Když krvácím, znamená to miluju tě 16.

autor : Angel + Mitternacht

Ahojky, zlatka... Zase po dlouhý době jsem se odhodlal k tomuhle. Dalo mi to dost práce, zrovna si procházím krizí, přišel jsem o blog a nějak se snažím, aby mi z toho neruplo v palici. Je to vidět i na tý povídce. Troufám si říct, že oproti ostatním dílům je slabší, ale snažím se, aby to pořád ještě bylo čitelný. Děkuju moc za krásný ohlasy, jste zlatíčka... Mějte se krásně, přeju příjemné počtení ♥ A.

********

Sedím na chladném okenním rámu a jen zírám ven. Tolik mi chybíš, Tome... Ztratil jsem svobodu, ztratil jsem všechno. I když mě ti lidé vyslechli, ulevilo se mi a to všechno, je mi naprosto jasný, že nikdy nemůžou pochopit, co já vlastně zažívám. Je to peklo, ten tlak... Kdybych byl úplně obyčejnej kluk, tohle všechno by se mi nestalo, nemusel bych to zas a znova zažívat pořád dokolečka. Mohl bych žít tím, čím chci a nestarat se o to, co si budou myslet ostatní...



Lidé, kteří mi věří, ti ví, kdo skutečně jsem a ostatním nic vysvětlovat nechci. Tak moc nás do toho všeho tlačí, že mám sto chutí to skončit. Neudělám to. Zpívání je můj život, stejně jako Tom, Gustav a Georg. Nemít kapelu, zbláznil bych se... Vím, zní to divně, když tady tak sedím v psychiatrické léčebně a jednají se mnou jako s nesvéprávným.



Někdy hrozně doplácíme na náš přístup k fans. Vždycky se někdo najde. Když si vzpomenu na ten průšvih s těmi stalkerkami, zvedne se mi kufr. Bojím se těch nezpečných cvoků. Tak moc...



Snažím se nemyslet na to, že tohle skončí špatně. Nesmím se bát, nebo mě to už úplně stráví. Už tak se cítím vnitřně najednou šíleně prázdně a nevidím jediné řešení, jak tohle všechno přežít ve zdraví. Zase přijdou s léky, začnou se mnou mluvit jako s úplným kreténem a já dopadnu tak, jako dopadám vždycky. Zase na dně a zlomenej. Vždycky jsem si myslel, že jsem hodně silnej člověk, ale poslední dobou vidím, že jsem akorát jeden ubohý slaboch z mnoha ostatních.



Pootočím hlavu a slyším za dveřmi nějaký hlas. Zvuk zámku. Poskočí mi srdce, mám šílený strach. Jsem hrozně paranoidní, ale kdo by v mojí situaci nebyl. Denně ponižovaný, bezmocný... Uleví se mi, když do pokoje vejde Hanah se zářivým úsměvem na tváři.



„Ahoj Bille, nesu ti léky,“ řekne a položí na postel tácek. Váhavě přistoupím ke své posteli a posadím se na ní. Podívám se do bílého kelímku a vyvalím oči. Je v něm asi pět různě barevných, různě velkých prášků.



„Han, to si děláš... Co to... Proč?,“ zašeptám. Vidím, že se podívá jinam. Vlastně jí to nemůžu dávat za vinu. Je jenom zdravotní sestra.



„To ti předepsal doktor. Dělám jen to, co on chce. Promiň, ale dneska nemám náladu. Byla jsem za primářem a ředitelem. Prý si mám vzít volno, ale nevím, jestli tě tady můžu takhle nechat, Bille. Je mi to líto, nevím už, co mám dělat,“ promluví tiše a sklopí oči. Nějak to nechápu.



„Proč za ředitelem?,“ zeptám se. Ironicky se zasměje, ale neodpoví. Vezmu do ruky kelímek s léky a s odporem se do něj podívám. Tohle přece po mě nemůžou chtít... To mě předávkuje!



