Autor : Angel + Mitternacht
Pomalu usínám. Tiše se modlím, aby to všechno byl jen zlý sen. Mám neuvěřitelný strach a nevím, kudy kam. Jako malé, vyplašené zvířátko zahnané do kouta. Abych vůbec usnul, museli mě narvat práškama. Tom leží skrčený vedle mě, já přitisknutý k němu. Naposledy mě takto zahřívá, naposledy s ním prožívám ten jedinečný pocit bezpečí a lásky. Bojím se, neskutečně se bojím. Ani nevíte jak moc.
Nejhorší je ta bezmoc, když nevíte, co dělat. Když vidíte, že vaší vinou trpí jiní a vy to nemůžete nijak odčinit. Prostě cítíte to neuvěřitelný prázdno a osamění, i když ostatní jsou všude kolem vás a starají se o vás neuvěřitelným způsobem. Tohle je moje odplata Tomovi. Nejradši bych se neviděl, někam se zavřel a tiše a bolestivě umřel. Měl jsem umřít, protože mě čeká peklo. Nějak tuším, že tohle je poslední den Billa Kaulitze, než se doopravdy zblázní. Pokud mě opravdu zavřou, tak mi nezbyde nic jinýho, než to skončit... Vím, že se ještě budu hodně trápit. Ale zasloužím si to, nikdy jsem si to nezasloužil víc, než právě ted'...
Moje noc je bezesná, i když usnu téměř okamžitě. Mysl totálně otupělá a připravující se na nejhorší. Tom mě tak krásně bránil, já si to nezasloužím. Nezasloužím si lásku někoho takového. Myšlenky mi rotují v hlavě a nedovedu se jich zbavit. Žil jsem opravdu krásný život a ztrácím ho. Ztrácím i to poslední. Nechci vidět ty obrovský titulky v novinách, nechci vidět, jak si na mě lidi budou ukazovat, nechci vidět reakce fans. Těch některých povrchních fansek, kterým je jedno, co cítím. Ty akorát letí po mých penězích a slávě. U Toma jako u jediného člověka si můžu být jistý, že ten takový není. Jsme oba stejní, někde uvnitř sebe to cítím. Bez Toma to prostě nemá cenu... Udělám to pro něj, pak se vrátím silnější... Snad...
Skrz žaluzie se prodírá první sluneční paprsek. Pošimrá mě na nose a sklouzne až ke rtům. Jemně nakrčím nos a pomalu rozlepím víčka. Tom tu pořád je, zkroucený v nějakém divném klubíčku. Je tak neuvěřitelně sladký, až to bolí u srdce. Můj silný Tom tentokrát neubrání svého malého brášku. Nemůžu už znova usnout, jen se dívat na tu spící krásu. Ten kluk je naprosto dokonalej a jedinej, kdo to tu pokurvil, jsem samozřejmě já. Ale co jiného byste ode mě čekali, že?! Já zmrvím, co můžu. Mačkám mezi prsty peřinu a hraju si s Tomovými dredy. Pro sebe se tiše usmívám. Kdyby mě doopravdy pustili a nemusel bych být tady, opravdu bych byl štěstím bez sebe. Už bych neudělal takovou blbost a vychutnával bych si svobodu. I když by mi nikdo stoprocentně nezaručil, že bych to doopravdy neudělal znova. Chtěl bych si začít vážit všeho, co jsem od života dostal. Mám pořád víc a mě to stejně nestačí. Ted' si to slíznu a patří mi to... Co člověk všechno neudělá pro lásku... Najednou jsou mi ukradení i cizí lidé, ted' vidím jenom Toma, nikoho jiného...
„Billi? Proč nespíš?,“ slyším tichý hlásek. Tom se taky vzbudil. Dívá se na mě rozespalýma očima, v těch mých hledá odpovědi. „Víš já... Ani nevím, prostě jsem se vzbudil,“ usměju se. „Jo aha tak to jo... Bože...,“ zašeptá tiše Tom. Nechápu, co se děje... „Už dneska Billi... Já tě tam nepustím,“ zašeptá ještě tišeji a políbí mě na čelo. Já už ale jsem smířený se svým osudem. Přemýšlel jsem dlouho a vím, že pokud budu chtít být zase s Tomem, musím to podstoupit... „Tome... Budu tam muset... Já tam nechci, ale... Nevím, co mám dělat, Tome,“ odpovím. Chvíli mě hypnotizuje sladce karamelovýma očima a pak se zadívá do země. „Nechci, abys tam šel...,“ řekne tiše. Skoro až neslyšně. Stiskne mojí ruku a usměje se na mě. „Ale pokud to chceš podstoupit... Já jen nechci, aby ti ublížili, broučku... Nechci, aby z tebe udělali něco, co nejsi...,“ pokračuje. Chápu ho a taky se toho bojím. Bojím se toho, že by mě mohli změnit, ale snažím se nepřipouštět si to. „Tomi... Pak zase budeme spolu, slibuju, že se vrátím v pořádku a všechno bude okay, opravdu... Já už nebudu dělat blbosti,“ ujistím Toma. „O to nejde... Já to vím Billi, ale doktoři si to nedokážou připustit,“ odpovídá. Následuje pár minut ticha. Tom si mě jemně přivine ke svému tělu a hladí mě po vlasech. Není třeba nic říkat, jen si tu chvíli vychutnávat. Je to naprosto jedinečná a úžasná chvíle...
