**************
Bill přivřel oči, pak prudce zamrkal a podíval se kolem sebe. Chladné chodby, tolik podobné jeho vězení, ve kterém strávil tolik času... Rozhlédl se, ale v té tmě nic neviděl. Cítil jen chlad, který dokonale prostupoval jeho chladné tělo. Viděl jen matně a jediné, co slyšel, byl jeho dech, v téhle chvíli téměř zatajený...
Podíval se ale pořádně a viděl, že před ním jsou schody. Točité, kamenné a vlhké. Nahoře jsou nejspíš dveře. Pomalu vystoupal po nich nahoru. Zvuk jeho dechu se odrážel od chladných zdí, stejně jako jeho kroky. Kabát si držel tak, aby ho necoural po špinavé zemi. Cítil obrovskou chuť opět poznat, co je to svoboda. Nemýlil se, nahoře opravdu našel dveře. Byly ale úplně jiné než ty v jeho vězení. Vypadaly chatrně. A dokonce ani nebyly zamčené...
Vzal za kliku a odhodlaně vykročil směrem ven. Dveře za sebou velice tiše zavřel. V chodbách, které tak dobře znal, již nic nebylo. Jen ledová dlažba, rozedraný koberec, všechno bylo tak spustlé... Billa se zmocnila úzkost, takhle to tady neznal. Dříve se jeho domem rozléhaly hlasy, žil v přepychu a měl se jako nikdo. Dokud ho ovšem neodsoudili k smrti... Bill přitiskl k hrudi svůj deník a opět vykročil.
Bill kráčel chodbou dál. Nepoznával to tady. Nábytek v celém domě byl jiný, než jaký znal. Jít dál mu dělalo menší potíže, protože už se nehýbal tak dlouho... Barvy na zdech už dokonale vybledly, Billovy vzpomínky byly ale stále živé. Až příliš živé. Procházel kolem zdí, objevoval jednotlivé místnosti... Okna byla zatlučena, nábytek zchátralý a obrazy na zdech potrhané. Závěsy a záclony byly zašedlé nánosem prachu a po zemi se válelo spousta krámů...
Vystoupal do patra po kdysi krásném, mramorovém schodišti. Byl na něm tenkrát červený koberec, protkaný jakoby zlatými nitkami. I zábradlí bylo naprosto jiné, než jaké ho znal. Jen tak tak držel rovnováhu, než došel do patra. Všechno bylo tak zašlé, staré.. Bill si během svého dlouhého života nepřipouštěl, že by se něco takového mohlo stát. Nepřipouštěl si, že existuje něco jako čas. Měl stále svou mladou tvář, žil si jako král a zkázu, kterou způsobuje čas, téměř neznal. Viděl jen, že se lidé okolo mění a stárnou, ale nic víc. Viděl smrt, té se ale nebál... Sám kdysi zemřel již dvakrát a měl pocit, že nad smrtí už navždycky zvítězil...
Na chvíli se zastavil, cítil se vyčerpaně... Skrz štěrbiny zatlouklých oken viděl jen jemné pramínky světla, kterým se snažil vyhnout. Otevřel opět knihu, kterou celou dobu svíral v náručí. Ona byla a je stále jeho jediným majetkem.
19.června 1768 – dnes jsem si koupil velký dům. Vypadá jako krásný zámek, o kterém se nesnilo ani žádnému králi, natož mě. Já jsem něco víc, král je stále jen člověkem. I když je můj nový dům krásný, stále mi tu něco chybí. Mám spoustu peněz, majetku a lidí, kteří mi slouží. Nezdá se mi však, že by mne měli rádi. Mají ze mě strach. Za určitých okolností bych byl opravdu rád, jelikož právě tyhle pocity chci vzbuzovat, ale pořád mi chybí jedna jediná věc – teplá náruč, do které bych se mohl schoulit a na vše zapomenout. Slyšet opět ten konejšivý hlas a vidět ty nádherné, skoro černé oči tolik podobné těm mým. Zabil jsem ho, je to už tolik let... Ale z mého srdce nikdy nezmizel. Teď mám jen pár chladných stěn, které nejspíš nikdy nebudu moci nazývat domovem. Nehřejí mě tak, jako kdysi. Vybral jsem si tuhle cestu sám, musím po ní jít. Nejsem člověk, nemůžu se nechal zviklat svými city. Neměl bych je mít, stejně, jako bych měl smazat všechny moje vzpomínky. Ty jsi mrtvý, ale uvnitř mě pořád žiješ. I když jsi mě zradil, budeš pořád jenom můj...
