Když krvácím, znamená to miluju tě 15.

autor : Angel + Mitternacht

Ahojík, twincesťátka... Vím, trvá mi to. Není jednoduchý, dát tohle dohromady. Opravdu se snažím, i když je to velice těžký. Nezáleží mi na rychlosti, jakou to napíšu, ale na kvalitě. Takže snad... Když se s tím matláme několik dní nebo týdnů, je to doufám vidět. ;-) Tenhle díl není ničím speciální... Snad jen... Chtěl bych to věnovat všem svým sluníčkům, který mě opatrujou a drží mě nad vodou. Tedy taky vám. Děkuju, že vůbec jste. ♥ Enjoy it... :-* Angel

***************


Pomalu otvírám oči. Abych se přiznal, bojím se toho pohledu. Cítím jen něčí dlaně na svém těle, zimu a pak už nic víc. Cizí, drsná kůže se otírá o tu mojí. Jsem mimo, jako by mě někdo zfetoval. Nemůžu se hnout, cítím jen některé věci. Všechno okolo se ztrácí v mlhavém oparu a já nejsem schopný rozeznat, co se kolem mě děje, ať už je to cokoliv. V duchu volám Toma, ale vím, že ten mě neslyší... Nemůže...

Cítím jen palčivou bolest, snažím se křičet, ale nejde to. Nemám sílu vzdorovat, vlastně to ani nejde. Jen ten tlak uvnitř mě... Mám pocit, že mě to snad roztrhne zevnitř, dokud se konečně něco nestane. Ten dech na mém krku, sevření mých zápěstí a ta těžká váha, ležící přímo na mě, zabraňující mi nadechnout se...

Když už je po všem, uslyším jen prásknutí dveřmi. Zvuk, který skoro nevnímám. Konečně můžu otevřít oči. Je tma. Nikdy jsem se nijak moc nebojím tmy, neměl jsem proč... Teď je to jinak. Vždycky vím, co tady za mnou přijde vždycky, spolu s tmou. Vím, co přijde spolu s ním... Vím, co přijde se dnem. Další den, kdy se musím zodpovídat za svůj zoufalý čin z lásky. Kdybych nebyl takový pitomec, mohlo to být o hodně lepší. Popravdě úžasný – kdybych vedle sebe měl jeho. Toma.

Jen nepatrně pohnu pravou rukou, kterou se snažím zvednout k obličeji. Pár pramínků vlasů mě šimrá na nose. Jako by jen pohnutí vlastní končetinou znamenalo zvedat metrák jednou rukou... Ale nakonec se mi to podaří. Mírně pohnu i nohama a nakonec celým tělem. Na víc se nezmůžu, jsem hrozně slabý. Nevím proč, nevím, čím to je. Ani to vlastně vědět nechci. Nechci vědět, co se děje. Protože už tak tuším, co to vlastně bylo...

Opět ten pálivý, nepříjemný pocit uvnitř mě. Myslel jsem si to... Nebolí ani tak tohle, jako moje srdce. Jestli se zase někdy dostanu k Tomovi, jako že je to to jediné, co si doopravdy přeju v těhle chvílích, tak...Budu špinavý... Moje tělo pro něj nebude dost dobrý, vím to. Snad... Mi tohle odpustí. Je přece můj, můj Tom. On mi odpustí všechno. A budeme spolu zase šťastní... Hm, kdo by to řekl. Co všechno ten můj nevinný výraz dělá s lidmi... A přitom kdyby věděli, co ve skutečnosti jsem, hodně jich by na trvalo přišlo o iluze. O všechno, co si vysnili s dokonalým, nevinným a čistým Billem Kaulitzem.

Po chvíli jsem se konečně posadil na posteli. Protáhl jsem se a pomalu sesunul z matrace. Ještě se trošku motám. Dojdu až k zamřížovanému oknu v mém pokoji. Opřu se o parapet a dívám se ven. Je pořád ještě noc. Tohle není blázinec, tohle je snad vězení. Tady prostě není moje místo. Jestli se někomu chtělo mě zlomit, tak se mu to zřejmě podařilo. Julie si je jistá, že mě zničí za to, co jsem jí udělal. Nepopírám, že si to zasloužím, ale... Tohle je opravdu moc vysoká cena za jedno zlomený srdce. Jeden zlomenej Kaulitz.

