Zpátky k tobě...

autor : Angel

jak je mým zvykem, připojuji ještě pár kafravých poznáme. nedávno jsem já truhlík četl povídku Zurück zu dir, Zurück zu uns od Coreenn a nedal jsem jí sem na blog. a toto ve mě ta povídka vzbudila... mám pocit, že jsem to skoro okopčil, ale... originál se souhlasem autorky dodám, pokud si to budete přát. toto je nevydařená kopie a když jsem to psal, měl jsem hodně blbou náladu, berte to s nadhledem. s láskou váš Andílek ♥ ♥

********

Byl chladný, prosincový den. Poslední prosincový den. Černovlasý, zhruba 25letý vysoký pohledný muž opět, jako každý rok, seděl na lavičce omšelého, starého hřbitova v malé německé vesničce. V ruce tiše žmoulal křížek a modlil se, aby mu Bůh, nebo co vlastně tam nahoře je, vrátilo jeho už 6 let ztraceného bratra. Věděl, že je to nemožné, aby se jeho bratr vrátil. Byl už dávno mrtvý. Už těch prokletých šest let...

Tenkrát se hádali a došlo k tradiční bratrské rvačce. Bill, bratr svého dredatého dvojčete Toma, řádil jako pominutý. Nesnášel narážky na svou křehkou bytost, tím méně od svého bratra. Tom sice svého brášku nadevše miloval, ale taky jej rád škádlil. Věděl, že Bill je velice křehká bytost, ale že se dá rozhodit třeba jen narážkou na jeho vlasy, styl... Tom to nikdy nemyslel zle, ale poslední dobou Billa svými štiplavými poznámkami pronásledoval na každém kroku. A to i když si konečně našli vytouženou chvilku pro sebe samotné... Bill toho začal mít jednoho dne dost...

Hřbitovem znělo jen tiché rozjímaní. Bill klečel před hrobem svého bratra a na tváři jej pálily hořké slzy plné zoufalství a viny. To jeho vinou bratr zemřel. Bill vztáhl ruku k fotografii svého tehdy 19tiletého bratra. Usmíval se na ní. I na tváři mladšího dvojčete se na krátkou chvíli objevil úsměv. Vzpomínal. Vzpomínal na ty chvíle strávené s bratrem. Na ty chvíle štěstí, kdy spolu stáli na pódiu. Vzpomínal i na jejich lásku. Jedinečnou a křehkou, která se jedné noci rozpadla na milion kousků a ačkoliv si to Bill nepřipouštěl, tak to nebyla úplně jeho vina.

Tiše si zpíval písničku, kterou kdysi pro bratra napsal. Z Billa se po smrti Toma stal zlomený člověk, totálně neschopný vnímat. Byl jako velké dítě, bez Toma byl jako nic. Jako vyhořelý. Ano, to je to správné slovo. Měl vše a stále mu to nestačilo. Před pár lety přišel o to jediné, čím si kdy mohl být jistý. Přišel o bratra, vlastní vinou. Sám sobě vyčítal svůj neuvážený čin. Čin, za který nikdy nebyl potrestán.

Představoval si, co by se s ním asi dělo ve vězení. Byl vždycky zvyklý na jemné zacházení a... S jeho vzhledem by si z něj nejspíš udělali co nevidět děvku. Ale pořád by to bylo lepší, protože by věděl, že dostal, co si zasloužil. Tom jej už delší dobu trápil a Billa to šíleně bolelo. Tak, že se z toho téměř zbláznil. Místo vězení, které mu původně bylo přiřknuto sešlo, dostal se na psychiatrii. Nebyla to procházka růžovým sadem, ale Bill to chtě nechtě zvládl. Tolik pokusů o sebevraždu... Mělo to dva účely – odejít za svým milovaným bratrem a potrestat sám sebe. Zločiny z lásky jsou ty nejhorší a on si toho byl moc dobře vědom.

