Vampiric 1.

autor : Mitternacht + Angel (+ díky za spolupráci několika Gothických Andílků ;-))

Ahojík... Za prvé bych se chtěl omluvit, protože to tady moc nepřibývá. Makám zrovna na Pulitzerově ceně xD (sice dokončuju první ročník, ale neva xDDD) tak se nezlobte, mám toho hodně. :-D Rodina mi taky dává zabrat.

Za druhé - povídky, který jsou netknutý už hodně dlouho, vyřazujeme do rozepsaných. Obnovíme je, až bude čas a chuť je dopisovat.

Za třetí - Vampiric píšeme se spoluautorkami už asi... Nevím, něco přes měsíc?! Proto asi flákáme naše starší povídky, ale dalo by se říct, že tohle je taková nová, skoro až stěžejní věc, takže to chceme dotáhnout do dokonalosti. Nebyl to původně můj nápad, proto jsem napsán až na druhém místě.

A... NE, JÁ A MITTERNACHT OPRAVDU NEJSME JEDNA A TA SAMÁ OSOBA!

Gotha a hopera tu snad budete mít večer, já ty svoje povídky opravdu nemám čas dopisovat. Takže až podle toho, jak se mi povede udělat ročník. ;-) Jsem u týhle povídky tak dvě kapitoly napřed. Ale já se polepším i u ostatních slibuju. :-*

Přeji příjemné počtení, ENJOY IT, Angel

************


Vlhkou, kamennou místností se rozléhalo nepříjemné ticho. Co bylo za masivními, dřevěnými, okovanými dveřmi, nikdo nevěděl. Sluneční paprsky pohladily mříže malého okýnka, než pronikly dovnitř. Pokryly část místnosti sloupcem matného, bílého světla. Jemně se dotýkaly nehybné postavy ležící v hedvábím vystlané truhle...

Postava vypadala, jako by snad spala. Růžová líčka, tvář bledá, černé vlasy lemující jemný obličej... Tělo však již dlouho nejevilo jedinou známku života. Žádný dech, žádné bijící srdce. Jen chladné, mrtvé tělo, oblečené do černých šatů, ověšené stříbrný šperky s drahým kamením. Víčka orámovaná černými, hustými řasami jsou pevně semknutá k sobě. Červené plné rty mírně pootevřené... Ne,
opravdu nespí. Jinak by se v chladné místnosti nad jeho ústy objevovaly obláčky sražené páry...

Mrtvé tělo mladého chlapce tu leží nedotčeně již tolik let. Čeká... Čeká na osvobození. V den, kdy jeho duše opustila jeho tělo a on zemřel, poprvé po několika letech vysvitlo slunce. Chlapec, který měl svoje poslání. Svou posedlost a temnou stránku, kterou málem způsobil zkázu tolika životů... Byl tak lačný, posedlý, až neuvěřitelně silný a nenasytný. Stalo se mu to osudným...

Vždycky měl svoje malé tajemství. Schovával se pod rouškou noci a pokaždé jen tiše vyčkával. Lidé v jeho okolí ho neznali a ani o podivínského chlapce nestáli. Vycházel ven pouze v noci, ve dne měl zatažené záclony. V malé chalupě u potoka na okraji vesnice žil ještě se svým starším bratrem. Co si obyvatelé vísky pamatují, chlapci vždy žili jen spolu. Nikdo nepamatuje jejich rodinu, nikdo neví, kde se vlastně vzali. Proto na ně pohlíželi skrz prsty. Vždy tomu tak bylo.

Mladší z bratrů měl černé vlasy, mrtvolně bledou tvář a zakřiknotou povahu. S lidmi se nebavil tolik, jako ostatní. Jeho bratr byl družný, po nocích chodil často ven za zábavou. Jeho malý bráška se věnoval pouze procházkám za tmy. Obdivoval velký, bílý, kulatý měsíc nad svou hlavou a vztahoval k němu ruce, jako by se jej snad mohl dotknout. Měsíc, vypadající jak stříbrná mince, vyjímající se mezi spoustou blikajících světýlek, to byl jediný jeho svět.