Opřu si hlavu o chladné sklo. Lidi mají pravdu. To všechno kolem mě je opravdu jen pozlátko. Co bych zrovna teď dal za normální život. Život normálního kluka v normálním světě s normálními problémy. Moje problémy jsou ale úplně jiný. Pořád se ohlížet na to, co chtějí druzí a já nic. Já se musím podřizovat diktátu managementu, fans a producentů. Sice si dokážu dupnout, ale není to tak, jak to bývalo kdysi. Kdysi jsme byli samostatnější, ale čím úspěšnější jsme, tím víc se musíme podřídit. Paradox. Nikdy jsem to nechápal. Chci být jen normální kluk. Obyčejný člověk. I když... Tohle je nejspíš osud. Tohle se mělo stát. Tohle mám za to všechno, co jsem kdy v životě provedl. Můžu si za to sám. Nejsem svatej, nejsem anděl, je to až příliš vidět.

Zase pomalu přejdu ke svojí posteli. Zuju si měkké pantoflíky a ještě na chvíli zavřu oči. Vím, že brzy budeme vstávat, ale tak co. Nespal jsem snad celou noc. Nevím, jak dlouho jsem seděl na tom okně, ale je mi zima. Docela to profukovalo. Abych tady ještě nastydnul... Je to hrozně sexy, být tady, ve cvokárně a ještě s nudlí u nosu a bolestí zad. Vždycky, když mě nějak ofoukne, bolí mě záda. Není to žádná novinka. Jsem hodně háklivej na zimu, proto se snad tolik navlíkám, když někam jdeme...

Už je ráno... Snaží se nás vytáhnout z postele. Je to opravdu hodně těžký, vytáhnout z postele mě. Pamatuju si, jak ze mě vždycky mamka strhávala deku, když se mi nechtělo vstávat do školy. Ještě jsem pak takových deset minut ležel, než mi začala být zima a já se konečně vyhrabal z vyhřátého pelíšku. Provedu hygienu a jdu s ostatními na snídani. Zase to samý... Nemám ale vůbec nic proti rohlíku s máslem a medem a krásně teplýmu čaji. Takhle bych to bral i doma. Nic extrovního, ale jsem skromný človíček. Vystačím si i s tímhle.

Sedím u stolu sám, něco mi tu nehraje. Není tady Diana. Potřeboval jsem se někomu svěřit, vypovídat se a ona si tu klidně není. Třeba je jen někde na vyšetření nebo tak. Ale že by už od včerejška?! Mě to prostě nějak nesedí. Nesedí mi tady hodně věcí, ale začal jsem se bát ještě víc. Myslel jsem si, že snad to víc ani nejde, ale ani já nejsem neomylný, bohužel. Už si nás rozebírají sestřičky, abychom všichni mohli jít na naše terapie. Tentokrát skupinová... Myslel jsem si, že takhle to funguje jen u feťáků, ale asi se pletu. Prý i lidé s depresemi to takhle můžou zvládat. Prostě se vykecají a jsou v pohodě. Nevím ale, jestli chci o něčem takovým, co se děje mě, vůbec hlesnout... Co když tam bude... ON...

Přijdeme do velké místnosti, kde jsou židle postavené v kruhu. Na každé z nich je jméno jednoho z nás. Já sedím mezi blonďatým klukem ostříhaným na ježka a malou, drobnou hnědovláskou. No dobrý. Ale tak co, každý jsme jiný... Myslím, že na povrchní věci budu mít času dost, až odsud vypadnu. Jediná židle uprostřed je volná. Na co asi bude...

„Takže, vítejte. Já jsem Emma. Budu vaše terapeutka, jak jistě víte, Sasha nás opustila, protože je zrovna na mateřské, budeme jí držet palečky. Budeme se snažit mluvit o našich problémech a najít nějaké řešení. Sedněte si. Kým tedy začneme... Vidím, že tady máme někoho nového. Můžeš se prosím představit? Jen abychom věděli, o koho vlastně jde.“

Oh shit. Doufal jsem, že tohle nějak přežiju, ale to, že mám mluvit první... Nikdy jsem neměl problém s tím mluvit s cizími lidmi. Ale takhle otevřeně a nečekaně, rozhodně ne. Tohle je vážně moc. Jen zaraženě sedím a mlčím. Vstávám ze židle a jdu k té, která stojí ve středu kruhu. V půli cesty se zastavím. Já nemůžu...

