sobota 21. listopadu 2009
středa 23. září 2009
Jak to bude dál...
Ahojda, berušky. Vím, že sem delší dobu nic nepřibývá, což mě samotnýho dost mrzí, ale... Myslím, že si zasloužíte vysvětlení.Poslední dobou se toho hrozně moc děje, posunuli jsme se dál a ušli obrovskej kus cesty. Taky není čas se věnovat takový spoustě práce, která tady je, ale to pořád ještě není všechno. Nemůžu nutit sebe ani spoluautorky, aby zase začaly psát, je to jejich vůle, nic víc.
Cítím, že mě opouští spisovatelská múza. Mám spoustu nápadů na jednodílné povídky, ale vícedílky se nějak zadrhávají. Mám jaksi nějaký blok, nebo jinak si to prostě nedokážu vysvětlit. Do rozdělaných vícedílných se musím nutit násilím a pak z toho nevzejde nic pořádnýho. Zkusil jsem si dát předsevzetí, že to dopíšu do konce roku a uvidím. Snad mi to nějak vyjde.
Připadám si jako nevím co, mám nápad na novou vícedílnou povídku a ta by se konečně "mohla začít psát sama", protože je to jedno z témat, který mi sedí a mám jasně daný, co bych chtěl sepsat. Není to fér vůči rozdělaným povídkám, ale nějak to už prostě jít musí. Ty rozdělané se dopíšou postupem času, rozhodně vás nechceme nechat "o hladu". Možná sem přibydou ony jednodílné kousky, ne na téma twc nebo Billarda. Nechte se překvapit.
Víc snad k tomu říct nemůžu. Snad se sem zase brzy vrátíme. A díky za jakýkoliv ohlas. ;-)
Angel
pátek 3. července 2009
Vampiric 2.
autor : Mitternacht + Angel
Ahoj sluníčka, víme, nechali jsme vás hodně dlouho čekat. Museli jsme to všechno celý znova přepsat, protože nám moc neseděla zápletka a měli jsme trošku bordel v datech. Snad se vám tahle verze bude líbit... Uvažovali jsme i o zaslání povídky na TWC blog, ale po dnešním zveřejnění další upírský povídky na tom blogu se jaksi neodvažujeme, chápete. :-D Okecávání bylo dost, takže... ENJOY IT ♥, A.
**************
Bill přivřel oči, pak prudce zamrkal a podíval se kolem sebe. Chladné chodby, tolik podobné jeho vězení, ve kterém strávil tolik času... Rozhlédl se, ale v té tmě nic neviděl. Cítil jen chlad, který dokonale prostupoval jeho chladné tělo. Viděl jen matně a jediné, co slyšel, byl jeho dech, v téhle chvíli téměř zatajený...
Podíval se ale pořádně a viděl, že před ním jsou schody. Točité, kamenné a vlhké. Nahoře jsou nejspíš dveře. Pomalu vystoupal po nich nahoru. Zvuk jeho dechu se odrážel od chladných zdí, stejně jako jeho kroky. Kabát si držel tak, aby ho necoural po špinavé zemi. Cítil obrovskou chuť opět poznat, co je to svoboda. Nemýlil se, nahoře opravdu našel dveře. Byly ale úplně jiné než ty v jeho vězení. Vypadaly chatrně. A dokonce ani nebyly zamčené...
Vzal za kliku a odhodlaně vykročil směrem ven. Dveře za sebou velice tiše zavřel. V chodbách, které tak dobře znal, již nic nebylo. Jen ledová dlažba, rozedraný koberec, všechno bylo tak spustlé... Billa se zmocnila úzkost, takhle to tady neznal. Dříve se jeho domem rozléhaly hlasy, žil v přepychu a měl se jako nikdo. Dokud ho ovšem neodsoudili k smrti... Bill přitiskl k hrudi svůj deník a opět vykročil.
Bill kráčel chodbou dál. Nepoznával to tady. Nábytek v celém domě byl jiný, než jaký znal. Jít dál mu dělalo menší potíže, protože už se nehýbal tak dlouho... Barvy na zdech už dokonale vybledly, Billovy vzpomínky byly ale stále živé. Až příliš živé. Procházel kolem zdí, objevoval jednotlivé místnosti... Okna byla zatlučena, nábytek zchátralý a obrazy na zdech potrhané. Závěsy a záclony byly zašedlé nánosem prachu a po zemi se válelo spousta krámů...
Vystoupal do patra po kdysi krásném, mramorovém schodišti. Byl na něm tenkrát červený koberec, protkaný jakoby zlatými nitkami. I zábradlí bylo naprosto jiné, než jaké ho znal. Jen tak tak držel rovnováhu, než došel do patra. Všechno bylo tak zašlé, staré.. Bill si během svého dlouhého života nepřipouštěl, že by se něco takového mohlo stát. Nepřipouštěl si, že existuje něco jako čas. Měl stále svou mladou tvář, žil si jako král a zkázu, kterou způsobuje čas, téměř neznal. Viděl jen, že se lidé okolo mění a stárnou, ale nic víc. Viděl smrt, té se ale nebál... Sám kdysi zemřel již dvakrát a měl pocit, že nad smrtí už navždycky zvítězil...
Na chvíli se zastavil, cítil se vyčerpaně... Skrz štěrbiny zatlouklých oken viděl jen jemné pramínky světla, kterým se snažil vyhnout. Otevřel opět knihu, kterou celou dobu svíral v náručí. Ona byla a je stále jeho jediným majetkem.
19.června 1768 – dnes jsem si koupil velký dům. Vypadá jako krásný zámek, o kterém se nesnilo ani žádnému králi, natož mě. Já jsem něco víc, král je stále jen člověkem. I když je můj nový dům krásný, stále mi tu něco chybí. Mám spoustu peněz, majetku a lidí, kteří mi slouží. Nezdá se mi však, že by mne měli rádi. Mají ze mě strach. Za určitých okolností bych byl opravdu rád, jelikož právě tyhle pocity chci vzbuzovat, ale pořád mi chybí jedna jediná věc – teplá náruč, do které bych se mohl schoulit a na vše zapomenout. Slyšet opět ten konejšivý hlas a vidět ty nádherné, skoro černé oči tolik podobné těm mým. Zabil jsem ho, je to už tolik let... Ale z mého srdce nikdy nezmizel. Teď mám jen pár chladných stěn, které nejspíš nikdy nebudu moci nazývat domovem. Nehřejí mě tak, jako kdysi. Vybral jsem si tuhle cestu sám, musím po ní jít. Nejsem člověk, nemůžu se nechal zviklat svými city. Neměl bych je mít, stejně, jako bych měl smazat všechny moje vzpomínky. Ty jsi mrtvý, ale uvnitř mě pořád žiješ. I když jsi mě zradil, budeš pořád jenom můj...
Billovi se na tváři na chvíli zjevil neurčitý úšklebek. Tenhle dům dlouho nepovažoval za svůj domov, ale nakonec si zvykl. I přes svou krutost a chlad nikdy nezapomněl na léta, kdy byl ještě obyčejným chlapcem. Poté se jeho život změnil a on žil tak, jak musel, utíkal od svých vzpomínek, ty si však stále nesl s sebou ve svém zápisníku a ve svém chladném, zdánlivě prázdném srdci...
Opět se zvedl a procházel jednotlivé místnosti. Bylo to tu tolik jiné... na chvíli zavřel oči a opět to cítil. Cítil to víření, lidi kolem sebe, ten život. Je to tu mrtvé, zemřelo to tu s ním. Některé zdi vypadají, jako by zde hořelo, jinak je to tady nedotčené. Bill jen nepřítomně zírá a otáčí se zmateně na všechny strany. Zdi jsou pokryté nějakými nápisy, válí se tu spousta věcí, které Bill v životě neviděl... Cítil se bezmocně, zahnaný do kouta. Nevěděl, kam má jít, kam se ukrýt...
Došel do svého pokoje. Jeho postel byla skoro jako nedotčená, čemuž se divil. Jeho věci byly poházené všude kolem se spoustou dalšími, o kterých byl přesvědčený, že opravdu nejsou jeho. Posadil se na postel, rozhlížel se. Složil ruce do klína a deník položil vedle sebe na postel. Sytě rudé přikrývky a bohatě zdobený baldachýn nad ním. Billovi se mocně točila hlava... Kdyby tu tak byl někdo, kdo by tohle všechno mohl sdílet s ním...
Bill na chvilku zavřel oči, protřel si je a rozvalil se po posteli. Chyběla mu, i když musí být hodně prožraná od všemožných potvor. Pamatuje si, co všechno se dělo tady, v jeho příbytku, v jeho posteli za nocích, které trávil sám. Bylo kolem něj spousta lidí, ale on chtěl jen jednoho jediného, a toho nikdy nemohl mít...
28. září 1802 – pozval jsem si do domu pár lidí, abych se zabavil. Uvědomuji si ale, že přeze všechno oni mě nedokáží potěšit, ani kdyby se sebevíc snažili. Nějaké šaškárny, mě to nebaví. Nikdo nezaplnil to prázdné místo. Zvu si je, abych měl společnost. Včera to bylo trochu jiné. Přišel chlapec s tmavýma očima a dlouhými, světlými vlasy. Tolik mi připomínal jednoho člověka... Pozval jsem si ho k sobě nahoru, zamkl jsem nás a chtěl s ním být, aby mi nějak zaplnil můj čas, život prostoupený samotou a chladem. Vím, jaký jsem, ale nic jiného mi nezbývá. Jeho dlaně byly horké a doteky mne hřály, ale nemohl jsem ho pustit blíž k sobě. Nikomu neřekne, co se té noci stalo. Jeho krev byla tak mladá, sladká a horká... Už nepřijde, ale místo něj tu bude spousta jiných. Nikdo nezaplní to prázdné místo, které zanechal ON, tak jako noc za nocí to nezvládne nikdo... Musel by opět přijít a já vím, že se to nestane. Nikdy.