Chlapec jménem Wilhelm byl vždycky zvláštní. Krásný jako mladá dívka. Jeho bratr Thomas vypadal o něco mužněji. Byli sami sobě vždy protiklady. I když se někdy pochopitelně neshodli, vždycky tu byli jeden pro druhého, ať se děje, co chce...

Svěží větřík ovanul mrtvolně bledou tvář a odfoukl pramínky havraních vlasů pryč z jeho obličeje. Čerstvý jarní vzduch. Pokolikáté už... Roční období se střídají a on tu stále leží. V zapečetěné místnosti, nádherné rakvi... Určitě mu nebylo více, než takových 17 – 18 let. Na víc rozhodně nevypadal. V jednu chvíli jako by se jeho řasy jen jemně zamihotaly... Jako by se jemně pootevřela ústa. Možná je to jen zdání, možná se tak opravdu děje...

Opět se procházel po nocích. Šel za svými přáteli. Za lidmi, kteří mu rozuměli. Zda to opravdu byly lidé nebo ne, se říct nedalo. Jeho bratr se bezmocně díval z okna, jak se záda jeho mladšího brášky pomalu vzdalují, až úplně mizí ve tmě. Bolestně přivřel oči a lehl si zpátky do postele. Měl takový strach, ale nechtěl svému mladšímu bratrovi bránit. Věděl, že je dospělý a ví, co dělá. I když o tom někdy vážně pochyboval, snažil se mu věřit. Hodně lidí mu nevěřilo...

Mladší se mezitím ztratil se svými přáteli do jedné zapadlé putiky. Nebyl zvyklý pít, ale jeho přátelé trvali na tom, aby s nimi slavil. Sice nevěděl, o co se jedná, ale chtěl jim udělat radost. Víno do něj teklo proudem a pomalu se ztrácel v myšlenkách. Byl úplně duchem nepřítomný...

Ráno se probudil v nedalekém lesíku s příšernou bolestí hlavy a dvěma téměř neznatelnými rankami na krku. Kryl si svůj obličej, denní světlo ho užíralo... Dál setrvával ve stínech stromů, než dorazil do známé chalupy. Jeho bratr se nevyptával, jen měl strach. Nechal Wilhelma ulehnout do postele a sám si pak dělal svoje věci. Nikdy se vlastně nedozvěděl přesně, co se té noci stal. Bill, jak mu jeho bratr říkal, si to totiž ani pořádně nepamatuje. Alkoholový opar mu totálně zatemnil mysl...

Opět další nepatrný záchvěv. Mírně se nadzvedl cíp velkého, černého kabátu, do kterého byl chlapec oblečený. Stále vypadal mrtvolně bledě, ale zdálo se, jako by jeho líčka byla čím dál růžovější a získávala zdravou barvu. Žíly na jeho rukách byly čím dál výraznější, jako by se opět nalévaly živou, horkou krví. Co už ale nebylo takový stihomam a pouhé zdání, byl pomalu se nadzvedávající hrudník a nepatrné pohyby prstů na pravé ruce...

V té době si Bill začal psát deník. Deník o všem, co jej v tu chvíli napadlo. O jeho touze po krvi, neukojitelném hladu a taky o neskutečné touze po zapovězené lásce. Touha, láska k jeho bratrovi, který vždycky byl s ním. Staral se o něj, pomáhal mu a nikdy za to nic nechtěl. Tom byl oddaný, hodný... A Bill věřil tomu, že jej miluje stejnou měrou, jakou miluje on jeho.

Pokaždé, když odcházel do noci, se podíval na klidně oddechujícího Toma, usmál se a vyšel ze dveří. Ráno se vrátil s košilí od krve, s krásně růžovými tvářičkami a úsměvem na tváři. Tom věděl sice o jeho nočních výletech, ale nevěděl už vůbec, co Bill vlastně venku dělá. Bill se úplně oddělil od svých přátel a žil tak, jak chtěl.

Chuť po krvi byla čím dál silnější a on jí ochotně odolával. Žil jen pro tu chuť, sílu, kterou z ní čerpal. A taky z bratrových očí, které jej tak hřály u srdce. Bill všechny své pocity vepisoval do knihy, kterou si pečlivě ukrýval. Byla jen jeho. Jeho malé tajemství...