„Jestli chceš zůstat na svém místě, můžeš. Pokud ti bude líp...“

Jen se usměju a jdu zpátky na svoje místo. Sednu si, ruce složím do klína a prohlížím si nehty. Vlasy mi zakrývají obličej jako závoj. Jsem jako malý dítě. Jako bych snad měl pocit, že já, když nevidím ostatní, nevidí ani oni mě.

„Tak... Mluv. Nemusíš nic složitě vymýšlet, mluv tak, jak to cítíš. Vyjádři se, jen mluv. Řekni svoje jméno, pokud chceš, tak i to, proč jsi tady. Proč se chceš zbavit nějakého tíživého pocitu. My se budeme snažit ti nějak pomoct. Jsme uzavřená skupina. Nemusíš se bát, my ti neublížíme. Jsme tu od toho, abychom si vyslechli jeden druhého a pomohli si najít východisko.“

Nenávidím, když mluví tak škrobeně. Nevím vlastně, proč tu vůbec jsem. Terapie depresí... Spíš bych potřeboval terapii beznaděje. Nebo toho, že jinak dokonale ukecaná osoba jako já není schopná ze sebe vydat hlásky.

„Takže... Já jsem... Jsem Bill... Je mi 19...“

„Ahoj Bille. Tak tedy... Co tě sem přivádí? Jaký je vlastně tvůj problém?“

„Poslali mě sem doktoři. Musím tu být.“

Jen zakroutí hlavou. Vím, říkám blbosti. Ale já si opravdu nedokážu pomoct. Je to pravda. Nevidím vlastně jediný důvod, proč jsem tady. Když mě nikdo nepomohl už předtím, tak tady mi nepomůžou určitě. Tady si musím dávat pozor na pusu. Jestli něco řeknu mimo, vím, že se to může dostat ven. Na to mě už dostatečně upozornila Julie. Bože, jak já tu holku nenávidím...

„Já vím, ale povídej. Proč tě vlastně... Proč jsi na tomhle oddělení?“

„Podřezal jsem si žíly.“

Naprázdno polknu. Uvidím jen, jak kývne. Ostatní jsou úplně potichu a poslouchají, co vlastně říkám.
„Z jakého důvodu? Pokud se nedozvíme příčinu, nemůžeme o problému diskutovat. A nemůžeme ho ani řešit. Vím, že je těžký věřit, když jsi tady vlastně poprvé a jsi tady nový. Ale opravdu ti nechceme ublížit. Jen mluv. Uleví se ti. Věř mi. Věř nám...“

„Jsem prostě kretén. Totální. Šlo vlastně o lásku a já to zdupal. Jak jsem jen mohl... Neviděl jsem jiný východisko, byla to blbost, lituju toho.“

„Dřív ses taky sebepoškozoval? A jestli ano, pak proč?“

„Protože... Jo ano. Dřív taky, ale bylo to vlastně z toho samýho důvodu.“

„Chápu, takže nějaké děvče tě trápilo. Možná ty jí. Tohle je život, Bille. Láska. Život, se kterým se musíme umět poprat. Vím, že je to těžké, taky neříkám, že všechno úplně zvládám. Otvíráš se nám, je to vlastně dobře. Jen se trochu víc uvolni. Odsud se nedostane vůbec nic.“

„Jo... Děvče... To taky. Vlastně... Jo, holky. Nikdy jsem to s nima neuměl.“

Nedokážu tomu uvěřit. Docela jsem se rozjel. Je docela k podivu, že mě tady tak poslouchají. Vůbec netuším, zda oni ví, kdo vlastně jsem. Najednou mi to začíná být šumák. Jakkoliv jsem se v léčebně kdy bál, tak tady se už vůbec nebojím. Mám tady zvláštní pocit bezpečí. Bezpečí... Největší je stejně, když se schoulím k Tomovi. Vím, že takhle nám rozhodně nic neublíží, když budeme dva. Plně si to uvědomuju. A jsem s ním šťastný...

„Bille, pověz nám o svých pocitech. Máš tady dostatečný prostor. Jen mluv, my tě nebudeme rušit. Říkej, co cítíš.“

„Já... Cítím...“

Je to těžký říct to. Nechci nic říkat na plnou hubu, vím, jak to vždycky dopadne. Něco řeknu a uvědomím si, jaká je to blbost, až když si to o sobě přečtu v novinách a na netu nebo se uslyším v rádiu a televizi.