Strávil několik let výčitkami a sebepohrdáním. Přišel o všechno. Matka i rodina jej odvrhli, o přátele přišel. Jediné, co mu zbylo, bylo dál klekat u hrobu svého dvojčete a tiše rozjímat a prosit o odpuštění. Po tom, které se mu od Toma nemůže dostat...

Počkal, až Tom po promazlené noci usne. Přemýšlel o tom, co mu bratr předtím řekl. Nevadilo mu, že mu řekl, že vypadá jak holka, že má šílené vlasy, že je vyhublý. Vadilo mu, s jakou radostí a sarkasmem do něj narážel. Měl dost toho, že z něj si všichni utahovali a Toma to šíleně bavilo. Vždycky byl oblíbený on a z Billa měli vždycky legraci. Dokonce ho už ani Tom nebral nikam s sebou a Bill strávil dlouhé noci u televize sledováním stupidních béčkových horrorů.

Billovi se stýskalo, ale mnohem víc s ním lomcovala bezmoc a nenávist. Hořce plakal a věděl, že se s Tomem něco děje, že není jako dřív. Odmítal se s ním hádat, stejně by byl zase on tím špatným. Podíval se na Tomovu spící tvář a tiše se usmál. Sundal jeho ruku ze své hrudi a posadil se. S tichým šeptáním nenávistných nadávek a totálním zaslepením smyslů Bill do rukou vzal svůj polštář a přitlačil jej bratrovi k obličeji...

Bill dál tiše klečel u bratrova hrobu. V očích ho stále pálily slzy při vzpomínce na to, co se rozhodl udělat. Cloumal jím vztek a nenávist, na chvíli ta jeho láska úplně vyprachala. Přemýšlel o důvodech a ty se mu najednou zdály tak směšně prázdné. Tak nesmyslné, abyste kvůli nim ukončili život člověka, kterého milujete nadevše. Tom nebyl zlý, jen měl originální smysl pro humor. A když si přidáte štiplavé poznámky, není to nic příjemného. Nikdy nepřestal Billa milovat, nikdy...

Tom si nejspíš ani neuvědomoval, že jej bratr kvůli tomu začal nenávidět. Bill se klepal zimou, která jím prostupovala. Přesto dál objímal náhrobek a tajně doufal, že jeho slzy přivedou bratra k životu. Nestalo se tak. Bohužel. Bylo to jen jeho zbožné přání. Najednou věřil v Boha, chtěl být opět s bratrem. Nesplnitelný sen, protože Bill se nikdy nedostane tam, kam by chtěl – do nebe. Tom je určitě andělem... A Bill, ten patří do pekla. Kam jinam.

Pomatení smyslů, dokonalý zmatek. Tomovy ruce vystřelily proti těm Billovým a snažily se urputně bránit. Bill měl ale najednou víc síly. Věděl, že když nepřestane, zase to bude stejné. Bude muset bratra nenávidět. Už nechtěl být něčí hadr na podlahu. Pokračoval, dokud Tomova prudce zvedající hrud' neklesne úplně. Po tváři Billovi teklo několik hořkých slz pomsty. Cítil se konečně volný. Když spatřil Tomovu tvář, začal se hystericky smát. A také nenávidět. Byl jako šílený... Pohladil Toma po rozpuštěných dredech a najednou opět cítil ten tísnivý pocit... Byl volný, ale za jakou cenu?!

Druhý den se přihlásil na policii. Různými vyšetření se zjistilo, že Bill není tak úplně psychicky zdráv. Přišla psychiatrie, noční můry... Bill se už nikdy pořádně nevyspal. Cítil výčitky. Každý měsíc, přesně v den, kdy bratra zabil, chodil na jeho hrob. To jediné si přál jako vycházku. Vidět, kde odpočívá ten, jehož miloval a poslal na smrt... Litoval sebe i bratra. Nic jiného mu nezbývalo. Ani sílu na to ukončit svůj vlastní život neměl...