Jednu noc však Bill nevydržel. Knihu pohodil jen tak na postel. Sice byl obávaným stvořením, které plenilo, kam jen přišlo, ale pořád ještě měl příliš lidskou duši. Cítil se tak sám... Jednou prostě neodolal a šel si lehnout do postele ke svému bratrovi. Ten jej k sobě přivinul a beze slov spolu leželi, namáčknutí jeden na druhého. Tom zajížděl prsty do Billových jemných, havraních vlasů a Bill ucítil úžasný pocit bezpečí. Tolik lásky... Tlukot Tomova srdce utišil jen na chvíli tu bestii, dřímající v něm.

Z tulení se staly polibky, ze všeho toho takové ostýchavé, něžné mazlení. Bill cítil Tomovu lásku a myslel si, že se nemýlí. Nikdy neřekl bráškovi o svém malinkém, pro něj nepodstatném tajemství. Je upír – a kdyby to Tomovi řekl, není si jistý, zda by mu opravdu uvěřil. Ale věděl, že bratr by jej nepřestal milovat, ani kdyby byl neví co.

Jednoho dne však přibyl do deníku úplně jiný zápis, ne plný lásky k bratrovi, ale plný nenávisti. Jeho bratr si přivedl do domu mladou ženu. Někoho, kdo měl Billa připravit o jeho lásku. Nadpozemsky krásný upír se dlouho nerozmýšlel. Tušil, co má dělat. Ale stále se k tomu neodvážil. Nechtěl se o Toma s nikým dělit. A už vůbec ne s Helenou. Dívkou, která mu ukradla jediné, čím si byl ve svém pochybném životě jistý – bratra. A to nemohl nechat jen tak.

14. ledna 1678 – můj bratr si do našeho domu přivedl ženu. Ona teď spí v jeho posteli místo mě, připravuje mě o jeho lásku a city. A Tom, jako by to snad nevnímal. Nejsem pro něj nic. Zametl se mnou a ublížil mi. Odkopl mě. Není konec. Ten tomu dám až já. Nemůžu dovolit Tomovi, aby udělal tohle. Lhal mi o svých citech. Zaplatí za to.

Rozprostřelo se všude kolem, to nepříjemné, mrazivé ticho. Ústa se otevřela dokořán, aby mohla nasát čerstvý vzduch. Ozval se pomalý tlukot srdce. Začal pomalu škubat prsty, až obě ruce sevřel v pěst. Otevřel oči a při pohledu na sloupec jasného světla se vymrštil do sedu. Jeho kosti, tak dlouho nehybné, bolestivě zakřupaly. Jeho těla se zmocnil chlad. Prudce dýchal, snažil si zvyknout.

Den jeho osvobození přišel. I když vlastně pořádně nevěděl, proč zrovna dnes a proč zrovna takhle. Zmateně se rozhlížel kolem sebe a pomalu vstal z rakve. Cítil v sobě neuvěřitelnou slabost. A také opět ucítil chuť. A tu zvláštní, svíravou bolest na hrudi...

Na svatební hostinu Bill nedorazil. Bolelo jej, jak rychle se ho bratr zbavil. Teď se nemazlí s ním, ale s tou holkou. Tak moc jí nenávidí. A nenávidí jeho. Nenávidí bratra za to, že jeho náruč mu patřila jen nepatrný zlomek jeho života. Tolik věřil Tomovým očím a slibům... Chtěl mu svěřit tajemství a ten bastard ho odkopl jako kus hadru. Dnes v noci měl Bill veliký hlad. Tolik toužil po mladé, horké krvi. Na lov ale nešel. Počkal, až novomanželský pár spočine ve svém loži.

Bill si vlezl do své ložnice a slyšel jen hlasité sténání z blízké místnosti. Oči se mu zalily slzami. Vždycky byl bezcitný, co se týkalo jeho obětí. Tohle je jiné... Ale nenávist a láska se v něm rvaly takovým způsobem, že nebyl schopen Tomovi odpustit. Cítil se hrozně ublížený. Díval se na Tomův obrázek a nemohl věřit tomu, že jej jeho bratr tak zradil...

