Goth vs. hoper 2.

autor : Coreenn + Mitternacht

autorky se shodly na jednom - moc by vám chtěly poděkovat za ohlasy. :o) jste opravdu úžasný čtenáři. :o) celkem brzy tu máme další díl. nezapírám, že jsem se těšil. ostatní povídky, které měly přijít už dřív, jaksi prý už nepřijdou, takže... se musíte spokojit s tím novým a starým, co tady zatím je. doufejme, že vám to i tak stačí. myslím, že určitě. ;-) nebudu do toho dál rýpat a už si konečně půjdu po svých. mějte se krásně, váš Andílek

************

Hoper

„Co na mě tak zíráš?,“ zeptá se to černovlasé cosi. Tom se zrovna přistihl, jak na chlapce zírá. S takovým zájmem... Obrovské hnědé oči se dál upírají na Toma, který byl vytržený ze svého tichého, nenápadného snění. To tajemné stvoření chtělo svoje odpovědi, a to tak, že hned! Už začal být nervózní a poklepával si prsty na kolenou, ale v tom se konečně Tom probral.

„Sorry, máš to... Trošku mázlý, tady,“ řekl Tom a ukázal na místo těsně pod okem toho černovlasého kluka. Byl rád, že se měl na co vymluvit, protože nebyl daleko od pravdy. Ten klouček zřejmě ráno nestíhal, mázlo se mu oko. Vytáhl ze své tašky kapesní zrcátko a začal svou chybu na kráse v kodrcajícím autobuse maskovat. Tomovi to přišlo neuvěřitelně směšné, ale hrozně roztomilé, jak se pořád nemohl ten gothický kluk trefit. Když už defekt na svojí tváři chlapec opravil, otočil se v mžiku na chichotajícího se hopera.

„Něco k smíchu?,“ pravil stejně uštěpačným hlasem jako předtím. Probodnul Toma svýma uhrančivýma očima. Popravdě se toho Tom dost lekl. Jako by ho ty oči na chvíli uhranuly a on přestal žít. Měl pocit, že už do konce života bude žít pro ty dvě čokoládová jezírka, silně orámována černou linkou. Jen zakroutil hlavou a dál stál nad oním tajemným chlapcem. Tom si chtěl zachovat sice svou drsnou image, bez které se prostě neobejde, ale najednou se v něm cosi obměkčilo. Ten drzý kluk v něm vyvolal něco jako spasitelský komplex. Měl pocit, že musí chlapce přede všemi chránit a ta jeho drzost je jen maskou. Měl pocit, že toho kluka prokoukl dřív, než se stačil jakkoliv projevit. Cítil prostě, že za tou maskou, stejnou, jakou nosil on sám, se skrývá citlivá dušička, která potřebuje třeba jen trošku lásky...

Tom vlastně nevěděl, proč o tom tak přemýšlí. Nevěděl, co se s ním najednou děje a proč se z jeho hlavy třeba jen na chvíli vytratily myšlenky na krásné holky, kterých měl kolem sebe spoustu. Upoutal ho kluk tolik odlišný od něj samotného. Říkal si v duchu, že protiklady se přitahují. Cítil, jak silně ho ta černočerná potvůrka táhne k sobě. Asi bude hodně tvrdý oříšek tohohle kluka zkrotit, ale Tom byl ochotný za to dát všechno. Dát všechno za to, aby mohl chlapce mít. Nepřipadalo mu tak absurdní, jako dřív. Neřešil, že z děvkaře se stává někdo, kdo si dělá choutky na něco tak podivínského jako na to, co zrovna sedí napravo od něj.

Goth

Bill se upřeně díval z okna. Pozoroval krajinu, která pro něj byla prakticky neznámá. Pozoroval lidi, které nikdy neviděl. Tolik se bál, tolik se chvěl. Ale stejně cítil ve vzduchu něco vzrušujícího a neuměl to popsat. Jedno ale věděl jistě – nesnášel přílišnou blízkost. Snažil se nevnímat, jak moc blízko je ten kluk s dredy vedle něj. Cítil v zádech, jak na něj zírá a pokaždé, když mu drze odsekl, se na chvíli otočil a pak na něj zíral dál. První, co ho napadlo bylo to, že je to prostě hoper – nafrněný frajírek, kterým všem ukazuje, jak proti němu jsou malincí. Nesnášel tyhle typy....