Bill ležel zkroucený o Tomova hrobu i nadále. Objímal náhrobní kámen. Nemohl se skoro hýbat, byla mu příšerná zima. Svíjel se v pláči, nemohl nic dělat... Vůbec nic. Chtěl vstát a jít, ale najednou místo mrazu ucítil příjemné teplo, které mu zaplavilo celé tělo. Cítil dotyk něčí dlaně na svém líčku a slyšel tiché hlasy.

„T-T-T-Tome?,“ zašeptal tiše. Byl přesvědčený o tom, že ho doopravdy slyšel. Přísahal by. Jeho hlas, ten nikdy nezapomněl. Vryl se mu tolik do paměti...

„Jsem tu, neplakej...,“ slyšel opět ten stejný hlas. Po vlasech ho tiše hladil krásný anděl. Měl Tomovu podobu. Bill téměř nic neviděl, jen mu položil ruku do jeho dlaně. Billa zaplavil nehorázně silný pocit štěstí. Opět měl něco, za co se tolik let modlil...

„Tome... Je mi zima,“ řekl ještě tišším hlasem Bill. Tom se jen usmál. Dál se díval na své dvojče a tiše se usmíval.

„Já vím... Pojd' ke mně,“ řekl konejšivým hlasem ten krásný anděl. Bill se posadil svému bratrovi na klín. Bylo mu tak krásně teplo v jeho náruči...

„Odpust' mi to... Prosím,“ koktal Bill. Dál se nechával unášet jemnými doteky ve svých vlasech. Usmíval se. Cítil se jako nikdy. Tak volně...

„Ty odpust' mě... Odvrhnul jsem tě... Já si to zasloužil, ty ne,“ řekl Tom. Sevřel Billa ještě víc ve svojí náruči a nehodlal jej pustit. Bill chtěl plakat. Nevěděl proč, ale nešlo to...

„Tome já... Najednou se cítím tak volně,“ zašeptalo mladší dvojče. Usmálo se na svého brášku a přitulilo se blíž. Nelámal si hlavu s tím, co se zrovna děje.

„Chci být s tebou,“ zašeptal Bill. Přitisknul se ještě více k Tomovi. Ale stále mu nešlo plakat.

„Pojd',“ řekl Tom a vzal Billa do náruče. Zatočil se s nimi snad celý svět...

Stáli oba ve světlé místnosti a stále se objímali. Bill se kolem zmateně otáčel. Tom se jen tiše smál. Až když Bill konečně zvedl k bratrovi hlavu, viděl něco neuvěřitelného. Pár bělostných křídel. Tom sklopil hlavu a poté pohled zaměřil k Billovi. Pomalu ho vzal za ruku. Chvíli se vzájemně prohlíželi. Pak Bill spatřil svou podobu v Tomových očích. Vypadal jako před šesti lety. Krásný, 19tiletý mladík.

„Co to...,“ pravil Bill rozklepaným hlasem a podíval se do Tomových očí. Byl zmatený. Tom jej obešel a jemně rukou přejel po páru totožných bílých křídel, které byly na bratrových zádech.

„Budeme spolu, bráško,“ řekl potichu Tom a jemně Billa postrkoval před sebou. Najednou Bill věděl, co se děje. Dostal to, po čem tak dlouho toužil... Klid, vytoužené odpuštěný a svého bratra... Byl doopravdy volný, i když...

Druhý den o tom všichni věděli. Na hřbitově našli mrtvé tělo mladého muže, který objímal hrob svého bratra. Umrznul, ležel tam celou noc. Jen ti, kteří bydlí blízko hřbitova tvrdili, že nad ním viděli krátce jasnou, bílou záři. A ti, kteří mrtvého Billa našli se shodli na jednom – na jeho tváři se konečně po těch letech vyjímal blažený úsměv...