní autorka...)

poznámečka na začátek - nestíhám administraci blogu a blokla se nám mailová schránka, takže... sem zatím budu vkládat akorát svoje výtvory... nu, už mlčím, takže další morbidní kousek pro vás na dobrou noc, přeji příjemné počtení. Andílek ♥

*****

Procházel se temnou nocí. Nechával chladný vzduch, aby mu ošlehával tváře až doruda. Měl rád tenhle pocit. Ještě radši měl ale mladý černovlasý kluk procházky po nocích. Spousta lidí ho považovala za podivína, jemu to bylo jedno. Jeho skoro nadpozemské vzezření bylo až nebezpečně přitažlivé, ale lidi se ho i báli, nevěděli proč... Ale prý z něj jde strach...

To podivínské stvoření si nechávalo říkat Bill. Bill byl vždycky trochu zvláštní, ale nebyl nikdy zlý. Měl rád lidi kolem sebe, ale ti jej moc nechápali, spíš ho nechávali napospas. Křehká dušička mladého, 19tiletého kluka tohle všechno přestála, nepotřebovala společnost. Potřebovala jen svého staršího brášku Toma. A taky internet, kde se mohl vykecávat na goth a vampýrských fórech, kam často chodil. Nikdy nenašel tolik pravých přátel, jako právě přes internet.

Tom si z něj kvůli tomu dělal legraci. Nechápal Billovu zálibu v temných věcech. Nechápal, jak se mu můžou líbit krvavé obrázky, jak ho může fascinovat život nočních stvoření. Spíš jej to docela dost děsilo. Snažil se Billovi porozumět, ale nikdy to nedokázal. Bál se svého brášky, ale taky jej miloval. Bill to samozřejmě věděl a svoje city dával najevo. Za velice chladným vzezřením se skrývala citlivá dušička, která chtěla milovat. Nic víc. Bylo mu vždy jedno, co si Tom bude myslet...

„Ty nikam nepůjdeš!,“ zaječel dredatý chlapec a popadl svého brášku za ruku. Prudce jím škubl. Billovi se zatajil dech. Tom měl o něj strach, neměl rád Billovy noční vycházky. Chtěl být hezky s ním, vnímat to jeho tělesné teplíčko těsně u sebe. „Mám o tebe strach!,“ řekl Tom ještě důrazněji. V Billovi se cosi zvedlo. Nechával si od Toma radit, ale nikdy si nenechal nic rozkazovat!

„Jdu, Tome... Neboj se, lásko, vrátím se...,“ opáčil Bill naprosto klidným hlasem. Vtiskl svému bráškovi drobný polibek na rty, popadl svoje těžké boty a kabelu a vydal se do víru nočního velkoměsta. Chtěl si pročistit hlavu. Tom bezmocně stál ve dveřích a litoval toho, že nedokázal Billovi zabránit jít ven. Cítil, že se něco stane. A nebyl daleko od pravdy...

Zatímco se Bill klidně procházel kolem hřbitova, kde v tuhle šílenou dobou nikdo nebyl, Tom se doma svíjel strachy. Před očima měl ty nejhorší obrazy. Chtěl jít naproti Billovi, ale... Nevěděl, kde Bill je. Najednou necítil jediný signál, který by ho k Billovi dokázal přivést. Billův telefon ležel na stole vedle toho Tomova. Tom se třásl, ale utěšoval se tím, že Bill se přece vždycky vrátí, akorát mírně nachcípaný, ale v pořádku. Zase se o něj bude moct starat...

Miloval bezbranného a bezmocného Billa. Billa s odřeným, červeným nosíkem a rozpáleným čelem. Věděl, že jakmile Bill zase nabyde sílu, bude jako dřív. Bill byl silný chlapec. Vždycky. Dokázal opustit všechno jen kvůli tomu, aby mohl být s Tomem. Akorát Tomovi se nelíbila jedna věc. A to – když se Bill začal scházet se svými novými gothickými přáteli. Bill se změnil. Byl temnější, než kdy předtím. Jeho duše ale zůstávala věrná své staré, bezstarostné a téměř dětinské povaze. Taky jedna z věcí, které na něm Tom miloval. Tom se svíjel strachy...