Bill se příliš ponořil do svých myšlenek. Slyšel zezdola jakýsi rámus, který stále sílil. Napřímil se na posteli a opět se rozhlédl kolem sebe. Pramínky jasného světla už neprostupovaly skrz štěrbiny mezi prkny, nejspíš byl už večer. Blížící se hluk neustále zesiloval, jako by byl stále blíž, jemu co nejvíc na dosah. Tak dlouho byl sám, ale bál se společnosti, i když jí na druhou stranu opravdu chtěl. Sebral se z postele, nechal na ní ležet svojí knížku a vyběhl ze svého pokoje. Zabloudil v tmavých chodbách vlastního domu.
Přiblížil se ke schodům, nakoukl dolů. Viděl několik postav, jak se vesele baví. Smáli se, křičeli. Byli plní života. Oblečení úplně jinak, než jak si Bill ze svých dob ještě pamatoval. Našlapoval tiše a nenápadně vystrkoval hlavu ven. Nebyla tma, ti lidé si svítili. Bill byl neuvěřitelně zvědavý, co se vlastně děje. Co dělají v jeho domě a co tu vlastně hledají. Bill měl strach, ale žrala ho i zvědavost. Najednou slyšel hlas, který snad i znal, jen si nemohl vzpomenout, komu vlastně patří...
16. dubna 1778 – je to už tak dlouho... Je to již sto let, co můj bratr zahynul mou vlastní rukou. Neustále si pamatuji na každý detail. Znám pořád ještě jeho pohled, jeho úsměv a v hlavě mi neustále zní jeho nádherný, jemný hlas...
Zatřásl hlavou, aby dotěrnou myšlenku vypudil ze svojí mysli. Nemůže to být pravda, on nemůže být skutečný, tohle přece nejde! Billovi začalo prudce tlouct srdce, jako by každým úderem chtělo opustit jeho tělo. Billův dech byl čím dál těžší, zdálo se, že mu snad něco mocně tlačí na hrudník. Jestli tohle není ona osoba, kvůli které opustil celý svůj dosavadní život, je hlas toho chlapce dole jeho vlastním svědomím, s kterým se bude muset potýkat celou dobu svého zatraceného bytí.
Díval se pozorněji. Lidi, kteří přišli jako nezvaní návštěvníci do jeho domu, zašli do jedné z místností a neustále se vesele bavili. Smáli se, povídali si. Byli tak veselí a šťastní, až to Billa bodalo u srdce. Přál si společnost, chtěl, aby tu s ním někdo byl, ale pořád mu v hlavě zněl ten známý hlas. Snad tenhle strach Billovi bránil, aby sešel dolů a setkal se s nimi tváří v tvář. Nevěděl najednou, co má dělat. Byl lovcem, nočním tvorem a najednou se bál několika cizích lidí, kteří dříve pro něj nebyli žádný problém. Přemýšlel, zda se jim má vyhnout, tiše je pozorovat nebo se jim ukázat. Přemýšlel o spoustě věcech. Poté se ale rozmyslel a pomalu sestupoval po schodišti dolů.
Sedl si na poslední schod a poslouchal rozhovor několika chlapců, kteří seděli v místnosti.
„Jak jsem řekl, můj táta by to tady chtěl koupit, opravit to a tak. Akorát mě na tom celým štve, že už se nebudeme mít kam v klidu zašít, abychom měli od našich pokoj.“
Tak známý hlas...
„A to tu jako chcete bydlet nebo jak?! Tohle je úplný feťácký doupě!“
„Nech mě domluvit... Tenhle dům je něčím hodně zvláštní, proto ho táta chce. Víš jak, je cvok do těch záhad a tak... A když má peníze, chce to tady.“
„Stejně vám ta barabizna brzy spadne na hlavu.“
Billovi se otevřela kudla v kapse. Takhle se dohadovat o jeho domě! Koupil ho on, patří jemu!
„Ale dej pokoj... Stejně to táta nechá být a my se tady budeme moct zašívat. Doufejme. Ten toho už nasliboval...“
„A co se tady mělo stát?“
„Kdysi tady prý žil někdo, kdo... Nevím, jestli nějakej šlechtic, ale žil tu dlouho. Byl pořád mladej. A prý i krásnej. Vodil si sem lidi, ale málokdo z nich se odsud vracel. Říkalo se, že je snad zabíjel. Byly nějaký zprávy o jeho smrti, ale žádný stopy nejsou. Nikdy se prý nenašlo ani tělo.“
„Tome, odkdy se ty rýpeš v takových báchorkách...“
„Mlč Andy a připal mi. Celej den jsem doma a mám už absťák. Je to tady na nic...“
Bill se schoulil k zábradlí a objímal si kolena. Šlechtic, vraždy, věčné mládí...Mluví snad o něm, ví se o něm, zanechal něco?! Sám se bál toho jemného hlasu, který slyšel. Oslovení „Tome“ ho naprosto dostalo a srazilo. Že by to byla pravda?! Že se dnem jeho návratu přijde i jeho svědomí vyřídit si účty?!
„A jinak Tome, všechno nejlepší...“
„Dík...“
Dál už Bill jejich rozhovor neposlouchal. Slyšel jen hlasitou hudbu a šum. Pomaličku vstal a došel ke dveřím. Mohl čekat, že jsou vylomené. Nakoukl dovnitř do mísnosti. Viděl, jak si parta asi šesti chlapců rozdělává v jeho krbu oheň. Podíval se pozorněji dovnitř, nikdo si jej nevšímal. Chlapci seděli na dřevěných bednách a každý z nich měl v rukou lahev. Kolem se válelo spousta potrhaných papírů a plechovek. Pozoroval postavu v bílém tričku. Měl černé vlasy, spletené do copánků a na hlavě čelenku. Bill by se klidně vsadil, že to jemu patřil ten hlas. Hlas jeho bratra, kterým nyní mluvil on. S ním tam bylo ještě několik chlapců, které nepoznával, ale jím si byl Bill naprosto jistý.
Bill se trochu víc nahnul, aby líp viděl dovnitř. Pořád ten kluk seděl zády k němu. Bill skoro nedýchal, jen tiše pozoroval, co se vlastně uvnitř děje. Chlapec se po chvíli otočil, ale Billa nejspíš neviděl. Billovi se zatajil dech, když viděl do jeho tváře. Byl to on... Jeho bratr, jeho ztělesněné svědomí, další výčitky, kterou jej budou i dál pronásledovat jako jeho prokletí. Billa mocně bodlo u srdce. Chlapec se po chvíli otočil a dále se díval do ohně a mluvil se svými přáteli. Bill sklopil pohled a chtěl se tiše vytratit, když v tom ucítil, že na něco šlápl a zvuk se rozlehl po celé hale.
„Slyšels to, Andy?“
„A co, Tome?“
„Něco tam je! Jdu tam...“
Bill zpanikařil. Využil svojí schopnosti a vypařil se rychlostí blesku. Zalezl do temného koutu domu, kroky jej však dále pronásledovaly, ať se hnul kamkoliv. Měl pocit, že se prostě neschová. Proklouzl kolem chlapce a tiše zmizel v druhém patře svého domu. Jako by Tom na svém těle ucítil zvláštní chlad a cítil se ztísněně. Za chvíli ucítil ruku na rameni a škubl sebou...
„Andreasi, ty hovado, málem to se mnou seklo!“
„Ále, našel jsi něco?“
„Ne, nic tu není.“
„Tak se uklidni, jo? Erik a Michael na tebe čekají. Nemůžeme to rozjet bez oslavence...“
„Jo, máš pravdu, já hned přijdu...“
„Okay...“
Andreas se opět odebral ke svým kamarádům, ale Tom zůstal stát na místě a přemýšlel, co to vlastně mohlo být. Nemohl si pomoct, ale pořád ještě cítil mrazivou přítomnost někoho jiného. Možná to byla jen kočka, možná nějaký feťáci, chodí sem do tohohle opuštěného domu taky. Ale Toma napadlo něco jiného a hlodalo to v něm. Místo, aby se vrátil ke svým přátelům, šel nahoru po schodech a kráčel temnou chodbou. Vytáhl z kapsy telefon, aby si mohl posvítit a šel dál a dál, než narazil na místo, kde cítil nějaké zvláštní vyzařování...
Tenhle dům, Tom sám nevěděl proč, ho něčím fascinoval a přitahoval, i když vlastně nevěděl, čím to je. Nebylo to jen historkou o mladém, ale krutém šlechtici bez citu, který byl prý nakonec odsouzen k smrti a zanechal nějaké tajemství. Tom měl pocit, že se to nějak celé týká taky jeho.
Vešel do ložnice. Viděl jen velkou postel, pár poházených věcí. Posadil se na velkou postel, která se již rozpadala. Zasmál se, když zavrzala. Pořád cítil, že tady není sám, mrazilo ho v zádech, přesto seděl tiše a bez hnutí, díval se kolem sebe a jen vydechoval. Po chvilce uslyšel, jako by něco plesklo o podlahu. Ohnul se a zvedl černou knížku se stříbrnými znaky. Zvědavě do ní nahlížel, ale i když písmo bylo krásně úhledné, Tom ho neluštil, jen si prohlížel tak, jako si malé dítě v komiksu prohlíží jen obrázky...
Knížku opět položil na místo, ze kterého spadla. Pousmál se, vstal z postele a ještě se otočil. Cítil tu přítomnost další osoby, i když jí neviděl. Opět se podíval na knížku ležící na posteli, ale nechal ji ležet. Pomalu vyšel ze dveří a mířil ke schodům. Na chvíli se otočil, zdálo se mu, jako by se kolem něj něco mihlo. Černý stín, jen závan... Díval se směrem k ložnici a skoro by přísahal, že vidí jakousi černou šmouhu, která se jen tak míjela kolem rámu dveří...
Tom sešel po schodech dolů opět ke svým přátelům.