„Někdo říkal, že si tady pěstuju citový vztah s pacientem a měla bych přijít na jiný myšlenky. Odejít odsud třeba jen na čas, dokud si neudělám jasno, jinak mě vyrazí z oddělení. Ještě dneska budu mít noční, ale zítra už si musím vzít tu dovolenou. Mrzí mě to, Billi,“ řekne. Vloží hlavu do dlaní a dál se na mě nedívá..



„Nemusíš to jíst, Bille. Ty prášky můžeme spláchnout do záchoda. Nechci, aby tě tím krmili. Vím, že ty nejsi blázen ani nejsi agresivní. Vím, co se ti děje, chci ti pomoct, ale pokud nebudu tady, potom ti pomůžu jen hodně těžko. Moc mi na tobě záleží,“ špitne ještě. Pohladí mě po ruce, která křečovitě svírá kelímek s léky. Pláče. Stejně jako já...



„Dobře... Děkuju ti... Já... Nebudu tu sám, je tu ještě Diana...,“ řeknu. Zase se podívá jinam a vydechne.
„Diana... Nevím, co přesně s ní je. Už dlouho jsem jí neviděla. Myslím, že ona tu snad ani už není,“ vychrlí ze sebe. To ne! Nemohli mi sebrat ještě jí!



„A co je s tou doktorkou, která mě tady ošetřovala?,“ zeptám se mezi vzlyky. Jedním gestem mi Hanah naznačí, ale já pořád nechápu.



„Přeložili jí jinam. Ona tady už nepracuje, Billi,“ fňukne Hanah. Tohle ne. TOHLE NEMŮŽE BÝT PRAVDA!
„Billi, neplakej. Pořád ještě tady jsem a budu s tebou. Moc mi na tobě záleží. Chodí sem za tebou tvůj bráška. Neboj se, dostaneš se odsud. Ještě mi řekni, jak se cítíš?,“ zašeptá.



„Víš, já... Jsem hrozně slabej. Nevydržím to bez tebe. Bez vás! Nevydržím to! Skoro se ani nemůžu hýbat, jsem rád, že vůbec mluvím, já nevím, co to se mnou je!,“ zapištím a padnu Hanah kolem krku. Pevně mě k sobě přitiskne. Cítím její dech na svém krku. Tiskne mě k sobě a pláče se mnou. Tolik mi pomohla a teď mě tady nechává. Tohle je opravdu začátek konce.



„Neboj se. Mysli na to, že tě má pořád někdo rád. Diana tu možná není, ale pořád na tebe myslí, jsem si tím naprosto jistá. Stejně, jako já budu myslet na tebe. Budu se sem pokoušet dostat, abych ti nějak pomohla. Spolehni se, Billi. Nemůžeme tě v tom nechat, víme, jak to všechno je...,“ zašeptá mi do vlasů. Pořád mi ale po tvářích stékají hořké slzy a nejdou zastavit.



„Já vím... Ale on zase přijde... Dneska v noci zase přijde, já už tady nechci být... Nechci, Han, já nechci...,“ pofňukávám. Tiskne mě v objetí ještě silněji, než předtím. Až odejde, nebude mě mít kdo podržet. Ztratil jsem lidi, kteří tady byli se mnou a už se můžu upínat jedině k Tomovi. On je moje jediná naděje, která ještě pořád nevyhasla.



„Drž se, Bille. Vím, že to zvládneš. Neviděla jsem ještě nikdy nikoho tolik silného, jako jsi ty. Už musím jít, měj se hezky. A dej mi vědět, jak odsud budeš odcházet. Řekni to někomu tady z personálu a já už se to dozvím. Přijdu se s tebou rozloučit. A už neplač, vypadáme tady jako dvě hysterky,“ usměje se na mě. Jen pokývám, jako že rozumím. Pohladí mě po tváři, vlepí mi pusu na čelo a jde ke dveřím. Proužek světla, který jimi prostupuje do mého pokoje, se povážlivě ztenčuje, až zmizí úplně. A s ním i Hanah.