Billovi se na tváři na chvíli zjevil neurčitý úšklebek. Tenhle dům dlouho nepovažoval za svůj domov, ale nakonec si zvykl. I přes svou krutost a chlad nikdy nezapomněl na léta, kdy byl ještě obyčejným chlapcem. Poté se jeho život změnil a on žil tak, jak musel, utíkal od svých vzpomínek, ty si však stále nesl s sebou ve svém zápisníku a ve svém chladném, zdánlivě prázdném srdci...
Opět se zvedl a procházel jednotlivé místnosti. Bylo to tu tolik jiné... na chvíli zavřel oči a opět to cítil. Cítil to víření, lidi kolem sebe, ten život. Je to tu mrtvé, zemřelo to tu s ním. Některé zdi vypadají, jako by zde hořelo, jinak je to tady nedotčené. Bill jen nepřítomně zírá a otáčí se zmateně na všechny strany. Zdi jsou pokryté nějakými nápisy, válí se tu spousta věcí, které Bill v životě neviděl... Cítil se bezmocně, zahnaný do kouta. Nevěděl, kam má jít, kam se ukrýt...
Došel do svého pokoje. Jeho postel byla skoro jako nedotčená, čemuž se divil. Jeho věci byly poházené všude kolem se spoustou dalšími, o kterých byl přesvědčený, že opravdu nejsou jeho. Posadil se na postel, rozhlížel se. Složil ruce do klína a deník položil vedle sebe na postel. Sytě rudé přikrývky a bohatě zdobený baldachýn nad ním. Billovi se mocně točila hlava... Kdyby tu tak byl někdo, kdo by tohle všechno mohl sdílet s ním...
Bill na chvilku zavřel oči, protřel si je a rozvalil se po posteli. Chyběla mu, i když musí být hodně prožraná od všemožných potvor. Pamatuje si, co všechno se dělo tady, v jeho příbytku, v jeho posteli za nocích, které trávil sám. Bylo kolem něj spousta lidí, ale on chtěl jen jednoho jediného, a toho nikdy nemohl mít...
28. září 1802 – pozval jsem si do domu pár lidí, abych se zabavil. Uvědomuji si ale, že přeze všechno oni mě nedokáží potěšit, ani kdyby se sebevíc snažili. Nějaké šaškárny, mě to nebaví. Nikdo nezaplnil to prázdné místo. Zvu si je, abych měl společnost. Včera to bylo trochu jiné. Přišel chlapec s tmavýma očima a dlouhými, světlými vlasy. Tolik mi připomínal jednoho člověka... Pozval jsem si ho k sobě nahoru, zamkl jsem nás a chtěl s ním být, aby mi nějak zaplnil můj čas, život prostoupený samotou a chladem. Vím, jaký jsem, ale nic jiného mi nezbývá. Jeho dlaně byly horké a doteky mne hřály, ale nemohl jsem ho pustit blíž k sobě. Nikomu neřekne, co se té noci stalo. Jeho krev byla tak mladá, sladká a horká... Už nepřijde, ale místo něj tu bude spousta jiných. Nikdo nezaplní to prázdné místo, které zanechal ON, tak jako noc za nocí to nezvládne nikdo... Musel by opět přijít a já vím, že se to nestane. Nikdy.
Bill se příliš ponořil do svých myšlenek. Slyšel zezdola jakýsi rámus, který stále sílil. Napřímil se na posteli a opět se rozhlédl kolem sebe. Pramínky jasného světla už neprostupovaly skrz štěrbiny mezi prkny, nejspíš byl už večer. Blížící se hluk neustále zesiloval, jako by byl stále blíž, jemu co nejvíc na dosah. Tak dlouho byl sám, ale bál se společnosti, i když jí na druhou stranu opravdu chtěl. Sebral se z postele, nechal na ní ležet svojí knížku a vyběhl ze svého pokoje. Zabloudil v tmavých chodbách vlastního domu.
Přiblížil se ke schodům, nakoukl dolů. Viděl několik postav, jak se vesele baví. Smáli se, křičeli. Byli plní života. Oblečení úplně jinak, než jak si Bill ze svých dob ještě pamatoval. Našlapoval tiše a nenápadně vystrkoval hlavu ven. Nebyla tma, ti lidé si svítili. Bill byl neuvěřitelně zvědavý, co se vlastně děje. Co dělají v jeho domě a co tu vlastně hledají. Bill měl strach, ale žrala ho i zvědavost. Najednou slyšel hlas, který snad i znal, jen si nemohl vzpomenout, komu vlastně patří...
16. dubna 1778 – je to už tak dlouho... Je to již sto let, co můj bratr zahynul mou vlastní rukou. Neustále si pamatuji na každý detail. Znám pořád ještě jeho pohled, jeho úsměv a v hlavě mi neustále zní jeho nádherný, jemný hlas...