„Cos tam dělal, prosím tě?! Našels něco?!“
„Ne, já jen... To nic...“
Tom se zahleděl na dno své lahve. Nechtěl jim nic říkat, přesto to věděl... Nejsou tu sami...
sobota 6. června 2009
Goth vs. hoper 11.
autor : Coreenn + Mitternacht Zdrawíčko, sluníčka... Na tohle jsem popravdě čekal dlouho, myslel jsem si, že se snad nedočkám, ale budiž. Měl jsem problémy s mailem a tahle povídka to bohužel odskákala tak, že se mi to smazalo dřív, než jsem to stačil uložit, takže... Mrzí mě to. Těšil jsem se hodně dlouho. ;-) Tenhle dílek se mi hodně líbí, vám snad bude taky. :o) Mějte se krásně, zlatka, enjoy it... :-)
Angel
**********Goth
Převaloval se na posteli snad ještě půl hodiny, než konečně zabral. Byl sice ze všeho tak zvláštně unavený a vyčerpaný, ale přesto nemohl zabrat. Díval se do stropu, žmoulal peřinu, nemohl přestat myslet na nic z toho, co se stalo. Vyčítal si, že se říznul. Bylo to tak pokaždé, když cítil, že něco udělal špatně. Sice to nedával moc najevo, ale o věcech přemýšlel. Jak mu jeho mamka říkala, že je flegmatik, vždycky se jí vysmál do očí. Nikdy tomu tak nebylo a taky nebude. Je hodně přemýšlivý a tak to taky zůstane. Napořád.
Bill ještě nespal ani dvacet minut a znovu se zvedl z postele. Došel ke krabici s fotkami, kde se předtím přehraboval. Vytáhl z ní jednu jedinou fotku, kterou si přitiskl na hruď. Zachichotal se a opět docupital k posteli. Chvíli se na fotografii díval, než jí zastrčil pod polštář. Rozhodl se, že se už vzpomínkami mučit nebude. Věděl, že to bude hodně těžké, ale taky si říkal, že čím víc na to bude myslet, tím víc ho to bude stahovat na dno. Potřeboval být silný. Silný, aby se mohl postavit Tomovi a jeho partě.
Černovlasému chlapci pomalu začala klesat víčka, až usnul hlubokým spánkem. Stiskl polštář a zabořil do něj hlavu. Přikryl se až k bradě a potichoučku si pro sebe mručel.
Hoper
Tomovi nikdy netrvalo dlouho, než usnul. Vždycky, jak lehl do postele, tak bylo otázkou takových pěti minut, než začne klidně oddechovat a vytuhne nadobro. Usínal a zase se probouzel. Neznámá melodie na rtech, o které nepochyboval, že patří tomu černovlasému klučinovi, mu nedávala spát. Bill byl tak zvláštní, charismatický, okouzlující... a sexy. Toma docela děsilo, jak o Billovi uvažuje. Vždycky byl na holky a tohle se mu nějak nelíbilo. Ale jelikož byl Tom vždycky hodně pohodlný na to, aby si dělal násilí, nechával to plavat, jak se to vyvine. Stejně to s Billem zašlo už hodně daleko, tak není kam couvnout. Bill ho přimáčkl ke zdi a není kudy utéct. A Tom najednou ani utíkat nechtěl...
I když Tom už spal, neustále měl před očima Billovy ruce. Pořád ještě cítil tu zvláštní chuť, cítil, jako by v náruči pořád ještě svíral chvějící se tělíčko toho křehkého chlapce. Ha, křehkého... Pořád přemýšlel nad tím, že kdyby ho Bill nakopl, zřejmě by to bylo to poslední, co by v životě Tom zažil. Dostat těma těžkýma botama musí sakra bolet. Nebo by to přinejmenším z Toma udělalo slečnu... Bill by toho klidně byl schopný a Tom to věděl. Bylo to vidět až moc výrazně v hlubokých, téměř černých očích...
Tom se převalil na bok a dál snil svůj sladký sen...
Goth
Potemnělá chodba v nějaké zapadlé části jejich střední školy. Dvě štíhlé, silné paže jej pevně tisknou k sobě a jeho rty se poddávají chtivým polibkům. Cítí neuvěřitelné napětí, to tření mezi jejich těly se už téměř nedá snést. Cítí teplo něčích dlaních na svých bocích, ta smyslnost je už téměř nesnesitelná. Prsty proplétající se s jeho vlasy, ta nádherná blízkost. K zbláznění... Otvírá oči a vidí před sebou pár téměř totožných očí, olemovaných černými, hustými řasami. Opět oči zavře a chce se poddat dalším dotekům, když v tom...
Zvuk budíku přetrhl Billovo snění. Ten se prudce vymrštil do sedu a hlasitě oddechoval. Projel si prsty svoje vlasy a přísahal, že z něj přímo sálá vůně někoho jiného. Spustil nohy dolů z postele a hlasitě zazíval. Nazul si pantofle a došel ke dveřím koupelny. Zvedl pohled k zrcadlu. Najednou měl pocit, jako by vypadal nějak vyžile. Ano, byla to náročná noc, škoda, že jen v jeho snech. Bill si šel vzít oblečení, které měl připravené. Těsné černé kalhoty s několika řadami zipů, černá košile a rozedrané sáčko. Shodil ze sebe pyžamo a v koupelně stál do půl těla nahý.
Umyl si obličej a začal se pomalu líčit. Ruka se mu z neznámých důvodů klepala a cítil na těle nepříjemné pnutí. Zamrkal a opět se pustil do práce... Jako správný egoista došel k závěru, že se mu jeho look dnes velice povedl. Hrábl rukou do své truhličky a ozdobil se šperky. Znovu se na sebe podíval a vyzívavě se na sebe usmál. Oči si orámoval černou tužkou a linku si protáhl ke spánkům, nezapomněl ani na stříbrné stíny. Učesal se a záměrně si dnes vlasy nežehlil. Rty si ještě přejel leskem a poté si teprve oblékl košili, na které nechal prvních pár knoflíčků rozepnutých... Na ruce si natáhl černé rukavičky bez prstů, aby zamaskoval svojí včerejší slabost v podobě ještě čerstvé jizvy...
Vešel zpátky do svého pokoje a ještě jednou se podíval na fotografii pod svým polštářem. Jen se lehce usmál a vycházel z pokoje. Seběhl dolů na snídani, kde si párkrát kousl do připraveného chlebu, pořádně si zavdal sladkého kakaa, popadl tašku a vyrazil směr zastávka...
Hoper
Tom jen velice neochotně natáhl svou ruku k budíku, aby jej utišil. Rozespale si protřel oči a posadil se na posteli. Podíval se na svoje poházené oblečení všude kolem a jen se zasmál. Vstal, došel do koupelny, vykonal hygienu a oblékl se. Dredy si svázal do uzlu a nasadil si čelenku. Vykašlal se na jakékoliv kšilty. Seběhl dolů do kuchyně a uvelebil se na stoličce. Když viděl, že na stole jsou tak maximálně drobky od jeho včerejší svačiny, otráveně se zvedl a snídani si šel udělat sám.
Snědl hned několik krajíců s máslem a mezitím se ještě stihl opařit kafem. Když jeho oči zabloudily k nástěnným hodinám, zarazil se. Autobus mu už ujel a vypadá to, že jeho máti je zřejmě už v práci. Tom si přehodil tašku přes rameno, zamkl za sebou dveře domu a vydal se pěšky do školy.
Celou dobu myslel jen na jedno člověka. Zná ho teprve pár dní, ale už mu leze do snů, zajímá ho, jak Bill žije, co dělá, jeho kamarádi, všechno. Nejradši by mu byl nablízku a konečně nechal té hry na kočku a myš. Měl chvílemi pocit, že ta ustrašená myška, krčící se v rohu, je on sám. Nemohl si to prostě odpustit. Pořád viděl ty dravé oči a dlouhé, štíhlé paže, hubené nohy, Billův zvláštní styl chůze. Nikdy mu tyhle lidi neimponovali a z Billa byl naprosto na větvi. Nechápal sám sebe, ale rozhodl se s tím zbytečně nebojovat. Věděl, že boj se svými city vždycky prohraje.
Tomovi cesta do školy trvala víc, jak půl hodiny. Šel pomalu, díval se do země a jen tak mimoděk vnímal lidi, kteří kolem něj procházeli. Něco podobného dělá Bill, jenže ten kráčí středem. A když je s ním, pak s hlavou vztyčenou. Nebo zavřenýma očima a jemně pootevřenými rty... Tom tuhle myšlenku vypudil z hlavy a šel dál ke vchodu školy.
Bylo pár minut po osmé a Tom se teprve hrabal do šatny. Od školníka si musel půjčit klíč, aby se dostal dovnitř, protože šatna byla už zamčená. Tom odkopl svoje bílé tenisky a dal je na své místo. Viděl ještě vysoké boty se šněrováním, které byly v přihrádce hned vedle. Bylo mu jasné, komu patří. Když si v nich představil Billovy štíhlé nohy, bylo mu na omdlení. Zamkl tedy za sebou šatnu a hrabal se po schodech směrem do třídy. Dlouhými chodbami se rozléhaly akorát jeho kroky...
Goth
Bill zasněně zíral z okýnka, broukal si a nevnímal svět okolo sebe. Pořád ještě přemýšlel o tom, jak se mamince složil do náruče. Připadal si jako malý harant, který běží s každou blbostí za maminkou. Ale tak co, má právo na to znát svou minulost. Nebyla nikdy moc růžová, a co teprve jeho budoucnost... Nad tím Bill už nepřemýšlel. Sevřel se mu žaludek a vždycky se zadrhl. Jeho sny mu nikdo neschvaloval. Přitom nikdo nevěděl, jaký se v Billovy skrývá malířský talent...
Jeho malůvky... Pár si jich už vyryl na lavici a jestli to bude jako na staré škole, tak dostane na konci roku hadr s ředidlem a bude fetovat, dokud se ty barvičky z jeho lavice nedostanou úplně. Párkrát si už hrál s myšlenkou, že na takovou lavici hodí zapálenou sirku, ale... Radši to nechal plavat. Jeho morbidní představy znalo jen pár jeho kamarádů, a několik z nich ještě v životě neviděl...