Poté zaslechl šílenou ránu na dveře. To nejspíš bude Bill! Prudce vyrazil ke dveřím. Jeho bratr mu spadl zcela zbídačený do náruče. Tomovi se sevřel žaludek. Přes to všechno Bill nechtěl k doktorovi, odmítal jakékoliv dotazy na to, co se mu stalo. Tom jej odnesl do postele a dál se neptal.

Bill se posadil na hřbitovní zídku. Zapálil si cigaretu, díval se okolo sebe. Na krásný srpek půlměsíce, který se vznášel nad hřbitovem. Miloval to ticho, miloval, že má konečně klid. Že nemusí poslouchat ty odporné zvuky, které jeho bráška považuje za hudbu. Stejně Toma miloval, i když oba byli tak jiní. Miloval jejich společné chvilky a za nic na světě by je nevyměnil. Rozhlížel se po náhrobcích a tiše se pro sebe usmíval.

„Dneska jste nějak potichu, ne?,“ zasmál se. Mluvil k nebožtíkům. Jeho černý humor stejně nikdo nechápal. Ani Tom. Jen jeho přátelé. Relaxoval, byl tak spokojený. Těšil se na horkou koupel a na Tomovu náruč, až se zase vrátí domů a bude se svojí láskou. Vstal a procházel se mezi hroby. Najednou ucítil za sebou nepatrný pohyb.

„Copak tady děláme, tak pozdě? Copak no?,“ uslyšel za sebou. Otočil se. Stála za ním ženská postava s tmavými vlasy spuštěnými podél mrazivě bledé tváře. Byla velice podobná jeho přátelům, i když vypadala tak nějak... Neuměl to pojmenovat. Vyděsil se. Cítil divnou energii... Odjakživa byl silně empatický a byl si skoro jistý, že tohle není zrovna dobré...

„Procházím se tu... Nechci tu nikoho rušit,“ odpověděl tiše. Chtěl odejít. Ale ledová, bílá ruka jej popadla a odmítala pustit. Byla silnější, než on. Doopravdy až nyní dostal Bill skutečně strach. Ani se nehnul. Žena najednou jeho ruku pustila. Bill se rozeběhl, jak nejrychleji mohl. Jeho plíce mu málem nestačily. V duchu proklínal ty cigarety, které na hřbitově vykouřil... Najednou si všiml, že běží pořád dokola. Pořád naráží na tu samou hrobku, od které přiběhl...

Ucítil tupou ránu do hlavy a poté pramínek horké krve stékající po jeho krku. Nemohl se ani hnout... Ležel na studené zemi dlouho, než se dokázal zvednout a s vypětím všech sil dojít až domů. Poslední věc, které se ted' bál, byly Tomovy vlezlé dotazy. Bál se toho nejhoršího...

Ráno. Tom se probudil jako první. Bill vedle něj velice tvrdě spal. Vypadal lépe a už ne tak omláceně jako předešlou noc. Třeba je Bill jen v šoku, a proto mu nechce nic říct. Chápal docela dobře Billovy pohnutky, i když věděl, že něco tu rozhodně není v pořádku. Byl si tím stoprocentně jistý. Přece cítí, co se děje jeho dvojčátku... Ale už si nedokázal vysvětlit drobnou ranku na Billově krku. Stejně se nikdy nedozví, odkud to Bill má...

Bill spal celý den. Tom to pořád přičítal šoku, který Bill musel utrpět. Rozhodl se Billa neptat, chtěl počkat, až to Bill řekne sám. Věděl, že jestli jeho brášku dokáže něco skutečně vytočit, jsou to stupidní a vlezlé otázky, které se na něj sypou ze všech stran. Počkal, až zase bude noc. Seděl sám u televize. Najednou uviděl na chodbě temný stín...

„Tome... Co se... Co se děje?,“ zašeptal Bill. Vypadal zmateně. Ale svěže, svěžeji než kdy předtím. Rozhlížel se kolem sebe a jeho oči zabloudily k oknu... Pohled na temnou oblohu ho znejistil...