Posadím se zpátky na parapet, v ruce držím malého plyšáka, kterého jsem dostal od Toma. Podívám se na stolek, na kterém je pořád ještě kelímek s různobarevnými prášky. Napadlo mě, že si je schovám „na horší časy“. Jo, je to tak. Už mi hrabe doopravdy. Až už nebudu mít navybranou, budu mít nějakou šanci to skončit sám. Moc se těším na Toma, až zase bude tady. Bude to sice jen hodina, ale bude tady se mnou. Moc chci, abychom mohli být třeba jen na chvilku úplně sami, spolu, aby nás nikdo nerušil. Potřebuju jeho náruč, jeho hlas, potřebuju mít ho u sebe co nejblíž. Strašně mi chybí, i když ho vídám každý den, co jsem tady. Prahnu po něm, po jeho polibcích, dotecích, potřebuju mít ho u sebe.



Tak dlouho jsem Toma u sebe necítil, že snad umřu touhou. Mít ho zrovna tady, nejspíš by moje choutky tak úplně neustál. Chybí mi on, chybí mi hudba, moje svoboda, všechno, co jsem měl a co jsem ztratil. Akorát mám tyhle čtyři stěny, zamřížovaná okna a zamčené dveře bez kliky. Můj život řídí neznámí lidé a já nevím, jak dlouho ještě tohle můžu ustát. Tome, prosím... Dneska musíš přijít, jinak tady umřu. Bez tebe umřu. Bojím se, že jednoho dne mě opustíš a hrozně to bolí. Ale ty ne, pořád jsi tady a já nevím, zda ti někdy můžu vrátit všechnu tu lásku a starost, kterou o mě máš.



Slyším za dveřmi kroky. Docupitám k posteli, obuju si barevné pantoflíky a posadím se na postel. Ruce vzorně složím do klína a srdce mám až v krku. Nevím, kdo to může být, snad ne ten... Kdyby ano, asi bych ani neměl sílu se bránit. A ani by nemusel mi dávat oblbovadla.



„Kaulitz? Pojďte se mnou,“ řekne postarší zdravotní sestřička, která stojí za dveřmi. Poslušně dojdu ke dveřím a nechám se odvést. Co tak může chtít? Vede mě dál dlouhou chodbou, nakonec dojdem do místnosti, ve které jsem ještě nebyl. Jsou tady kulaté stoly, kolem nich židle a je tu hrozně moc věcí... Jmenoval bych třeba nástěnku plnou obrázků, pastelky, tužky, papíry a taky nějaké hudební nástroje. Několik lidí už sedí na svých místech. Sestřička mě nechá svému osudu a odejde. Třískne dveřmi tak, že to se mnou škubne. Poslední dobou jsem na tyhle zvuky už alergickej.



„Jen pojď, Bille. Čekáme na tebe,“ řekne Emma, naše terapeutka a vede mě k jednomu ze stolů. Dvě dívky a chlapec na mě zírají jako na zjevení. Já vím, vypadám hrozně a není se čemu divit. Udivuje mě, že někteří mě znají a někteří absolutně neví, o koho jde. Musím říct, že takhle mi to vyhovuje.



Rozdají nám papíry a pastelky s tím, že máme nakreslit naše momentální pocity, že máme ze sebe dostat vše, co zrovna cítíme. Dívám se na kelímek s pastelkami a připadám si jako harant v mateřské školce. Tam jsem ještě kreslil pastelkami hrozně rád, ale pak jsem začal malovat temperami nebo uhlem a tohle mě přešlo. Považoval jsem to vždycky za zábavu pro děti. Tentokrát asi nemá cenu se vymlouvat, tady nejsem ve škole.
Dívám se na bílý list papíru a na kelímek s barvičkami. Automaticky hrábnu po červené a černé. Znuděně si opřu hlavu o dlaň a druhou rukou začínám čmárat. Ostatní dělají jen nějaké divné patvary, můj výtvor už dostává tvary zcela konkrétní. Oh, nevím, jak mě napadlo tohle nakreslit.