Později si Bill uvědomil ještě jednu věc. On ho pozoruje prakticky pořád. Sleduje každé Billovo zamihotání řas, každé malé nadechnutí... Jak by potom jinak věděl, že má rozmazané líčení? Byl téměř nadlidský výkon, aby chybu opravil. Každé zadrncání mu lomcovalo rukou a on se nemohl ani správně soustředit. Nemohl. Protože neustále cítil v zádech pár stejně hlubokých, hnědých očí. Nevěděl, jestli se má bát nebo jestli to brát pozitivně, nevěděl, co má to dredaté stvoření za lubem, věděl jenom jedno. Že je nějaká věc, kterou mu tak trochu imponuje. Ale i přesto měl strach. Ten kluk vzhledově zapadal do té sorty lidí, která ho dříve tak ponižovala. Kdyby si ho pustil víc k tělu, mohl by tím udělat chybu. Už tolikrát se spálil a znovu tomu podlehnout nechtěl... Navíc, takový frajírek, může se za jeho vzhledem skrývat cokoliv. Cokoliv, co by mohlo Billovi ublížit. Nechtěl už víc riskovat.

Autobus sebou škubnul, ale to nebylo tím, že by byli na další zastávce... V dálce se rýsovala budova školy, kterou měl Bill navštěvovat. Veděl, jaký je plán. Ze školy busem hned domů, neznal to tady a nechtěl se toulat po neznámém městě. Z autobusu mu pomohl onen hoperský kluk. Ale jakým způsobem...

Hoper

Ten tajemný kluk se prostě přímo před Tomem rozplácl na chodníku v takové zvláštní póze. Bylo na něm vidět, jak pění. I když si možná říkáte něco jiného, Tom do něj nestrčil schválně.

„Nemůžeš mě sakra nechat na pokoji? Zíráš na mě v buse, strčíš do mě, když vystupuju, to tě snad přitahuju nebo co?,“ zavýsknul. Otočil se k Tomovi zády a cupital ke vchodu. Tom zůstal stát s otevřenou pusou, jak dokonale ho to stvoření už poněkolikáté setřelo.

Dál to neřešil došel ke škole. Tam na něj čekala parta jeho nejlepších kámošů.

„Viděl jsi to?,“ řekl jeden z nich a věnoval Tomovi přátelský štulec do zad. Až natolik přátelský, že Tomovi na pár vteřinek vyrazil dech.

„A co jsem měl vidět?,“ zeptá se Tom. Sice mu to došlo, ale tuhle řečnickou otázku si prostě nemohl odpustit.

„Toho kluka... Nebo co to je za zrůdičku,“ zasmál se Hans, Tomův nejlepší přítel. Sám v hoperských hadrech a až s nebezpečně cool výrazem ve tváři.

„Jo ty myslíš toho v tom černým... Jel busem, viděl jsem ho. No případ, jestli bude chodit k nám, tak to potěš,“ řekl Tom a dál se v tom nerýpal.

Jeho přátelé byli zvyklí na to, že Tom vše sáhodlouze a štiplavě komentuje. Tentokrát to neudělal a oni prostě nevěděli proč. Tom byl dneska nějak jiný. Šel s kluky do šaten. Jaké to bylo překvapení, když tam potkal i to černovlasé stvoření.

„Ono to s náma bude chodit i do školy,“ zašeptal Tom směrem ke svým přátelům a obracel oči v sloup. Nechtěl se rozplývat, i když to by nejradši udělal. Vždycky měl ty nejkrásnější holky a kdyby kámoši zjistili, že tentokrát je středem jeho zájmu chlapec, zřejmě by to nedopadlo dobře. Tom s jeho partou totiž měli na mušce pár lidí ze školy, o kterých se říkalo, že jsou jinak orientovaní. Tom s tím problém neměl, jen si potřeboval udržet svou partu a postavení a pro to by udělal cokoliv.

„Nazdar cucáku...,“ řekl Hans a onomu chlapci vytrhl tašku z rukou zrovna ve chvíli, kdy si do ní schovával klíče.

„Taky mě těší... Já jsem Bill,“ řekl zcela klidně a tašku Hansovi z rukou vyrval. Všichni na Billa zírali s otevřenou pusou. Nemohli uvěřit, že se kdokoliv dovolil odporovat Tomově partě. Kroutili hlavou, protože věděli, že tohle si Bill zřejmě slízne. Tomova parta nikdy nikomu nic nedarovala jen tak.