Bylo mu divné, že s ním nejede i Tom. Nevěděl, co si o něm má myslet, nechtěl s ním mluvit, chtěl by s tím přestat, ale zřejmě to nepůjde. Neměl ani tucha, co k Tomovi vlastně cítí. Ta oddanost v jeho náruči, ta bojovnost, když se ostatní dívají... Je toho na jednoho až moc. Přemýšlel jen, co řekne, až se uvidí ve škole, jestli Tom vůbec přijde. Na jednu stranu si to moc přál, ale na druhou se bál podívat se mu do očí. Bolestně sklopil oči a podíval se ven z okýnka. Jeho zastávka se blížila. Zvedl se ze sedačky a bleskově se protlačil ven z vozu.
Rozběhl se ke školním šatnám. Byly liduprázdné. Je tu nejspíš moc brzy nebo moc pozdě. Zul si boty, nasadil si černé tenisky a vydal se do třídy. Stoupal po schodech mezi davy jeho spolužáků a ti na něj jen upřeně zírali. Na konci chodby uviděl svojí kamarádku Miu, ke které se bleskově rozběhl. Ta na něj však zírala taky.
„Děje se něco?,“ zeptal se rozpačitě. Pohodil dlouhými vlasy a dál se díval na svojí kamarádku.
„Já jen... To není možný,“ šeptala tiše. Bill jaksi nechápal, co mu tím všichni chtějí říct. Musí na jeho styl nějak zvyknout.
„Mám snad rozmazanej xicht, flek na zadku nebo na hlavě netopýra?,“ zasmál se. S ním i Mia.
„No, já jen, že dneska vypadáš naprosto perfektně,“ špitla a líbla ho na tvář. Bill se rozpačitě začervenal a vydali se spolu směrem do třídy. Tam na něm viselo hned několik pohledů...
„Ale ale, buzík nám milostivě dorazil.“
„Dej si oraz, Hansi. Tom tu není, tak ti nemá kdo přitakávat.“
Hans ale Billovi zastoupil cestu. Bill se ho snažil odstrčit, ale marně.
„Kampak jsme se to takhle vymódili, ty nádhero, no?!,“ rýpal Hans. Bill uhnul pohledem a snažil se nějak vyrvat z Hansova sevření. Nešlo to.
„Ty se mi směješ, protože jsem jinej. Já se směju vám, jste všichni stejní. Ty se svojí inteligencí rozšlápnutýho kaktusu působíš ještě směšněji. Nech mě jo?! A kdyby něco, kdybych byl gay, řeknu ti jenom jedno – přestaň mě urážet, HOMOPHOBIA IS GAY.“
Lidi ve tříde se pochechtávali, až spustili salvu smíchu. Bill na tváři vykouzlil jeden ze svých nejsladších úsměvů a konečně se vytrhl svému spolužákovi. Posadil se do lavice a nohy vyšvihl na stůl.
„Odpoledne po těláku, Kaulitzi. Však uvidíš.“
Hoper
Tom šel až ke dveřím třídy. Chvíli před nimi váhavě stál, ale pak zaklepal. Vešel dovnitř, sebevědomě zvedl bradu a dveře za sebou zavřel. Beze slova se odebral do lavice. Viděl jen hustý závoj černých vlasů a Billa otočeného zády k němu. Tiše špitl pozdrav, Bill mu ale neodpověděl. Dál si ťukal tužkou o lavici a nevnímal.
První hodina uběhla celkem rychle. Ve chvíli, kdy se ozvalo zvonění, se Bill nenápadně otočil na svého spolusedícího. Tomovi se málem zastavilo srdce... Lehce zvlněné vlasy, oči nádherné zvýrazněné tmavými a stříbrnými linkami a rty silně natřené leskem. Bill vypadal jako anděl. Ani si neuvědomil, jak na Billa zírá, ale hltal každé jeho zamrkání, nádech, zachvění rtů... Když se Bill olízl, Tom by si nejradši zalezl pod lavici a tam zůstal, aby se na něj nemusel dívat. Aby se nemusel kontrolovat...
Hodiny ubíhaly jak zběsilé, ještě k tomu, když tady byl Bill. Bill dělal, že Toma ignoruje, Tom však cítil to napětí v něm. Cítil dokonce, jak se třese. Vnímal úplně všechno a nedokázal pochopit, proč to tak vlastně je. Vnímal jen tu osobu vedle sebe. Jak procházeli chodbami z hodiny na hodinu, Tom se neustále díval na to, jakým způsobem se Bill hýbe. Přišlo mu to neuvěřitelně fascinující. Vlasy za Billem povlávaly a nad nimi se vznášel obláček zvláštní vůně. Totálně Toma zblbnul...
Skončilo vyučování a měl přijít tělocvik. Tom se zrovna netěšil. Patřil vždycky mezi ty, kteří si sedli do rohu a tiše pozorovali svoje okolí a čekali, až to skončí. Dnes si vzal převlečení, takže se bohužel nemá na co vymluvit. Všichni se nahrnuli do šaten. Všichni, kromě Billa...
Goth
Billův nejneoblíbenější předmět. Nějaký sport. Nikdy tomu neholdoval, byl spíš umělec, než sportovec. Stoupl si k šatnám a čekal, až z nich všichni vypadnou, aby mohl zalézt a aby mu všichni dali pokoj. Sedl si na lavičku, do ruky vzal mobil a hrál svoje oblíbené hry. Rozhlížel se všude kolem, v téhle části školy ještě nebyl. Ten tělák bude nejspíš trvat ještě dlouho. Má dost času na přemýšlení...
Nepozastavoval se nad tím, že mu chce dát Hans pár pěstí, přemýšlel o Tomovi. Celý den vnímal ty jeho hladové pohledy a cítil ho neustále blízko sebe. Je to jako noční můra, jako prokletí. Celý den akorát mlčeli a neřekli si ani slovo. Myslel si, že má šanci si s ním promluvit, ale neuskutečnil to. Opřel se zády o chladnou stěnu a dál přestal vnímat. Musel by se snad zbláznit.
Nevěděl, jak dlouho tady takhle sedí, ale slyšel kroky a hlasy. Rozhodl se ztratit. Zalezl si za plentu v šatně a tiše vyčkával, dokud neutichnou hlasy, které se rozléhaly kolem. Slyšel taky sprchy, které byly naplno puštěné. Skrčil se ještě víc, ale po chvilce vystrčil hlavu ven v domnění, že je sám. Ale pletl se...
Spatřil polonahou postavu s vlasy svázanými do uzlu. Polkl a chtěl si opět zalézt, jenže jej zradily jeho vlastní nohy, on se zapotácel a spadl na podlahu. Tom se otočil... Bill se začal třást. Viděl postavu v obrovských džínách, jak se k němu blíží. Dál seděl rozplácnutý a díval se nahoru. Tom došel až k němu a podal mu ruku...
Hoper
„No tak, chytni se, já tě nekousnu,“ zasmál se Tom. Viděl opět ty neposedné plamínky v Billových očích. Bill jeho ruku odstrčil a na nohy se postavil sám. Tomův samolibý úsměv mluvil za vše. Bill se mu nedíval zpříma do očí. Stále hypnotizoval drobné kapičky vody na Tomově hrudi se stejnou fascinací, s jakou Tom pozoroval jeho tvář.
„Bille, chtěl jsem se ti omluvit za to... Jak jsem mluvil o tom tvým řezání. já... Nikomu to neřeknu. Dochází mi, že to asi neděláš jen tak ze srandy, takže... Mrzí mě to. Opravdu. Nechtěl jsem tě nějak ranit nebo tak. Byl to hodně blbej vtip.“
„Jo fajn. Beru.“
Další okamžik mlčení. Oba se dívali do země a nic neříkali. Bill si začal hrát s prstýnkem na levé ruce a Tom žmoulal lem svých kalhot.
„A taky ti chci říct, že... Dneska ti to moc sluší.“
„Děkuju...“
„To všechno, co se mezi náma stalo... Asi to nebudeš chtít hodit za hlavu. A ani já nechci couvnout.“
Tom instiktivně přivřel oči. Jemně si přitáhl rozstřeseného Billa k sobě. Ten se nebránil, jen mírně otevřel ústa a zavřel oči. Tom se na Billa jemně přisál. Pohrával si s jeho rty, jemně je olizoval, až mezi ně pronikl jazykem. Billovy ruce až doteď byly svěšené podél těla. Po chvilce už hladily Tomovu vlhkou kůži na zádech. Tom rukama zajel pod Billovu košili a prozkoumával každý milimetřík té hebké pokožky. Strčil do Billa a ten se podél zdi sesunul na podlahu...
Tom si klekl k němu a dál pokračoval v téhle jejich malé hře. Cloumal s ním chtíč tím nejhorším způsobem. Bill chutnal tak zakázaně, vůbec se nebránil, byl úplně v jeho moci... Po chvíli už oba leželi na podlaze jeden na druhém a třeli se o sebe. Billovi se z hrdla vydral první, tichý sten. Tom nechtěl za žádnou cenu přestat a Bill už vůbec ne... Tohle napětí se musí uvolnit, jinak se něco stane...
„Tome, asi... Jsem zešílel.. Nevím, co se to s náma děje.“
„Nejsi sám, Bille... Ale já se tomu bránit nechci.“
Na chvíli se jejich rty rozpojily. Zůstali jen tak ležet, dívali se na sebe. Oba těžce oddechovali, ale dívali se na sebe s pocitem, který ještě neznali. Znají se teprve pár dní a zajde to až takhle daleko.