„To je už večer? A co jsem dělal celý den? Mám hroznej hlad, že bych sežral snad cokoliv,“ konstatoval Bill. Šíleně ho bolela hlava a bylo mu špatně. I když nic nepil, přisuzoval tyto stavy kocovině. Sám tomu sice nevěřil, ale jiné vysvětlení ho nenapadlo.

„Spal jsi, přišel jsi totálně zbídačenej a skoro jsi mi usnul v náruči... A co se vlastně včera stalo?,“ zeptal se Tom. Nedalo mu to. Musí to vědět.

„Já... Já nevím...,“ odpověděl zmateně Bill. Šel do kuchyně a otevřel ledničku. Lačně si prohlížel její obsah. Jeho oči zůstaly viset pohledem na pořádně krvavém kusu masa. Zmocnilo se ho šílenství...

Onen vábně vyhlížející kousek masa vzal do dlaní a zahryzl se do něj... Tom na brášku dál nevěřícně zíral. Bill po Tomovi hodil nechápavý pohled a dál se krmil. Jeho tělo zaplavila vlna euforie. Ten pocit Bill přirovnával k silnému orgasmu... Nedokázal si to vysvětlit. Pořád se nějak cítil slabě. Prošel opět okolo Toma, aby se zase svalil do postele... Dalších několik dní bylo velice náročných...

Tom pořád nemohl věřit Billově náhlé proměně. Bill už se nekrmil kyselými cukrovinkami, v jejich ledničce bylo prakticky už jen maso, které nesměl nijak tepelně zpracovávat. Měl pocit, jako by Bill na něj hleděl jako na kus jídla. Bill se po pár dnech zotavil a jeho noční vycházky byly čím dál častější. S Tomem už skoro nemluvil. V jejich bytě bylo bez očividného důvodu neustále zataženo a jakmile Bill viděl jen sebemenší paprsek světla, začal hystericky vyvádět... Přes den Bill spal, aby pak mohl v noci opět jít na vycházku...
Skoro se bráškovi ztrácel před očima. Zhubl. Tom by přísahal, že Billovo tělo už nebylo tak horké na dotek. Bál se Billa. Musel si to přiznat... Od té noci, kdy se Bill vrátil zbídačený moc dní neuplynulo, ale Bill se hrozně změnil. A Tom tomu nemohl a nedokázal zábranit...

Záchvaty sarkasmu a černého humoru byly u Billa čím dál častější a Tom se jich opravdu nepokrytě bál. Zdálo se mu to, nebo se Bill přímo vyžíval v bratrově strachu? Těžko říct... I skoro všechna něha se vytratila z jejich vztahu. Kdysi chvíle plné mazlení se změnily v bolestivé hrátky. Najednou stydlivý a zdrženlivý Bill se změnil ve zvíře řídící se jenom jeho vlastními pudy a Toma vysloveně drásal. Kousal, škrábal, tvrdě přirážel...

Tom se bál. Bál se cokoliv mu zakázat, vzepřít se. Bill čím dál víc sílil. A Tomovi nezbývalo, než se vydat napospas Billovi. Tušil, co se děje, ale až ted' litoval, že nevěřil Billově nadšení z nočních tvorů. Z upírů. Už nedokázal vzdorovat, dívat se na to, co se s jeho bráškou děje. Chtěl zase slyšet jeho smích, ale už se pomalu smiřoval s tím, že ho nikdy nedostane zpátky takového, jakým kdysi byl... Měl své nové přátele a jeho nepotřeboval... Ale přesto jej Tom zoufale miloval...

Bill se jednu noc vrátil dřív. Usmíval se. Tom pořád nemohl uvěřit tomu, co vidí. Bill si s úsměvem sedl vedle Toma a chytil ho za ruku... Byl tak ledový... Tiše se přisál k Tomovým rtům. Tomova první reakce byla očekávatelná. Přivinul brášku ještě víc k sobě a dokonale se vpil do jeho rtů...