„Aha... Hans... Můžeš mi říkat pane,“ pravil opět jeden z Tomových kamarádů. Bill se zasmál a do Hanse strčil. Ten byl v takovém šoku ze suverénně vyhlížejícího gotha, že se nezmohl na slovo.

„Je to idiot,“ zahlásil Hans a odešel. Tom tam jen tak stál a díval se jak na vzdalující se záda svého kamaráda, tak na ty Billovy. Měl sto chutí cokoliv říct, aby Hans toho kluka nechal na pokoji, ale neodvážil se. Ovečka, která jde za stádem. To bylo to poslední, čím se chtěl Tom stát. Ale pokud chtěl mít ode všech pokoj, musel předstírat. Zatřepal hlavou a mlčky se vydal ke své třídě. Vystoupal po schodech do druhého patra a usadil se v druhé lavici v prostřední řadě. Hans už vyprávěl celé třídě malou epizodku ze šaten, kde to „šíleně natřel jednomu očividně novýmu chcípáčkovi, kterej se rozplakal a utekl, protože měl nahnáno“. Tom se pro sebe akorát tak zasmál, ale nechtěl svému kamarádovi kazit radost. Když mu to dělá takovou radost...

Pořád nemohl pochopit, co ho na chlapci jménem Bill tolik imponuje. Nikoho tak zvláštního ještě neviděl. Něco se v něm hnulo, ale nebyl schopen říct, co to vlastně je...

Goth

Když Bill vystřelil prudce ke škole, cítil, že bude plná exotů. Když vstoupil do šaten a potkal tam partu zřejmě toho dredatého kluka, kterého poznal v autobuse, ujistil se o tom na 150 %. Takoví tupci... Jen ho udivovalo, proč ten dredatý kluk mlčí, čekal, že se do něj taky bude navážet. Místo toho na něj zíral jako na kus masa vystaveného na krámě. Nerozuměl vůbec pohnutkám ostatních a taky nerozuměl pohledům lidí, kteří na něj na školní chodbě zírali.

Byl už dávno zvyklý na to, že se na něj lidé takhle dívali. Leckdy mu to dělalo dobře. Cítil se prostě vyjímečným a to ho posilovalo, aby mohl jít dál. Pokračovat dál. Cítil se sebejistě, ale taky nemohl zakrýt to, že se bojí. Třásly se mu ruce, i když to extempore v šatnách zvládl. Jen hledal kabinet, ve kterém se má hlásit. Jeho nový třídní učitel ho měl dnes uvést v nové třídě. Billovi se sevřelo hrdlo, když narazil na ty správné dveře a zaklepal.

„Kaulitz... Mám se hlásit u proferora Schönbergera... Jsem tu nový...,“ zašeptal Bill už ne tak zcela sebejistým hlasem směrem k mladému učiteli, který mu otevřel. Jen pokýval hlavou.

„To jsem já, vítejte. Ještě vteřinku, pak vás odvedu do vaší nové třídy,“ řekl učitel a zmizel opět v kabinetu, kde si nejspíš vzal svoje věci. Vyrazil hned ze dveří a Billa popadl za paži. Vedl ho ke třídě ve druhém patře, kde se všichni na to, že bylo teprve ráno a první hodina očividně velice dobře bavili. Učitel rozrazil dveře a třída ztichla. Vešel a před sebou tlačil maximálně vyděšeného Billa...

„Dobrý den, sedněte si. Chtěl bych vám někoho představit, tohle je náš nový student, ode dneška bude chodit s vámi do třídy. Jmenuje se Bill Kaulitz, přistěhoval se k nám zdaleka. Je sice trochu zvláštní, ale rád bych vás poprosil, abyste se k němu chovali slušně. Takže... Tamhle je místo, Kaulitzi. Sedněte si vedle Trümpera,“ dokončil učitel svůj proslov a posadil se za katedru.

Bill v jednu chvíli přestal dýchat a srdce mu vyskočilo až do krku. Všichni mlčeli a jen na něj zírali. Třásl se, když jeho oči zabloudily k jedinému volnému místu, které ještě ve třídě bylo. A moc dobře poznal i kluky z šaten. A poznal i kluka s dredy, který měl být jeho novým spolusedícím... Odvážil se dojít až k němu a pomalu se vedle dredatého chlapce posadil. Ve třídě nastal nepříjemný šum. Jediný, kdo mlčel, byl on sám. A taky ten kluk sedící vedle něj, když se konečně střetly jejich pohledy...