Z místnosti se ozývalo už jen ticho. Nejspíš už usnuli. Pohled na pár, ležící tak těsně u sebe v Billovi probudil šílenou vlnu nenávisti a vzteku. Sedl si na postel a vzal do rukou Heleninu hlavu. Chvíli si hrál s pramínky ohnivě zrzavých vlasů, než se její ruce dotkly těch jeho a její ústa vyřkla jméno jeho bratra. Opět se mu do očí nalily slzy. Prudce škubnul její hlavou, až se ozvalo tiché křupnutí. Její ruce se bezvládně sesunuly podél těla.
Obešel postel a sedl si na Tomovu stranu. Jeho ruce se ovíjely kolem mrtvé nevěsty. Tom tiše a klidně oddechoval. I jeho hlavu Bill vzal do dlaní. Tom otevřel oči a díval se přímo do těch jeho. Stíral Billovi slzy a něžně se na něj díval. Bill se jen tiše do tmy usmál. Viděl výraz v Tomových očích, ale nechtěl už couvnout. Už to prostě nešlo...

Z dásní mu vylezl pár dlouhých, ostrých špičáků a v Tomových očích se najednou objevila hrůza. Výkřik ztlumil Bill svou dlaní, kterou přitiskl na jeho ústa. Bill svého bratra ještě naposledy políbil, poté našel zuřivě tepající žílu na Tomově krku a ochutnal krev, která kolovala jeho bratrem. Billa se zmocnila vlna absolutní extáze. Nemohl přestat. Tom si zaslouží trest za to, jak moc mu ublížil.

Tomova krev Billovi chutnala jako nic jiného na světě. Mocně sál a cítil, jako by se mu do žil nalévala všechna ta síla. Síla, kterou doposud pořádně neznal. Pokračoval, dokud Tom v jeho náruči neklesl, dokud nezmizel jeho tep a dýchání. Bill se odtrhnul od bratrova hrdla a položil jej opět do postele. Pohladil jeho mrtvou tvář a políbil jej na čelo. Dlaní pohladil Tomova oční víčka a oba manžele přikryl dekou. Zavřel oči a odešel z místnosti. Otevřel svůj deník, do kterého přibyl zápis...

17. dubna 1678 – dnes jsem zabil svého bratra. Potrestání si zasloužil. Nedopřál mi štěstí, nedopřeji ho ani já jemu. Odcházím daleko, kde mě nikdo nebude hledat. Ve svém srdci navždy budu nosit jeho obraz a bolestivý důkaz jeho zrady.

Stěží se udržel na nohou. Klopýtal po uzavřené místnosti a hladil vlhké zdi, které mu byly po ta léta místem odpočinku. Byla symbolem toho všeho zla, které bylo svázané v těle mladého chlapce, který nebyl schopen to ovládat. Nemohl, nechtěl. Nešlo to. Pomalu se do něj opět začala vlévat síla, kterou znal. Opět začal žít. Dnes se osvobodil...

Dnes se píše 1.9.2008...

Bill odešel do města, kde lovil každou noc. Lovil bohaté měšťany, překvapil je vždycky v jejich postelích... Obral je o majetek, opět zmizel a vypařil se. O bestii, krvelačně vraždící vše, co se hýbe, se šířily různé pověsti. Nikdo by ale tohle neřekl do chlapce, který žil v malé chajdě za městem. Bill sice vypadal tajemně a šel z něj strach, ale nikdo tu sílu nepřipisoval jemu. Tak křehce krásné bytosti...

Putoval od města k městu, hnán svou bolestí a chutí. Spřádal zlé plány, shromáždil obrovský majetek... V jednom velkém městě si dokonce koupil dům, který připomínal spíše zámek. Nikdo nevěděl, kým cizinec přesně je, co vlastně chce a proč se chová tak povýšeně. Lidé se ho báli a nevěděli si s ním rady. Věděli však, že není radno se vzpouzet někomu, jako je on...