Zatřásl hlavou, aby dotěrnou myšlenku vypudil ze svojí mysli. Nemůže to být pravda, on nemůže být skutečný, tohle přece nejde! Billovi začalo prudce tlouct srdce, jako by každým úderem chtělo opustit jeho tělo. Billův dech byl čím dál těžší, zdálo se, že mu snad něco mocně tlačí na hrudník. Jestli tohle není ona osoba, kvůli které opustil celý svůj dosavadní život, je hlas toho chlapce dole jeho vlastním svědomím, s kterým se bude muset potýkat celou dobu svého zatraceného bytí.
Díval se pozorněji. Lidi, kteří přišli jako nezvaní návštěvníci do jeho domu, zašli do jedné z místností a neustále se vesele bavili. Smáli se, povídali si. Byli tak veselí a šťastní, až to Billa bodalo u srdce. Přál si společnost, chtěl, aby tu s ním někdo byl, ale pořád mu v hlavě zněl ten známý hlas. Snad tenhle strach Billovi bránil, aby sešel dolů a setkal se s nimi tváří v tvář. Nevěděl najednou, co má dělat. Byl lovcem, nočním tvorem a najednou se bál několika cizích lidí, kteří dříve pro něj nebyli žádný problém. Přemýšlel, zda se jim má vyhnout, tiše je pozorovat nebo se jim ukázat. Přemýšlel o spoustě věcech. Poté se ale rozmyslel a pomalu sestupoval po schodišti dolů.
Sedl si na poslední schod a poslouchal rozhovor několika chlapců, kteří seděli v místnosti.
„Jak jsem řekl, můj táta by to tady chtěl koupit, opravit to a tak. Akorát mě na tom celým štve, že už se nebudeme mít kam v klidu zašít, abychom měli od našich pokoj.“
Tak známý hlas...
„A to tu jako chcete bydlet nebo jak?! Tohle je úplný feťácký doupě!“
„Nech mě domluvit... Tenhle dům je něčím hodně zvláštní, proto ho táta chce. Víš jak, je cvok do těch záhad a tak... A když má peníze, chce to tady.“
„Stejně vám ta barabizna brzy spadne na hlavu.“
Billovi se otevřela kudla v kapse. Takhle se dohadovat o jeho domě! Koupil ho on, patří jemu!
„Ale dej pokoj... Stejně to táta nechá být a my se tady budeme moct zašívat. Doufejme. Ten toho už nasliboval...“
„A co se tady mělo stát?“
„Kdysi tady prý žil někdo, kdo... Nevím, jestli nějakej šlechtic, ale žil tu dlouho. Byl pořád mladej. A prý i krásnej. Vodil si sem lidi, ale málokdo z nich se odsud vracel. Říkalo se, že je snad zabíjel. Byly nějaký zprávy o jeho smrti, ale žádný stopy nejsou. Nikdy se prý nenašlo ani tělo.“
„Tome, odkdy se ty rýpeš v takových báchorkách...“
„Mlč Andy a připal mi. Celej den jsem doma a mám už absťák. Je to tady na nic...“
Bill se schoulil k zábradlí a objímal si kolena. Šlechtic, vraždy, věčné mládí...Mluví snad o něm, ví se o něm, zanechal něco?! Sám se bál toho jemného hlasu, který slyšel. Oslovení „Tome“ ho naprosto dostalo a srazilo. Že by to byla pravda?! Že se dnem jeho návratu přijde i jeho svědomí vyřídit si účty?!
„A jinak Tome, všechno nejlepší...“
„Dík...“
Dál už Bill jejich rozhovor neposlouchal. Slyšel jen hlasitou hudbu a šum. Pomaličku vstal a došel ke dveřím. Mohl čekat, že jsou vylomené. Nakoukl dovnitř do mísnosti. Viděl, jak si parta asi šesti chlapců rozdělává v jeho krbu oheň. Podíval se pozorněji dovnitř, nikdo si jej nevšímal. Chlapci seděli na dřevěných bednách a každý z nich měl v rukou lahev. Kolem se válelo spousta potrhaných papírů a plechovek. Pozoroval postavu v bílém tričku. Měl černé vlasy, spletené do copánků a na hlavě čelenku. Bill by se klidně vsadil, že to jemu patřil ten hlas. Hlas jeho bratra, kterým nyní mluvil on. S ním tam bylo ještě několik chlapců, které nepoznával, ale jím si byl Bill naprosto jistý.