Chtěli ještě pokračoval, když v tom se ozvalo naléhavé bušení na dveře. Neustávalo... Mohli si jen domýšlet, kdo to mohl být. Tom vstal a došel ke dveřím, otočil klíčem a vzal za kliku. Ani jej nepřekvapilo, koho že to vlastně viděl...
pátek 8. května 2009
Když krvácím, znamená to miluju tě 16.
autor : Angel + MitternachtAhojky, zlatka... Zase po dlouhý době jsem se odhodlal k tomuhle. Dalo mi to dost práce, zrovna si procházím krizí, přišel jsem o blog a nějak se snažím, aby mi z toho neruplo v palici. Je to vidět i na tý povídce. Troufám si říct, že oproti ostatním dílům je slabší, ale snažím se, aby to pořád ještě bylo čitelný. Děkuju moc za krásný ohlasy, jste zlatíčka... Mějte se krásně, přeju příjemné počtení ♥ A.
********
Sedím na chladném okenním rámu a jen zírám ven. Tolik mi chybíš, Tome... Ztratil jsem svobodu, ztratil jsem všechno. I když mě ti lidé vyslechli, ulevilo se mi a to všechno, je mi naprosto jasný, že nikdy nemůžou pochopit, co já vlastně zažívám. Je to peklo, ten tlak... Kdybych byl úplně obyčejnej kluk, tohle všechno by se mi nestalo, nemusel bych to zas a znova zažívat pořád dokolečka. Mohl bych žít tím, čím chci a nestarat se o to, co si budou myslet ostatní...Lidé, kteří mi věří, ti ví, kdo skutečně jsem a ostatním nic vysvětlovat nechci. Tak moc nás do toho všeho tlačí, že mám sto chutí to skončit. Neudělám to. Zpívání je můj život, stejně jako Tom, Gustav a Georg. Nemít kapelu, zbláznil bych se... Vím, zní to divně, když tady tak sedím v psychiatrické léčebně a jednají se mnou jako s nesvéprávným.
Někdy hrozně doplácíme na náš přístup k fans. Vždycky se někdo najde. Když si vzpomenu na ten průšvih s těmi stalkerkami, zvedne se mi kufr. Bojím se těch nezpečných cvoků. Tak moc...
Snažím se nemyslet na to, že tohle skončí špatně. Nesmím se bát, nebo mě to už úplně stráví. Už tak se cítím vnitřně najednou šíleně prázdně a nevidím jediné řešení, jak tohle všechno přežít ve zdraví. Zase přijdou s léky, začnou se mnou mluvit jako s úplným kreténem a já dopadnu tak, jako dopadám vždycky. Zase na dně a zlomenej. Vždycky jsem si myslel, že jsem hodně silnej člověk, ale poslední dobou vidím, že jsem akorát jeden ubohý slaboch z mnoha ostatních.
Pootočím hlavu a slyším za dveřmi nějaký hlas. Zvuk zámku. Poskočí mi srdce, mám šílený strach. Jsem hrozně paranoidní, ale kdo by v mojí situaci nebyl. Denně ponižovaný, bezmocný... Uleví se mi, když do pokoje vejde Hanah se zářivým úsměvem na tváři.
„Ahoj Bille, nesu ti léky,“ řekne a položí na postel tácek. Váhavě přistoupím ke své posteli a posadím se na ní. Podívám se do bílého kelímku a vyvalím oči. Je v něm asi pět různě barevných, různě velkých prášků.
„Han, to si děláš... Co to... Proč?,“ zašeptám. Vidím, že se podívá jinam. Vlastně jí to nemůžu dávat za vinu. Je jenom zdravotní sestra.
„To ti předepsal doktor. Dělám jen to, co on chce. Promiň, ale dneska nemám náladu. Byla jsem za primářem a ředitelem. Prý si mám vzít volno, ale nevím, jestli tě tady můžu takhle nechat, Bille. Je mi to líto, nevím už, co mám dělat,“ promluví tiše a sklopí oči. Nějak to nechápu.
„Proč za ředitelem?,“ zeptám se. Ironicky se zasměje, ale neodpoví. Vezmu do ruky kelímek s léky a s odporem se do něj podívám. Tohle přece po mě nemůžou chtít... To mě předávkuje!
„Někdo říkal, že si tady pěstuju citový vztah s pacientem a měla bych přijít na jiný myšlenky. Odejít odsud třeba jen na čas, dokud si neudělám jasno, jinak mě vyrazí z oddělení. Ještě dneska budu mít noční, ale zítra už si musím vzít tu dovolenou. Mrzí mě to, Billi,“ řekne. Vloží hlavu do dlaní a dál se na mě nedívá..
„Nemusíš to jíst, Bille. Ty prášky můžeme spláchnout do záchoda. Nechci, aby tě tím krmili. Vím, že ty nejsi blázen ani nejsi agresivní. Vím, co se ti děje, chci ti pomoct, ale pokud nebudu tady, potom ti pomůžu jen hodně těžko. Moc mi na tobě záleží,“ špitne ještě. Pohladí mě po ruce, která křečovitě svírá kelímek s léky. Pláče. Stejně jako já...
„Dobře... Děkuju ti... Já... Nebudu tu sám, je tu ještě Diana...,“ řeknu. Zase se podívá jinam a vydechne.
„Diana... Nevím, co přesně s ní je. Už dlouho jsem jí neviděla. Myslím, že ona tu snad ani už není,“ vychrlí ze sebe. To ne! Nemohli mi sebrat ještě jí!
„A co je s tou doktorkou, která mě tady ošetřovala?,“ zeptám se mezi vzlyky. Jedním gestem mi Hanah naznačí, ale já pořád nechápu.
„Přeložili jí jinam. Ona tady už nepracuje, Billi,“ fňukne Hanah. Tohle ne. TOHLE NEMŮŽE BÝT PRAVDA!
„Billi, neplakej. Pořád ještě tady jsem a budu s tebou. Moc mi na tobě záleží. Chodí sem za tebou tvůj bráška. Neboj se, dostaneš se odsud. Ještě mi řekni, jak se cítíš?,“ zašeptá.
„Víš, já... Jsem hrozně slabej. Nevydržím to bez tebe. Bez vás! Nevydržím to! Skoro se ani nemůžu hýbat, jsem rád, že vůbec mluvím, já nevím, co to se mnou je!,“ zapištím a padnu Hanah kolem krku. Pevně mě k sobě přitiskne. Cítím její dech na svém krku. Tiskne mě k sobě a pláče se mnou. Tolik mi pomohla a teď mě tady nechává. Tohle je opravdu začátek konce.
„Neboj se. Mysli na to, že tě má pořád někdo rád. Diana tu možná není, ale pořád na tebe myslí, jsem si tím naprosto jistá. Stejně, jako já budu myslet na tebe. Budu se sem pokoušet dostat, abych ti nějak pomohla. Spolehni se, Billi. Nemůžeme tě v tom nechat, víme, jak to všechno je...,“ zašeptá mi do vlasů. Pořád mi ale po tvářích stékají hořké slzy a nejdou zastavit.
„Já vím... Ale on zase přijde... Dneska v noci zase přijde, já už tady nechci být... Nechci, Han, já nechci...,“ pofňukávám. Tiskne mě v objetí ještě silněji, než předtím. Až odejde, nebude mě mít kdo podržet. Ztratil jsem lidi, kteří tady byli se mnou a už se můžu upínat jedině k Tomovi. On je moje jediná naděje, která ještě pořád nevyhasla.
„Drž se, Bille. Vím, že to zvládneš. Neviděla jsem ještě nikdy nikoho tolik silného, jako jsi ty. Už musím jít, měj se hezky. A dej mi vědět, jak odsud budeš odcházet. Řekni to někomu tady z personálu a já už se to dozvím. Přijdu se s tebou rozloučit. A už neplač, vypadáme tady jako dvě hysterky,“ usměje se na mě. Jen pokývám, jako že rozumím. Pohladí mě po tváři, vlepí mi pusu na čelo a jde ke dveřím. Proužek světla, který jimi prostupuje do mého pokoje, se povážlivě ztenčuje, až zmizí úplně. A s ním i Hanah.
Posadím se zpátky na parapet, v ruce držím malého plyšáka, kterého jsem dostal od Toma. Podívám se na stolek, na kterém je pořád ještě kelímek s různobarevnými prášky. Napadlo mě, že si je schovám „na horší časy“. Jo, je to tak. Už mi hrabe doopravdy. Až už nebudu mít navybranou, budu mít nějakou šanci to skončit sám. Moc se těším na Toma, až zase bude tady. Bude to sice jen hodina, ale bude tady se mnou. Moc chci, abychom mohli být třeba jen na chvilku úplně sami, spolu, aby nás nikdo nerušil. Potřebuju jeho náruč, jeho hlas, potřebuju mít ho u sebe co nejblíž. Strašně mi chybí, i když ho vídám každý den, co jsem tady. Prahnu po něm, po jeho polibcích, dotecích, potřebuju mít ho u sebe.
Tak dlouho jsem Toma u sebe necítil, že snad umřu touhou. Mít ho zrovna tady, nejspíš by moje choutky tak úplně neustál. Chybí mi on, chybí mi hudba, moje svoboda, všechno, co jsem měl a co jsem ztratil. Akorát mám tyhle čtyři stěny, zamřížovaná okna a zamčené dveře bez kliky. Můj život řídí neznámí lidé a já nevím, jak dlouho ještě tohle můžu ustát. Tome, prosím... Dneska musíš přijít, jinak tady umřu. Bez tebe umřu. Bojím se, že jednoho dne mě opustíš a hrozně to bolí. Ale ty ne, pořád jsi tady a já nevím, zda ti někdy můžu vrátit všechnu tu lásku a starost, kterou o mě máš.
Slyším za dveřmi kroky. Docupitám k posteli, obuju si barevné pantoflíky a posadím se na postel. Ruce vzorně složím do klína a srdce mám až v krku. Nevím, kdo to může být, snad ne ten... Kdyby ano, asi bych ani neměl sílu se bránit. A ani by nemusel mi dávat oblbovadla.
