Autor : Mitternacht
Je to už dávno. Dávno, co jsem se tě naposledy dotknul. Dávno, co jsem tě naposledy políbil. Dávno, co jsem mohl říct, že patříš jen mě. Je to v troskách.
Pokaždé, když tě vidím s ní, sevře se to ve mě. Přestávám dýchat, jen si přeju, abych místo ní stál vedle tebe já.
Spoustu jsme si vytrpěli. Každá vyplakaná slza byla slza vyplakaná z lásky k tobě. Z lásky, které ses vysmál, kterou jsi opovrhnul. Měl jsi strach.
Miloval jsi vždycky jen svou kariéru, ne mě. Jediným opravdovým dobrým společníkem bylo tvoje neomezené ego, cítil jsi, že jsi nejlepší, a všem jsi to dával patřičně najevo. I mě. Cítil jsem, že se měníš, že už to nejsi ty, ten člověk, do kterého jsem se zamiloval. Nejsi to ty, který se mě každou noc tak krásně dotýkal, pronikal do nejtajnějších zákoutí mojí mysli. Začal jsi myslet na sebe. A moc mě to bolí.
Nejradši bych vrátil zpět tu chvíli, kdy jsi mi řekl, že je konec. Hádali jsme se, jako vždycky. Ne jako dvojčata, ale jako milenci. Dva navzájem na sebe naštvaní milenci. A proč? Najevo vyšel náš vztah. Vztah, který začali všichni odsuzovat. Vztah, který jim přišel nemorální, hnusný, zkažený. Moje láska k tobě byla vždycky čistá, průzračná. Tvoje oči se odrážely od mých, jako se odráží zapadající slunce od hladiny moře. Tys byl to moře, já to slunce. Vždycky jsem se v tobě utopil, šílel jsem, když jsi byl se mnou. Chtěl jsem ti dát všechno.
Bojovali jsme za nás dlouho, ale za jakou cenu. Že mi jednoho dne řekneš, že to nemá význam?! Najednou tě začali zajímat lidé, kterým do toho nic nebylo. Říkal jsi, že si to krásné uchováme v našich vzpomínkách a nikdo nám to nesebere. Že je to jen a jen naše věc, náš vztah. A že bude lepší, když se jím nenecháme dál svazovat.
Jenže mě to stálo za to. Nechat se tím vztahem pohltit. Protože jsem si myslel, že ty to cítíš stejně upřímně jako já. Že mě miluješ stejně, jako já tebe. Dal jsem ti celé svoje tělo, celou svou duši, všechno ze sebe. Vyrval jsi mi srdce z hrudi a mrštil jím o zed'.
Říkal jsi, že všechno dobré i zlé budem prožívat spolu. Jak přišlo to zlé, začal jsi mě nenávidět. Poslal jsi mě do háje, že to nemá cenu. Chtěl jsem bojovat, aby už lidé konečně poznali, že jsme jen dva velice se milující lidé, kteří žijí jen jeden pro druhého a že neděláme nic špatného. Dostali tě na svou stranu. Začal jsi to cítit stejně. Možná jsi mě miloval doopravdy, ale neměl jsi tu odvahu říct mi to očí, pomoct mi překonat to všechno, jako bych já pomohl se vším tobě.
Mám v sobě zmatek. Nevím, proč jsi mě vlastně opustil a už ani od tebe nečekám žádné vysvětlení. Pokud je ti dobře s ní a začínáš s ní nový život, jsem jedině rád. Miluju tě stále a proto ti přeju jenom štěstí. I když beze mě. Nechal jsi mě samotného, opuštěného, ale já nemám potřebu se ti mstít, i když bych asi měl. Asi bych měl chtít, aby tě to bolelo stejně jako mě. Abys cítil jak s každým tvým pohledem a slovem část mě umírá. Abys cítil vinu za to, že zrovna tak moc kvůli tobě trpím.
Dal jsem ti to, co nikdy žádnému člověku. Žil jsem jen tebou. Byl jsem jen tvůj. Ale je to pryč... Úplně. Můžu snad jen říct že...
NENÁVIDÍM, JAK MOC TĚ MILUJU, navždy tvůj Bill
Žádné komentáře:
Okomentovat