„Tolik jsi mi chyběl...,“ zašeptal Tom do polibku. Bill líbal něžně, až se tomu Tom upřímně docela dost divil...
„Ty mě taky... Mlč, Tome...,“ odpověděl Bill. Něžně hladil Toma pod tričkem. Tom se rozhodl bráškovi udělat totéž. Chtěl opět zkusit to, co jeho bráška tak miluje. Chtěl cítit, jak se bratr pod jeho dotekem chvěje... Ale co Tom ucítil... Jen chladnou kůži... Zajel rukama trošku výš a ucítil jen velmi slabý tlukot srdce. Bill jen tiše zavrčel...

„Notak Tome... Neboj se...,“ špitl Bill. Chladným hlasem... Takový Tom neznal. Cítil jemné škrábání dlouhých nehtů na svém bříšku. Nepřestával líbat. Nemohl přestat, i když nevěděl proč. Ta chvíle byla tak vzácná a Tomovi to tolik chybělo...

Za chvíli mu ledové dlaně jeho bratra připadaly hrozně nepříjemné, ale nedokázal se odtrhnout... Až po chvíli... Bill se od bratra odvrátil. Rychle vydechoval vzrušením... Podíval se do Tomových očí. Tom krátce vyjekl. Čokoládové oči jeho bratra měly najednou mrazivě modrou barvu a z jeho úst trčel pár ostrých zubů...

„Snad by ses nebál brášky, Tome,“ řekl s lehkým pousmáním Bill. Tom se hodně bál. Zvedl se z pohovky a běžel kamsi do ložnice. Než se stihl zamknout, Bill už stál za ním. Olizoval si rty. Vypadal nebezpečně... Nebezpečně sexy. Tom se proklínal za to, že si toho nevšiml už dřív... Bill je...

„Upír...,“ zasmál se Bill. Věděl, co si jeho bráška myslí. „Tome... Krásně voníš... Nech mě ochutnat, prosím,“ řekl klidným hláskem Bill a díval se na brášku známým, zoufalým pohledem. Tom se mu nechtěl dívat do očí, ale podíval se. Najednou cítil, jako by ho něco k Billovi táhlo...

„Honem Tome, bráška má hlad,“ řekl Bill klidným hlasem. Tom slepě šel až k Billovi. Věděl, že nemá cenu riskovat a vzdorovat. Bill četl jeho myšlenky a znal každý Tomův úmysl. Bylo by to zbytečné. I přes to všechno Tom nechtěl Billovi ublížit... Ani Bill Tomovi. Lákala jej akorát chut'.... Chut' bratrovy krve. Chtěl jí ochutnat... A jak byl hladový, bože, on byl tak moc hladový...

„Bráška jen ochutná,“ řekl Bill předtím, než se jeho ostré špičáky zaryly hluboko do bratrova krku a než krev prudce vystříkla do Billova hrdla. Bill Toma pomalu položil na postel a nepřestával sát... Cítil stejnou extázi, snad ještě větší, než když se krmil krví jiných lidí. Ta Tomova chutnala tak zakázaně, stejně jako všechno, co kdy spolu s Tomem dělali... Tomovi se krátil dech. Přestal křečovitě svírat Billovu ruku a upadal do mdlob. Bill se napil už dost a byl sytý, ale cítil, že pořád nemá dost... Ta krev byla tak krásně sladká a on nedokázal přestat...

Až po chvíli si to uvědomil. Pořád ještě neztratil všechen cit k bráškovi. Bill se oddělil od Tomova krku, který ještě dále prudce krvácel. Olíznul poslední kapičku krve z jeho krku. Poté si Bill prokousl svými špičáky ret a začal Toma prudce líbat. Tom Billovu krev ochotně přijímal, stejně jako Bill tu Tomovu. Vychutnával si ten pocit dokonalého spojení... Bill se zvedl a svého bratra nechal jen tak ležet. Tom se vzpamatuje...

A měl pravdu. Od té doby už v jejich bytě nikdy nebylo světlo. Oba dva byli zase úplně stejní jako předtím. Jediné, co na nich bylo jiné, byly dlouhé špičáky a pár zářivě modrých, děsivých očí... A co je nejlepší – Tom se už svého bratra nemusel bát... Tentokrát byly noční procházky jejich společnými. A oba dva měli své sladké tajemství. Tajemství, které dokázala skrýt jedině noc a sladká chut' krve...