„Je to ohromnej zmatek, lidi na vás pořád tlačí a vy cítíte tu tíseň. Snažíte se před ostatními vypadat co nejlíp a nakonec to dopadá tak, jak to dopadá. Je to hroznej pocit, když si musíte dávat pozor na každý slovíčko, gesto, na cokoliv. Když víte, jak vás lidi milujou i nenávidí. Nikdy jsem se nesnažil vypadat před ostatními v tom úplně nejlepším světle, vždycky jsem věděl, že všem lidem se zavděčit nedá, protože každýmu se prostě líbí něco jinýho. Ale když ta nenávist zajde moc daleko, potom už není na výběr. Motáte se v tom a pořád jen přemýšlíte, co jste mohli udělat líp. Někdy je i ten pocit, že prostě... Jste zbyteční. Že jste loutka v rukách společnosti. Že se nemůžete volně nadechnout. Máte relativně všechno, žijete docela v luxusu, ale nemůžete udělat nic, aniž by vám do toho lidi kecali a ničili vám život. Je toho hodně... Já jsem se zamiloval a cítil jsem, že je to konečně to pravý. Měl jsem vedle sebe lidi, který mě opravdu měli moc rádi a já je. Neuvěřitelný štěstí pro mě, ale ono se to všechno zvrtlo... Udělal jsem něco, čeho jsem litoval. Nevím, jestli jsem chtěl nějak utéct pocitu, že je to moje vina. Asi jsem chtěl utéct zodpovědnosti, já pořádně ani nevím. Jen vím, že jsem toho mohl udělat hodně a hodně věcí mohlo být v pořádku. Mohl jsem být s člověkem, kterého miluju. A já to podělal. Ani jsem mu vlastně neřekl, co se stalo, jen jsem chtěl, aby to mezi námi bylo v pořádku. Nechtěl jsem nikomu ublížit, ale udělal jsem to. Sám už ani nevím proč, jen jsem chtěl, aby se mnou byli lidi spokojený, abych v jejich očích vypadal líp. Vím, že je zbytečný se o to snažit. Nějak je mi už jedno, co budou říkat ostatní. Mám v sobě tu úzkost, nejde to jen tak smazat. Je to až moc silnej pocit. Už nedokážu potlačit tu bolest, prostě musí ven...“

Všichni mlčí a dívají se na mě. Tak, konečně jsem to ze sebe dostal. Chápu, taky bych nevěděl, co na tohle říct. Kluk vedle mě si mě zvědavě prohlíží. Všichni pozorují jen mě. Představuju si ty fotografy a davy fanoušků, který čekají jen na to, co řeknu, co udělám, co se vlastně stane. Kdo by z toho neměl nervy... Být slavnej není vlastně taková výhra. Lidi vás časem zatlačí do kouta a je jen na vás, jak se s tím vyrovnáte.

„Bille... Chceš tím tedy říct, že... Cítíš nátlak, který musí ven? Že chyby, které děláš, vidíš několikanásobně větší? Že lidi mnohem více vnímají, když uděláš nějakou chybu ty, než když jí udělá kdokoliv jiný?“

„Jo, cítím nátlak. Já si můžu za hodně chyb sám. Lidi mi to dost často dávají sežrat. Dalo by se říct, že ať udělám cokoliv, tak... Lidi o tom ví a rozebírají to. Pořád mi říkají, co je správný a co ne. Ale taky jsem mluvil o něčem jiným. Jako bych měl pocit, že... Lidem ty životy schválně převracím. Ublížil jsem člověku, kterého nadevšechno miluju. A stejně... Vidíte... Já svůj trest přijímám, i když je to vysoká cena...“

„Proč si myslíš, že lidé tvoje chyby vnímají jinak, než u ostatních?“

„U známých lidí je to dost častý. Když si přečtete titulku, na který je napsáno, jak jste někomu vylili víno do výstřihu, jak jste si hrabali do rozkroku při koncertu nebo jste sahali na svého bratra, nějak vám prostě do smíchu není. Já se jen snažil být dokonalej a ublížil několika lidem. A mnohonásobně se mi to vrátí.“

„Počkej, ty jsi tedy... Říkala jsem si, že jsem tě už někde viděla... No, zkus nám říct, jak to vlastně je. Co jsi vlastně udělal?“