„Kaulitz? Pojďte se mnou,“ řekne postarší zdravotní sestřička, která stojí za dveřmi. Poslušně dojdu ke dveřím a nechám se odvést. Co tak může chtít? Vede mě dál dlouhou chodbou, nakonec dojdem do místnosti, ve které jsem ještě nebyl. Jsou tady kulaté stoly, kolem nich židle a je tu hrozně moc věcí... Jmenoval bych třeba nástěnku plnou obrázků, pastelky, tužky, papíry a taky nějaké hudební nástroje. Několik lidí už sedí na svých místech. Sestřička mě nechá svému osudu a odejde. Třískne dveřmi tak, že to se mnou škubne. Poslední dobou jsem na tyhle zvuky už alergickej.
„Jen pojď, Bille. Čekáme na tebe,“ řekne Emma, naše terapeutka a vede mě k jednomu ze stolů. Dvě dívky a chlapec na mě zírají jako na zjevení. Já vím, vypadám hrozně a není se čemu divit. Udivuje mě, že někteří mě znají a někteří absolutně neví, o koho jde. Musím říct, že takhle mi to vyhovuje.
Rozdají nám papíry a pastelky s tím, že máme nakreslit naše momentální pocity, že máme ze sebe dostat vše, co zrovna cítíme. Dívám se na kelímek s pastelkami a připadám si jako harant v mateřské školce. Tam jsem ještě kreslil pastelkami hrozně rád, ale pak jsem začal malovat temperami nebo uhlem a tohle mě přešlo. Považoval jsem to vždycky za zábavu pro děti. Tentokrát asi nemá cenu se vymlouvat, tady nejsem ve škole.
Dívám se na bílý list papíru a na kelímek s barvičkami. Automaticky hrábnu po červené a černé. Znuděně si opřu hlavu o dlaň a druhou rukou začínám čmárat. Ostatní dělají jen nějaké divné patvary, můj výtvor už dostává tvary zcela konkrétní. Oh, nevím, jak mě napadlo tohle nakreslit.
„Nemusí to být žádná umělecká díla, jde jen o to, abyste ze sebe dostali všechny tyhle negativní emoce, které ve vás jsou,“ pokračuje Emma. Chodí mezi námi a každému se dívá přes rameno. Je mi to naprosto jasný. Takhle nevytvořím nic. Nesnášel jsem to už ve školce a tady se to všechno opakuje. Jako u blbých na dvorku...
Škubnu sebou, když ucítím něčí ruku na rameni. Infarktová situace. Tohle mi vždycky dělal Tom, když jsme byli mladší. V totální tmě přistoupil ke mně jako duch a položil mi ruku na rameno tím stylem, že mě to málem složilo. Akorát si pořád stěžuju. Otočím se a vidím Emmu, jak si zvědavě prohlíží můj výkres.
„Vím, Bille, že jsi umělec. Ale nemusí to být tak propracovaný, musíš to prostě ze sebe dostat,“ řekne. Ježiši, o co zrovna snažím. Nemám rád, když mi někdo do něčeho kecá. Kdybych to měl ze sebe dostat, tak běhám dokolečka po místnosti a vykřikuju nadávky. No jo, jednoho tenhle život za zdmi blázince přivede k šílenství.
„Ještě to není hotový,“ hlesnu a zakryju si rukou obrázek. Potřebuju, aby to bylo perfektní, jen tak to ze sebe dostanu, i když jen trošku. Nemyslím si o sobě, že v tomhle bych byl extra geniální, ale prostě je to tak. Potřebuju mít vše v cajku. Jsem nechutnej perfekcionista a mému okolí tím silně lezu na nervy. Vím, že je jen jediný způsob, jak to ze sebe dostat. Chci zpívat. Nic jiného nechci.
Ostatní čmárají svoje malůvky, jen já se pořád ještě nudím. Co že jsem to namaloval?! Vystínoval jsem červeně a černě několik srdíček, pak jsem nakreslil hada, jak se ovíjí kolem kříže. Gothica jak vyšitá. Jen čekám, až mi začnou říkat, co mají moje obrázky za význam.
Na druhou stranu papíru jsem si začal dělat moje běžný malůvky typu piškvorek, blesků, lebek a podobných roztomilých, notoricky používaných symbolů. Zapřu se zády do židličky, odhrnu pramen vlasů z čela a dál se dívám před sebe. Zvedám se ze židle a jdu na druhý konec místnosti. Otočím se za sebe a vidím, jak mě všichni sledují. Fajn, na to jsem zvyklej. Nemůžu se hnout, kamkoliv jdu, mám za zadkem davy. Sice moc dobře nechápu proč, ale to je jedno.
Posadím se malou židličku, která je u kláves. Vidím, že jsou zapojené do sítě. Zmáčknu jen tlačítko ON a opět se podívám, co dělají ostatní. Ne, kašlu na ně. Potřebuju to ze sebe nějak dostat. Musím cítit hudbu. Ano, cítit. Hudba je hluboko v mým srdci a já potřebuju všechno tohle dostat ven. Namačkám tlačítka, na která jsem zvyklý z mých kláves, které mám doma. Už dlouho jsem na ně nehrál. Položím ruce na klávesy a zavřu oči...
První tón je mírně falešný, ale potom mi na mysli vyvstane melodie, kterou najednou začnou hrát i moje prsty. Na nic nemyslím, jen se dívám, jak moje prsty lehce tančí po černobílých klávesách. Slyším jen užaslé ticho. Na to, jak dlouho jsem na nic nehrál, najednou cítím, že to ve mně doopravdy je. Jen bych chtěl slyšet tóny kytarových strun. Tome...
Na chvíli sundám svoje ruce a podívám se do lidí. Někdo si hystericky směje a někdo užasle zírá. No jo, jen si prohlídněte cvoka. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Bolestně zavřu oči a protřu si je.
„Bille, to bylo...“
„Naprosto úžasný...“
Zaslechnu ode dveří. Zvednu hlavu a rozzáří se mi oči. Vstanu ze židle a rozeběhnu se dveřím, ve kterých stojí Tom. To už jsou čtyři hodiny?! Nevšiml jsem si. Skočím Tomovi do náruče a obejmu ho, jak nejvíc jen můžu. Stisknu ho ve svojí náruči a slyším jen, jak se tiše směje.
„Dívají se,“ zachichotá se a vlepí mi pusu do vlasů. Na chvilku ho přestanu dusit a se slzičkami v očích se na něj zadívám.
„No a co... Tome, tolik moc jsi mi chyběl. Je to nekonečný, to čekání na tebe,“ zašeptám. Usměje se tak, že mi to vezme dech. Na chvíli mě pustí a jde k Emmě.
„Vy musíte být Emma... Řekli mi, že je tady. Děkuju, že se o něj tak staráte. Vypadá spokojeně. Já jsem Tom, jeho bratr,“ řekne mile a podá Emmě ruku. Ta jen pokývne hlavou. Hrozně dlouho tiskne jeho ruku. Mám sto chutí mezi ně skočit a odtrhnout je od sebe.
„Je to moje práce, Tome. My už stejně končíme. Rozebereme si to zase zítra. Jděte ke dveřím, doprovodím vás na pokoje,“ řekne Emma a už ostatní pacienty odvádí pryč. Jdu poslušně s nimi, v závěsu za námi jde i můj bráška.
„Hrál jsi moc krásně, Billi...,“ zašeptá. Obejme mě zezadu kolem pasu a já cítím jeho horký dech na svém krku. Zachvěju se, když ucítím jemný polibek na svojí šíji.
„Děkuju... Teď jdeme na pokoje... Půjdeš se mnou?,“ zeptám se a vykroutím se mu. Zezačátku se diví, pak pochopí, že tady moc soukromí mít nebudeme.
A opravdu. Tom jde se mnou na pokoj. Divím se, že ho se mnou pustí. Zavřou za námi dveře a řeknou, že máme hodinu. Tom se posadí na mojí postel a rozhlídne se po pokoji. Zamrazí ho, když uvidí mříže. Podívá se na mě. Já jsem se mezitím posadil vedle něj.
„Tak... Tome... Ptal ses? Za jak dlouho mě odsud můžeš dostat?,“ zeptám se. Tohle je nejdůležitější, potřebuju to nutně vědět.
„Ptal jsem se, mohli by tě hospitalizovat v Berlíně. Byl bych tam s tebou. Řekli bysme, že tady prostě s léčbou skončíš. Byla by to otázka dvou, tří dnů. Ne víc. Informoval jsem se, mělo by to být rychlý. Podepsal jsem nějaký papíry a budou mi říkat všechno, co se ti děje. Terapie, co jíš, co děláš, budou mi říkat všechno. Chci, aby ti bylo dobře. Na tý terapii jsi ale vypadal docela spokojeně,“ řekne na jedno nadechnutí. Sedí tak, jako vždycky. V mírném předklonu, lokty opřené o kolena a nohy pochopitelně hodně od sebe.
„Ty zdaleka nevíš všechno, Tomí. Řeknu ti to, až odsud vypadnu. Moc mi chybíš... Tak moc, Tome...,“ zašeptám. Nakloním se k Tomovi a na chvilku spojím naše rty. Když se zase oddálím, vidím, že Tom má oči pořád zavřené a rty lehce pootevřené. On je tak sladký...
Otevře oči a nakloní se ke mně. Jemně mě tlačí na hrudník a já se pokládám na postel. Lehne si vedle mě a dívá se mi přímo do očí.
„Taky mi moc chybíš...“
Než stačím odpovědět, cítím jen jeho jemné rty na těch svých a jeho paže, jak mě svírají těsně u jeho těla...
sobota 25. dubna 2009
Vampiric 1.
autor : Mitternacht + Angel (+ díky za spolupráci několika Gothických Andílků ;-))
Ahojík... Za prvé bych se chtěl omluvit, protože to tady moc nepřibývá. Makám zrovna na Pulitzerově ceně xD (sice dokončuju první ročník, ale neva xDDD) tak se nezlobte, mám toho hodně. :-D Rodina mi taky dává zabrat.