Jedné noci si ale Bill, ověšený šperky, oblečený v drahých šatech, nedával pozor. Lidé ho uviděli, když se zrovna krmil krví mladé dívky, kterou svíral křečovitě v náruči. Utéct se mu nepodařilo. Ubránit se nemohl. Byl omráčen a odvezen někam hodně daleko. V rukách svíral jen pero a knihu, do které neúnavně po celá léta zapisoval.

16. června 1808 – uvěznili mne. Vím, co mi chtějí udělat. Ale i když mě zprovodí ze světa – jednou věcí jsem si naprosto jistý. Já se vrátím. Jednoho dne určitě. Nebojím se již smrti – nestráví mne. Možná si zasloužím trest, ale vrátím se a ještě silnější. Potom teprve svět pozná, co jsem vlastně zač.

Přistoupil ke dveřím. Masivní zámek na nich nechtěl povolit. Cítil se sice opět silný, ale zámek zrušit nedokázal. Svýma hlubokýma, skoro černýma očima, se na něj upřeně díval. Díval se na ten zámek, jako by snad mohl pod jeho pohledem povolit. Soustředil se, jak nejlépe mohl. Uchopil zámek do dlaně. Poté si ale všiml, že se mu u nohou válí kniha, kterou důvěrně zná. Jeho zápisky z doby jeho moci. Sedl si tedy na chladnou podlahu, otevřel knihu a začetl se.

Bylo to už několik měsíců, co Billa drželi zavřeného. Najednou jim bylo naprosto jasné, co je zač. Bytost, lovící za nocí, krmili krvavým masem. Bill dokonale zeslábl a nebyl schopný vůbec ničeho. Jen se držel naživu. Strach zabít ho byl obrovský. Báli se Billovi moci, i když jej výrazně oslabili takovým způsobem, že byl vůbec rád, že ještě vidí a slyší. Jeho smysly už nebyly zostřené a on se cítil slabý. Možná by byl rád, kdyby ho konečně zabili, ale touha žít a mstít se lidem za Tomovu zradu byla ale o hodně silnější.

Jednoho dne však Billa popadli a odvlekli pryč. Srazili jej na kolena a on na horkém, letním slunci klečel před davem pokřikujících lidí. Spatřil stříbrné ostří a v jeho očích se objevila nepopsatelná hrůza. Otevřel ústa dokořán, ale nebyl schopen vykřiknout, bránit se. Na to, jak býval dříve silný, se tentokrát cítil ohromně slabý. Ostří proklálo jeho hruď a on se mrtvý svalil k zemi. Ještě nad ním stál kněz, který cosi říkal. Něco o bestii, kterou proklel sám ďábel a která již nesmí nikdy povstat. Ale Billova duše moc dobře věděla, proč slíbila svůj návrat. Mstít se bude do té doby, než konečně nalezne klid. A nenalezne ho ani po smrti...

Rozhodli se Billa pohřbít tak, že ho v otevřené rakvi zazdí do kobky na jeho zámku. Nakonec však vyrobili pouze silné, masivní dveře. Báli se Billa spálit, měli stále ještě před hrůznou postavou s tváří krásného mladíka strach. V jeho vězení našli také deník, který dali k jeho mrtvému tělu. Poslední zápis zněl :

31. srpna 1808 – vím, že můj konec se blíží. Přijde již zítra. Ne, já nemám strach z konce. Již jednou jsem zemřel a moje druhá smrt mi nezabrání, abych byl opět vzkříšený. Vím, že se vrátím. Budu odpočívat a vrátím se silnější, věřím v to. Za všechny ty křivdy, které mi byly způsobeny, lidé zaplatí.

V den, kdy proběhla Billova poprava, se psalo 1. září 1808...

Dnes je tomu 200 let... Bill zavřel knihu a pomalu došel opět ke dveřím. Knihu zasunul do svého kabátu a zámek uchopil oběma rukama a stiskl. Tentokrát našel sílu. Zámek se v jeho rukách rozpadl a roztříštil jako hrneček z drahého porcelánu. Bill vzal za dveře a odsunul je. Oslepilo jej prudké světlo. Ale je volný. Vrátil se. Ale to ještě neví, co všechno jej čeká...