„Nemusí to být žádná umělecká díla, jde jen o to, abyste ze sebe dostali všechny tyhle negativní emoce, které ve vás jsou,“ pokračuje Emma. Chodí mezi námi a každému se dívá přes rameno. Je mi to naprosto jasný. Takhle nevytvořím nic. Nesnášel jsem to už ve školce a tady se to všechno opakuje. Jako u blbých na dvorku...
Škubnu sebou, když ucítím něčí ruku na rameni. Infarktová situace. Tohle mi vždycky dělal Tom, když jsme byli mladší. V totální tmě přistoupil ke mně jako duch a položil mi ruku na rameno tím stylem, že mě to málem složilo. Akorát si pořád stěžuju. Otočím se a vidím Emmu, jak si zvědavě prohlíží můj výkres.



„Vím, Bille, že jsi umělec. Ale nemusí to být tak propracovaný, musíš to prostě ze sebe dostat,“ řekne. Ježiši, o co zrovna snažím. Nemám rád, když mi někdo do něčeho kecá. Kdybych to měl ze sebe dostat, tak běhám dokolečka po místnosti a vykřikuju nadávky. No jo, jednoho tenhle život za zdmi blázince přivede k šílenství.



„Ještě to není hotový,“ hlesnu a zakryju si rukou obrázek. Potřebuju, aby to bylo perfektní, jen tak to ze sebe dostanu, i když jen trošku. Nemyslím si o sobě, že v tomhle bych byl extra geniální, ale prostě je to tak. Potřebuju mít vše v cajku. Jsem nechutnej perfekcionista a mému okolí tím silně lezu na nervy. Vím, že je jen jediný způsob, jak to ze sebe dostat. Chci zpívat. Nic jiného nechci.



Ostatní čmárají svoje malůvky, jen já se pořád ještě nudím. Co že jsem to namaloval?! Vystínoval jsem červeně a černě několik srdíček, pak jsem nakreslil hada, jak se ovíjí kolem kříže. Gothica jak vyšitá. Jen čekám, až mi začnou říkat, co mají moje obrázky za význam.



Na druhou stranu papíru jsem si začal dělat moje běžný malůvky typu piškvorek, blesků, lebek a podobných roztomilých, notoricky používaných symbolů. Zapřu se zády do židličky, odhrnu pramen vlasů z čela a dál se dívám před sebe. Zvedám se ze židle a jdu na druhý konec místnosti. Otočím se za sebe a vidím, jak mě všichni sledují. Fajn, na to jsem zvyklej. Nemůžu se hnout, kamkoliv jdu, mám za zadkem davy. Sice moc dobře nechápu proč, ale to je jedno.



Posadím se malou židličku, která je u kláves. Vidím, že jsou zapojené do sítě. Zmáčknu jen tlačítko ON a opět se podívám, co dělají ostatní. Ne, kašlu na ně. Potřebuju to ze sebe nějak dostat. Musím cítit hudbu. Ano, cítit. Hudba je hluboko v mým srdci a já potřebuju všechno tohle dostat ven. Namačkám tlačítka, na která jsem zvyklý z mých kláves, které mám doma. Už dlouho jsem na ně nehrál. Položím ruce na klávesy a zavřu oči...
První tón je mírně falešný, ale potom mi na mysli vyvstane melodie, kterou najednou začnou hrát i moje prsty. Na nic nemyslím, jen se dívám, jak moje prsty lehce tančí po černobílých klávesách. Slyším jen užaslé ticho. Na to, jak dlouho jsem na nic nehrál, najednou cítím, že to ve mně doopravdy je. Jen bych chtěl slyšet tóny kytarových strun. Tome...



Na chvíli sundám svoje ruce a podívám se do lidí. Někdo si hystericky směje a někdo užasle zírá. No jo, jen si prohlídněte cvoka. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Bolestně zavřu oči a protřu si je.