Za druhé - povídky, který jsou netknutý už hodně dlouho, vyřazujeme do rozepsaných. Obnovíme je, až bude čas a chuť je dopisovat.
Za třetí - Vampiric píšeme se spoluautorkami už asi... Nevím, něco přes měsíc?! Proto asi flákáme naše starší povídky, ale dalo by se říct, že tohle je taková nová, skoro až stěžejní věc, takže to chceme dotáhnout do dokonalosti. Nebyl to původně můj nápad, proto jsem napsán až na druhém místě.
A... NE, JÁ A MITTERNACHT OPRAVDU NEJSME JEDNA A TA SAMÁ OSOBA!
Gotha a hopera tu snad budete mít večer, já ty svoje povídky opravdu nemám čas dopisovat. Takže až podle toho, jak se mi povede udělat ročník. ;-) Jsem u týhle povídky tak dvě kapitoly napřed. Ale já se polepším i u ostatních slibuju. :-*
Přeji příjemné počtení, ENJOY IT, Angel
************
Vlhkou, kamennou místností se rozléhalo nepříjemné ticho. Co bylo za masivními, dřevěnými, okovanými dveřmi, nikdo nevěděl. Sluneční paprsky pohladily mříže malého okýnka, než pronikly dovnitř. Pokryly část místnosti sloupcem matného, bílého světla. Jemně se dotýkaly nehybné postavy ležící v hedvábím vystlané truhle...
Postava vypadala, jako by snad spala. Růžová líčka, tvář bledá, černé vlasy lemující jemný obličej... Tělo však již dlouho nejevilo jedinou známku života. Žádný dech, žádné bijící srdce. Jen chladné, mrtvé tělo, oblečené do černých šatů, ověšené stříbrný šperky s drahým kamením. Víčka orámovaná černými, hustými řasami jsou pevně semknutá k sobě. Červené plné rty mírně pootevřené... Ne,
opravdu nespí. Jinak by se v chladné místnosti nad jeho ústy objevovaly obláčky sražené páry...
Mrtvé tělo mladého chlapce tu leží nedotčeně již tolik let. Čeká... Čeká na osvobození. V den, kdy jeho duše opustila jeho tělo a on zemřel, poprvé po několika letech vysvitlo slunce. Chlapec, který měl svoje poslání. Svou posedlost a temnou stránku, kterou málem způsobil zkázu tolika životů... Byl tak lačný, posedlý, až neuvěřitelně silný a nenasytný. Stalo se mu to osudným...
Vždycky měl svoje malé tajemství. Schovával se pod rouškou noci a pokaždé jen tiše vyčkával. Lidé v jeho okolí ho neznali a ani o podivínského chlapce nestáli. Vycházel ven pouze v noci, ve dne měl zatažené záclony. V malé chalupě u potoka na okraji vesnice žil ještě se svým starším bratrem. Co si obyvatelé vísky pamatují, chlapci vždy žili jen spolu. Nikdo nepamatuje jejich rodinu, nikdo neví, kde se vlastně vzali. Proto na ně pohlíželi skrz prsty. Vždy tomu tak bylo.
Mladší z bratrů měl černé vlasy, mrtvolně bledou tvář a zakřiknotou povahu. S lidmi se nebavil tolik, jako ostatní. Jeho bratr byl družný, po nocích chodil často ven za zábavou. Jeho malý bráška se věnoval pouze procházkám za tmy. Obdivoval velký, bílý, kulatý měsíc nad svou hlavou a vztahoval k němu ruce, jako by se jej snad mohl dotknout. Měsíc, vypadající jak stříbrná mince, vyjímající se mezi spoustou blikajících světýlek, to byl jediný jeho svět.
Chlapec jménem Wilhelm byl vždycky zvláštní. Krásný jako mladá dívka. Jeho bratr Thomas vypadal o něco mužněji. Byli sami sobě vždy protiklady. I když se někdy pochopitelně neshodli, vždycky tu byli jeden pro druhého, ať se děje, co chce...
Svěží větřík ovanul mrtvolně bledou tvář a odfoukl pramínky havraních vlasů pryč z jeho obličeje. Čerstvý jarní vzduch. Pokolikáté už... Roční období se střídají a on tu stále leží. V zapečetěné místnosti, nádherné rakvi... Určitě mu nebylo více, než takových 17 – 18 let. Na víc rozhodně nevypadal. V jednu chvíli jako by se jeho řasy jen jemně zamihotaly... Jako by se jemně pootevřela ústa. Možná je to jen zdání, možná se tak opravdu děje...
Opět se procházel po nocích. Šel za svými přáteli. Za lidmi, kteří mu rozuměli. Zda to opravdu byly lidé nebo ne, se říct nedalo. Jeho bratr se bezmocně díval z okna, jak se záda jeho mladšího brášky pomalu vzdalují, až úplně mizí ve tmě. Bolestně přivřel oči a lehl si zpátky do postele. Měl takový strach, ale nechtěl svému mladšímu bratrovi bránit. Věděl, že je dospělý a ví, co dělá. I když o tom někdy vážně pochyboval, snažil se mu věřit. Hodně lidí mu nevěřilo...
Mladší se mezitím ztratil se svými přáteli do jedné zapadlé putiky. Nebyl zvyklý pít, ale jeho přátelé trvali na tom, aby s nimi slavil. Sice nevěděl, o co se jedná, ale chtěl jim udělat radost. Víno do něj teklo proudem a pomalu se ztrácel v myšlenkách. Byl úplně duchem nepřítomný...
Ráno se probudil v nedalekém lesíku s příšernou bolestí hlavy a dvěma téměř neznatelnými rankami na krku. Kryl si svůj obličej, denní světlo ho užíralo... Dál setrvával ve stínech stromů, než dorazil do známé chalupy. Jeho bratr se nevyptával, jen měl strach. Nechal Wilhelma ulehnout do postele a sám si pak dělal svoje věci. Nikdy se vlastně nedozvěděl přesně, co se té noci stal. Bill, jak mu jeho bratr říkal, si to totiž ani pořádně nepamatuje. Alkoholový opar mu totálně zatemnil mysl...
Opět další nepatrný záchvěv. Mírně se nadzvedl cíp velkého, černého kabátu, do kterého byl chlapec oblečený. Stále vypadal mrtvolně bledě, ale zdálo se, jako by jeho líčka byla čím dál růžovější a získávala zdravou barvu. Žíly na jeho rukách byly čím dál výraznější, jako by se opět nalévaly živou, horkou krví. Co už ale nebylo takový stihomam a pouhé zdání, byl pomalu se nadzvedávající hrudník a nepatrné pohyby prstů na pravé ruce...
V té době si Bill začal psát deník. Deník o všem, co jej v tu chvíli napadlo. O jeho touze po krvi, neukojitelném hladu a taky o neskutečné touze po zapovězené lásce. Touha, láska k jeho bratrovi, který vždycky byl s ním. Staral se o něj, pomáhal mu a nikdy za to nic nechtěl. Tom byl oddaný, hodný... A Bill věřil tomu, že jej miluje stejnou měrou, jakou miluje on jeho.
Pokaždé, když odcházel do noci, se podíval na klidně oddechujícího Toma, usmál se a vyšel ze dveří. Ráno se vrátil s košilí od krve, s krásně růžovými tvářičkami a úsměvem na tváři. Tom věděl sice o jeho nočních výletech, ale nevěděl už vůbec, co Bill vlastně venku dělá. Bill se úplně oddělil od svých přátel a žil tak, jak chtěl.
Chuť po krvi byla čím dál silnější a on jí ochotně odolával. Žil jen pro tu chuť, sílu, kterou z ní čerpal. A taky z bratrových očí, které jej tak hřály u srdce. Bill všechny své pocity vepisoval do knihy, kterou si pečlivě ukrýval. Byla jen jeho. Jeho malé tajemství...
Jednu noc však Bill nevydržel. Knihu pohodil jen tak na postel. Sice byl obávaným stvořením, které plenilo, kam jen přišlo, ale pořád ještě měl příliš lidskou duši. Cítil se tak sám... Jednou prostě neodolal a šel si lehnout do postele ke svému bratrovi. Ten jej k sobě přivinul a beze slov spolu leželi, namáčknutí jeden na druhého. Tom zajížděl prsty do Billových jemných, havraních vlasů a Bill ucítil úžasný pocit bezpečí. Tolik lásky... Tlukot Tomova srdce utišil jen na chvíli tu bestii, dřímající v něm.
Z tulení se staly polibky, ze všeho toho takové ostýchavé, něžné mazlení. Bill cítil Tomovu lásku a myslel si, že se nemýlí. Nikdy neřekl bráškovi o svém malinkém, pro něj nepodstatném tajemství. Je upír – a kdyby to Tomovi řekl, není si jistý, zda by mu opravdu uvěřil. Ale věděl, že bratr by jej nepřestal milovat, ani kdyby byl neví co.
Jednoho dne však přibyl do deníku úplně jiný zápis, ne plný lásky k bratrovi, ale plný nenávisti. Jeho bratr si přivedl do domu mladou ženu. Někoho, kdo měl Billa připravit o jeho lásku. Nadpozemsky krásný upír se dlouho nerozmýšlel. Tušil, co má dělat. Ale stále se k tomu neodvážil. Nechtěl se o Toma s nikým dělit. A už vůbec ne s Helenou. Dívkou, která mu ukradla jediné, čím si byl ve svém pochybném životě jistý – bratra. A to nemohl nechat jen tak.
14. ledna 1678 – můj bratr si do našeho domu přivedl ženu. Ona teď spí v jeho posteli místo mě, připravuje mě o jeho lásku a city. A Tom, jako by to snad nevnímal. Nejsem pro něj nic. Zametl se mnou a ublížil mi. Odkopl mě. Není konec. Ten tomu dám až já. Nemůžu dovolit Tomovi, aby udělal tohle. Lhal mi o svých citech. Zaplatí za to.