„Chtěl jsem utéct před zodpovědností. Už jsem to říkal. Podvedl jsem člověka, kterého jsem nadevšechno miloval a miluju pořád. Udělal jsem to snad z obavy, aby mi to nevyčítal nebo aby si osoba, s kterou jsem ho podvedl, něco nevykládala špatně. Abych nemusel už nic řešit. Byla to šílená beznaděj, jakou cítím snad pořád. Být pod drobnohledem ostatních a čelit všem těm kecům, který kolem mě jsou, je vážně soda. Nakonec nevíte, komu máte věřit. Jestli lidem, který máte rádi, nebo někomu úplně cizímu.“

„Chápu, je tam ten nátlak. Ale pokud budeš tyhle problémy řešit tak, jak jsi je řešil doposud, moc tím nezískáš. Na mě působíš jako velice silný člověk. Každý máme v životě pocit, že jsme slabí a že pořád jen někomu ubližujeme nebo někdo ubližuje nám. Je to bolestivý, ale bohužel je to tak. Bille, děkuju ti. Pokud chceš ještě něco říct, jen mluv. My si tě rádi vyslechneme. Tyhle terapie nejsou omezený nějakým časovým úsekem. Kdykoliv budeš něco chtít říct a uleví se ti, tím líp. Možná se pak ještě zbavíš sebepoškozování a budeš zase krásný, šťastný člověk. Děkuju ještě jednou. Chce k tomu někdo něco říct? Notak, máme tady společně rozebírat naše problémy. Jen povídejte. Je to všechno, Bille? Nebo nám chceš ještě něco říct?“

„Já... Už nic. Určitě. Mluvte.“

„Okay, Bille. Tak tedy, dáme se do toho.“

To, co říkali ostatní, jsem vlastně už vůbec neposlouchal. Seděl jsem, dál si prohlížel svoje ruce a nějak jsem nevěděl, jestli jsem udělal dobře. Možná jo, možná ne. Jednoznačně se mi ulevilo. Novináři mi můžou políbit šos. Nevím, jak je to tady s dodržováním lékařského tajemství, ale snad poprvé se tady v tomhle cvokhausu konečně cítím v bezpečí. Jako by o mě opravdu někdo stál, chtěl si mě vyslechnout a sáhodlouze to nerozebíral, jestli Bill Kaulitz udělal dobře nebo ne, jak u toho bude vypadat a co vlastně bude dělat. Měl jsem pocit, že se snad poprvé nebudu muset stydět brečet před lidmi. Tihle mě chápou...

Začíná mě bolet za krkem. Překvapivě. Sedíme tu snad dvě hodiny. Nakonec se dozvím, že zřejmě bude konzultace i odpoledne. Původně snad i tahle terapie měla být odpoledne. Tedy co tak vím... Jen jsem to zaslechl. Bolí mě hlava. A pochopitelně i ta část těla, která je pravidelně, noc co noc, zneužívaná. Je to věc, o který tady nechci mluvit a mluvit o ní nebudu. Nechci, aby se to dostalo ven, byl by to můj konec. Nechci už víc riskovat. Už toho mám za sebou dost a vytrestal jsem se sám. Můžu za to akorát já. Příště se snad ještě víc rozmluvím. Dělá mi dobře mluvit, když někomu věřím. Ještě si musím promluvit s Hanah a pak Dianou. Tu jsem tady kupodivu neviděl. Mám strach, aby se jí něco nestalo. Možná je to jen pocit, ale hlodá to. A dost nepříjemně...

Pomalu nás odvádějí na oběd. Musím říct, že je mi opravdu divně, asi toho do sebe dneska moc nedostanu. Nemám vůbec hlad. Navíc ten tlak na spáncích. Myslím, že tohle už opravdu dlouho nevydržím. Sedím nad jídlem, masíruju si spánky a nípu se v obědě. Jím sousto po soustu, ale stěží se udržím na židli a sedím rovně. Nechám se odvést na pokoj. Už opravdu nemůžu. Zaklapnou za mnou dveře a já se svalím na postel.

Nevím, co se to se mnou děje. Je mi najednou nějak slabo. Zatmívá se mi před očima, nevím, čím to je. V hlavě mi bzučí čím dál víc, ale tohle nejsou jen palčivý myšlenky. Slabo mi bylo už na terapii, slabo je mi vlastně pořád. Asi působí to z dnešní noci. Chci jít k oknu a trochu se nadýchat čerstvého vzduchu, který prochází přes mírně pootevřené okno. Opět se posadím na parapet a pohladím hladkou, studenou okenní tabuli. Podívám se ven. Tome... Co asi děláš... A co se asi děje tam venku. Za zdmi, kam já nemůžu...