„Bille, to bylo...“



„Naprosto úžasný...“



Zaslechnu ode dveří. Zvednu hlavu a rozzáří se mi oči. Vstanu ze židle a rozeběhnu se dveřím, ve kterých stojí Tom. To už jsou čtyři hodiny?! Nevšiml jsem si. Skočím Tomovi do náruče a obejmu ho, jak nejvíc jen můžu. Stisknu ho ve svojí náruči a slyším jen, jak se tiše směje.



„Dívají se,“ zachichotá se a vlepí mi pusu do vlasů. Na chvilku ho přestanu dusit a se slzičkami v očích se na něj zadívám.



„No a co... Tome, tolik moc jsi mi chyběl. Je to nekonečný, to čekání na tebe,“ zašeptám. Usměje se tak, že mi to vezme dech. Na chvíli mě pustí a jde k Emmě.



„Vy musíte být Emma... Řekli mi, že je tady. Děkuju, že se o něj tak staráte. Vypadá spokojeně. Já jsem Tom, jeho bratr,“ řekne mile a podá Emmě ruku. Ta jen pokývne hlavou. Hrozně dlouho tiskne jeho ruku. Mám sto chutí mezi ně skočit a odtrhnout je od sebe.



„Je to moje práce, Tome. My už stejně končíme. Rozebereme si to zase zítra. Jděte ke dveřím, doprovodím vás na pokoje,“ řekne Emma a už ostatní pacienty odvádí pryč. Jdu poslušně s nimi, v závěsu za námi jde i můj bráška.



„Hrál jsi moc krásně, Billi...,“ zašeptá. Obejme mě zezadu kolem pasu a já cítím jeho horký dech na svém krku. Zachvěju se, když ucítím jemný polibek na svojí šíji.



„Děkuju... Teď jdeme na pokoje... Půjdeš se mnou?,“ zeptám se a vykroutím se mu. Zezačátku se diví, pak pochopí, že tady moc soukromí mít nebudeme.



A opravdu. Tom jde se mnou na pokoj. Divím se, že ho se mnou pustí. Zavřou za námi dveře a řeknou, že máme hodinu. Tom se posadí na mojí postel a rozhlídne se po pokoji. Zamrazí ho, když uvidí mříže. Podívá se na mě. Já jsem se mezitím posadil vedle něj.



„Tak... Tome... Ptal ses? Za jak dlouho mě odsud můžeš dostat?,“ zeptám se. Tohle je nejdůležitější, potřebuju to nutně vědět.



„Ptal jsem se, mohli by tě hospitalizovat v Berlíně. Byl bych tam s tebou. Řekli bysme, že tady prostě s léčbou skončíš. Byla by to otázka dvou, tří dnů. Ne víc. Informoval jsem se, mělo by to být rychlý. Podepsal jsem nějaký papíry a budou mi říkat všechno, co se ti děje. Terapie, co jíš, co děláš, budou mi říkat všechno. Chci, aby ti bylo dobře. Na tý terapii jsi ale vypadal docela spokojeně,“ řekne na jedno nadechnutí. Sedí tak, jako vždycky. V mírném předklonu, lokty opřené o kolena a nohy pochopitelně hodně od sebe.



„Ty zdaleka nevíš všechno, Tomí. Řeknu ti to, až odsud vypadnu. Moc mi chybíš... Tak moc, Tome...,“ zašeptám. Nakloním se k Tomovi a na chvilku spojím naše rty. Když se zase oddálím, vidím, že Tom má oči pořád zavřené a rty lehce pootevřené. On je tak sladký...



Otevře oči a nakloní se ke mně. Jemně mě tlačí na hrudník a já se pokládám na postel. Lehne si vedle mě a dívá se mi přímo do očí.



„Taky mi moc chybíš...“



Než stačím odpovědět, cítím jen jeho jemné rty na těch svých a jeho paže, jak mě svírají těsně u jeho těla...