Rozprostřelo se všude kolem, to nepříjemné, mrazivé ticho. Ústa se otevřela dokořán, aby mohla nasát čerstvý vzduch. Ozval se pomalý tlukot srdce. Začal pomalu škubat prsty, až obě ruce sevřel v pěst. Otevřel oči a při pohledu na sloupec jasného světla se vymrštil do sedu. Jeho kosti, tak dlouho nehybné, bolestivě zakřupaly. Jeho těla se zmocnil chlad. Prudce dýchal, snažil si zvyknout.
Den jeho osvobození přišel. I když vlastně pořádně nevěděl, proč zrovna dnes a proč zrovna takhle. Zmateně se rozhlížel kolem sebe a pomalu vstal z rakve. Cítil v sobě neuvěřitelnou slabost. A také opět ucítil chuť. A tu zvláštní, svíravou bolest na hrudi...
Na svatební hostinu Bill nedorazil. Bolelo jej, jak rychle se ho bratr zbavil. Teď se nemazlí s ním, ale s tou holkou. Tak moc jí nenávidí. A nenávidí jeho. Nenávidí bratra za to, že jeho náruč mu patřila jen nepatrný zlomek jeho života. Tolik věřil Tomovým očím a slibům... Chtěl mu svěřit tajemství a ten bastard ho odkopl jako kus hadru. Dnes v noci měl Bill veliký hlad. Tolik toužil po mladé, horké krvi. Na lov ale nešel. Počkal, až novomanželský pár spočine ve svém loži.
Bill si vlezl do své ložnice a slyšel jen hlasité sténání z blízké místnosti. Oči se mu zalily slzami. Vždycky byl bezcitný, co se týkalo jeho obětí. Tohle je jiné... Ale nenávist a láska se v něm rvaly takovým způsobem, že nebyl schopen Tomovi odpustit. Cítil se hrozně ublížený. Díval se na Tomův obrázek a nemohl věřit tomu, že jej jeho bratr tak zradil...
Z místnosti se ozývalo už jen ticho. Nejspíš už usnuli. Pohled na pár, ležící tak těsně u sebe v Billovi probudil šílenou vlnu nenávisti a vzteku. Sedl si na postel a vzal do rukou Heleninu hlavu. Chvíli si hrál s pramínky ohnivě zrzavých vlasů, než se její ruce dotkly těch jeho a její ústa vyřkla jméno jeho bratra. Opět se mu do očí nalily slzy. Prudce škubnul její hlavou, až se ozvalo tiché křupnutí. Její ruce se bezvládně sesunuly podél těla.
Obešel postel a sedl si na Tomovu stranu. Jeho ruce se ovíjely kolem mrtvé nevěsty. Tom tiše a klidně oddechoval. I jeho hlavu Bill vzal do dlaní. Tom otevřel oči a díval se přímo do těch jeho. Stíral Billovi slzy a něžně se na něj díval. Bill se jen tiše do tmy usmál. Viděl výraz v Tomových očích, ale nechtěl už couvnout. Už to prostě nešlo...
Z dásní mu vylezl pár dlouhých, ostrých špičáků a v Tomových očích se najednou objevila hrůza. Výkřik ztlumil Bill svou dlaní, kterou přitiskl na jeho ústa. Bill svého bratra ještě naposledy políbil, poté našel zuřivě tepající žílu na Tomově krku a ochutnal krev, která kolovala jeho bratrem. Billa se zmocnila vlna absolutní extáze. Nemohl přestat. Tom si zaslouží trest za to, jak moc mu ublížil.
Tomova krev Billovi chutnala jako nic jiného na světě. Mocně sál a cítil, jako by se mu do žil nalévala všechna ta síla. Síla, kterou doposud pořádně neznal. Pokračoval, dokud Tom v jeho náruči neklesl, dokud nezmizel jeho tep a dýchání. Bill se odtrhnul od bratrova hrdla a položil jej opět do postele. Pohladil jeho mrtvou tvář a políbil jej na čelo. Dlaní pohladil Tomova oční víčka a oba manžele přikryl dekou. Zavřel oči a odešel z místnosti. Otevřel svůj deník, do kterého přibyl zápis...
17. dubna 1678 – dnes jsem zabil svého bratra. Potrestání si zasloužil. Nedopřál mi štěstí, nedopřeji ho ani já jemu. Odcházím daleko, kde mě nikdo nebude hledat. Ve svém srdci navždy budu nosit jeho obraz a bolestivý důkaz jeho zrady.
Stěží se udržel na nohou. Klopýtal po uzavřené místnosti a hladil vlhké zdi, které mu byly po ta léta místem odpočinku. Byla symbolem toho všeho zla, které bylo svázané v těle mladého chlapce, který nebyl schopen to ovládat. Nemohl, nechtěl. Nešlo to. Pomalu se do něj opět začala vlévat síla, kterou znal. Opět začal žít. Dnes se osvobodil...
Dnes se píše 1.9.2008...
Bill odešel do města, kde lovil každou noc. Lovil bohaté měšťany, překvapil je vždycky v jejich postelích... Obral je o majetek, opět zmizel a vypařil se. O bestii, krvelačně vraždící vše, co se hýbe, se šířily různé pověsti. Nikdo by ale tohle neřekl do chlapce, který žil v malé chajdě za městem. Bill sice vypadal tajemně a šel z něj strach, ale nikdo tu sílu nepřipisoval jemu. Tak křehce krásné bytosti...
Putoval od města k městu, hnán svou bolestí a chutí. Spřádal zlé plány, shromáždil obrovský majetek... V jednom velkém městě si dokonce koupil dům, který připomínal spíše zámek. Nikdo nevěděl, kým cizinec přesně je, co vlastně chce a proč se chová tak povýšeně. Lidé se ho báli a nevěděli si s ním rady. Věděli však, že není radno se vzpouzet někomu, jako je on...
Jedné noci si ale Bill, ověšený šperky, oblečený v drahých šatech, nedával pozor. Lidé ho uviděli, když se zrovna krmil krví mladé dívky, kterou svíral křečovitě v náruči. Utéct se mu nepodařilo. Ubránit se nemohl. Byl omráčen a odvezen někam hodně daleko. V rukách svíral jen pero a knihu, do které neúnavně po celá léta zapisoval.
16. června 1808 – uvěznili mne. Vím, co mi chtějí udělat. Ale i když mě zprovodí ze světa – jednou věcí jsem si naprosto jistý. Já se vrátím. Jednoho dne určitě. Nebojím se již smrti – nestráví mne. Možná si zasloužím trest, ale vrátím se a ještě silnější. Potom teprve svět pozná, co jsem vlastně zač.
Přistoupil ke dveřím. Masivní zámek na nich nechtěl povolit. Cítil se sice opět silný, ale zámek zrušit nedokázal. Svýma hlubokýma, skoro černýma očima, se na něj upřeně díval. Díval se na ten zámek, jako by snad mohl pod jeho pohledem povolit. Soustředil se, jak nejlépe mohl. Uchopil zámek do dlaně. Poté si ale všiml, že se mu u nohou válí kniha, kterou důvěrně zná. Jeho zápisky z doby jeho moci. Sedl si tedy na chladnou podlahu, otevřel knihu a začetl se.
Bylo to už několik měsíců, co Billa drželi zavřeného. Najednou jim bylo naprosto jasné, co je zač. Bytost, lovící za nocí, krmili krvavým masem. Bill dokonale zeslábl a nebyl schopný vůbec ničeho. Jen se držel naživu. Strach zabít ho byl obrovský. Báli se Billovi moci, i když jej výrazně oslabili takovým způsobem, že byl vůbec rád, že ještě vidí a slyší. Jeho smysly už nebyly zostřené a on se cítil slabý. Možná by byl rád, kdyby ho konečně zabili, ale touha žít a mstít se lidem za Tomovu zradu byla ale o hodně silnější.
Jednoho dne však Billa popadli a odvlekli pryč. Srazili jej na kolena a on na horkém, letním slunci klečel před davem pokřikujících lidí. Spatřil stříbrné ostří a v jeho očích se objevila nepopsatelná hrůza. Otevřel ústa dokořán, ale nebyl schopen vykřiknout, bránit se. Na to, jak býval dříve silný, se tentokrát cítil ohromně slabý. Ostří proklálo jeho hruď a on se mrtvý svalil k zemi. Ještě nad ním stál kněz, který cosi říkal. Něco o bestii, kterou proklel sám ďábel a která již nesmí nikdy povstat. Ale Billova duše moc dobře věděla, proč slíbila svůj návrat. Mstít se bude do té doby, než konečně nalezne klid. A nenalezne ho ani po smrti...
Rozhodli se Billa pohřbít tak, že ho v otevřené rakvi zazdí do kobky na jeho zámku. Nakonec však vyrobili pouze silné, masivní dveře. Báli se Billa spálit, měli stále ještě před hrůznou postavou s tváří krásného mladíka strach. V jeho vězení našli také deník, který dali k jeho mrtvému tělu. Poslední zápis zněl :
31. srpna 1808 – vím, že můj konec se blíží. Přijde již zítra. Ne, já nemám strach z konce. Již jednou jsem zemřel a moje druhá smrt mi nezabrání, abych byl opět vzkříšený. Vím, že se vrátím. Budu odpočívat a vrátím se silnější, věřím v to. Za všechny ty křivdy, které mi byly způsobeny, lidé zaplatí.
V den, kdy proběhla Billova poprava, se psalo 1. září 1808...
Dnes je tomu 200 let... Bill zavřel knihu a pomalu došel opět ke dveřím. Knihu zasunul do svého kabátu a zámek uchopil oběma rukama a stiskl. Tentokrát našel sílu. Zámek se v jeho rukách rozpadl a roztříštil jako hrneček z drahého porcelánu. Bill vzal za dveře a odsunul je. Oslepilo jej prudké světlo. Ale je volný. Vrátil se. Ale to ještě neví, co všechno jej čeká...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)