Bill se trochu víc nahnul, aby líp viděl dovnitř. Pořád ten kluk seděl zády k němu. Bill skoro nedýchal, jen tiše pozoroval, co se vlastně uvnitř děje. Chlapec se po chvíli otočil, ale Billa nejspíš neviděl. Billovi se zatajil dech, když viděl do jeho tváře. Byl to on... Jeho bratr, jeho ztělesněné svědomí, další výčitky, kterou jej budou i dál pronásledovat jako jeho prokletí. Billa mocně bodlo u srdce. Chlapec se po chvíli otočil a dále se díval do ohně a mluvil se svými přáteli. Bill sklopil pohled a chtěl se tiše vytratit, když v tom ucítil, že na něco šlápl a zvuk se rozlehl po celé hale.
„Slyšels to, Andy?“
„A co, Tome?“
„Něco tam je! Jdu tam...“
Bill zpanikařil. Využil svojí schopnosti a vypařil se rychlostí blesku. Zalezl do temného koutu domu, kroky jej však dále pronásledovaly, ať se hnul kamkoliv. Měl pocit, že se prostě neschová. Proklouzl kolem chlapce a tiše zmizel v druhém patře svého domu. Jako by Tom na svém těle ucítil zvláštní chlad a cítil se ztísněně. Za chvíli ucítil ruku na rameni a škubl sebou...
„Andreasi, ty hovado, málem to se mnou seklo!“
„Ále, našel jsi něco?“
„Ne, nic tu není.“
„Tak se uklidni, jo? Erik a Michael na tebe čekají. Nemůžeme to rozjet bez oslavence...“
„Jo, máš pravdu, já hned přijdu...“
„Okay...“
Andreas se opět odebral ke svým kamarádům, ale Tom zůstal stát na místě a přemýšlel, co to vlastně mohlo být. Nemohl si pomoct, ale pořád ještě cítil mrazivou přítomnost někoho jiného. Možná to byla jen kočka, možná nějaký feťáci, chodí sem do tohohle opuštěného domu taky. Ale Toma napadlo něco jiného a hlodalo to v něm. Místo, aby se vrátil ke svým přátelům, šel nahoru po schodech a kráčel temnou chodbou. Vytáhl z kapsy telefon, aby si mohl posvítit a šel dál a dál, než narazil na místo, kde cítil nějaké zvláštní vyzařování...
Tenhle dům, Tom sám nevěděl proč, ho něčím fascinoval a přitahoval, i když vlastně nevěděl, čím to je. Nebylo to jen historkou o mladém, ale krutém šlechtici bez citu, který byl prý nakonec odsouzen k smrti a zanechal nějaké tajemství. Tom měl pocit, že se to nějak celé týká taky jeho.
Vešel do ložnice. Viděl jen velkou postel, pár poházených věcí. Posadil se na velkou postel, která se již rozpadala. Zasmál se, když zavrzala. Pořád cítil, že tady není sám, mrazilo ho v zádech, přesto seděl tiše a bez hnutí, díval se kolem sebe a jen vydechoval. Po chvilce uslyšel, jako by něco plesklo o podlahu. Ohnul se a zvedl černou knížku se stříbrnými znaky. Zvědavě do ní nahlížel, ale i když písmo bylo krásně úhledné, Tom ho neluštil, jen si prohlížel tak, jako si malé dítě v komiksu prohlíží jen obrázky...
Knížku opět položil na místo, ze kterého spadla. Pousmál se, vstal z postele a ještě se otočil. Cítil tu přítomnost další osoby, i když jí neviděl. Opět se podíval na knížku ležící na posteli, ale nechal ji ležet. Pomalu vyšel ze dveří a mířil ke schodům. Na chvíli se otočil, zdálo se mu, jako by se kolem něj něco mihlo. Černý stín, jen závan... Díval se směrem k ložnici a skoro by přísahal, že vidí jakousi černou šmouhu, která se jen tak míjela kolem rámu dveří...
Tom sešel po schodech dolů opět ke svým přátelům.
„Cos tam dělal, prosím tě?! Našels něco?!“
„Ne, já jen... To nic...“
Tom se zahleděl na dno své lahve. Nechtěl jim nic říkat, přesto to věděl... Nejsou tu sami...
2 komentáře:
Nejosu tu sami...takovej horor, ale dokonalej horor:-).
To je tak úžasně tajemný..už sem si myslela, že se snad nedočkám pokračování a ono je tady..je to skvělý;-)
Wow, perfektní! Reinkarnace Toma+upír Bill? Miluju!
Je to tak jiný, díky vašemu neotřelému stylu, který já zbožňuju. Moc se těším na další díly a zase budu tuhle stránku každej den věrně kontrolovat, jestli už něco nepřibylo. :-)
Okomentovat