„Ani nevíš, jak mi budeš chybět, Bille,“ zavzlyká Tom. „Já vím Tome, cítím to v sobě, jsi můj brácha... Dvojčátko moje... A jestli nepřestaneš brečet, zulíbám tě k smrti,“ opáčím. „Ty brečíš taky, ty troubu,“ zasměje se Tom a podívá se mi do očí. Vloudilo se do nich pár slziček, Tom má naprostou pravdu, stejně jako vždycky. Navzájem si jemně stíráme slzy. „Miluju tě,“ zašeptá Tom a něžně mě začne líbat. Odpověd' mu zašeptám do polibku. Je slaný, stejně jako naše slzy. Pořád se bojím, chci, aby Tom byl se mnou... Za dveřmi slyšíme kroky, odtrhneme se od sebe.
„Dobré ráno,“ pozdraví nás mladá, vysoká doktorka. Tom si jí nenávistně měří pohledem. Tiše jí odpovíme. Chvíli si nás zkoumavě prohlíží a pak se posadí na okraj postele. Tomovi se pomalu otvírá kudla v kapse. Nenávidí doktory ted' mnohem víc, než kdy předtím. „Pane Kaulitzi, rozhodli jsme se, že vás hospitalizujeme zde, na našem psychiatrickém oddělení. Bylo by to tak nejlepší, než kdybyste se vracel do Německa. Chceme mít nad vámi dohled a máme tu jedny z nejlepších specialistů, nemusíte se vůbec ničeho bát, bude o vás velice dobře postaráno. A váš bratr určitě bude s vámi, aby na vás dával pozor,“ řekne doktorka klidně. Pohladí mě po ruce a usměje se. Plaše ucuknu... „A opravdu je to nutný? Já bych se o něj postaral, on by to už neudělal,“ řekne Tom bojovně. Doktorka se jen usměje a začne kroutit hlavou. „To by vám mohl slibovat, jak by jen chtěl, je dobře, že máte o bratra takovou starost. Ale opravdu jediným řešením je hospitalizace. Věřím, že vy na něj dáte pozor, nebojím se o to. Máme tu specialisty, oni Billovi pomůžou,“ pravila. Samozřejmě arogantním lékařským tónem... Nesnáším takové lidi, kteří se moc cítí, protože rozhodují o životech lidí jiných.
„Už předtím jsem vám říkal, že vám ho nedám,“ zopakuje Tom. Nevím, o co se snaží, je to zbytečný. Stejně mě zavřou, tak jako tak. Mám sice strach, ale musím to udělat. „Tome, nech toho... Udělám to,“ přeruším je. Oba se na mě podívají. Tom takovým tím pohledem „to snad nemyslíš vážně“ a doktorka má ve tváři čirou spokojenost. „Blahopřeji, umoudřil jste se. Za hodinu za vámi přijede sestřička a odveze vás, opravdu se nemáte čeho bát, chceme vám jen pomoct,“ řekne doktorka a má se k odchodu. Tom se zadívá do zdi a nevnímá ani třísknutí dveřmi, které mnou úplně škublo.
„Bille, ty pako!,“ zaječí Tom. Úplně ve mně hrkne. „Nechci tě ztratit, rozumíš?! Já nechci, za žádnou cenu o tebe nechci přijít a ty ještě uděláš tohle! To nemůžeš, nepustím tě tam! Vymyjou ti mozek brácho, ty tam nemůžeš!,“ křičí Tom jako smyslů zbavený a třese mnou. „Tome, o co ti kurva jde?! Já se vrátím, já nejdu na smrt!,“ oplatím stejnou mincí. Tom zavře oči, stiskne mi ruku a otočí hlavou. Chvíli je ticho. „Pořád jsem to nepochopil a pochopit to nechci, brácho. Jen nechci, abys mě opustil,“ zašeptá Tom. Otevře oči a vpije se do těch mých. Ještě nikdy jsem v jeho očích něco takového neviděl. „Bude dobře, neboj... Už jsem se s tím smířil, jinak to nejde. Tome, já nikoho neopouštím, já jsem pořád s tebou,“ odpovím a nadzvednu mu hlavu. Pomalu se k němu přiblížím a líbnu ho na tvář. „Nevěděl jsem, že to bude až tak těžký, ale asi máš pravdu... Já nepojedu s Géčkama zpátky do Německa, budu tu s tebou a jen tak tě neopustím, nemusíš se bát,“ usměje se Tom. „S tebou se nebojím ničeho... A děkuju ti...,“ zašeptám a dál se nechávám unášet teplem Tomova objetí, dokud to jen jde.
Hodina uteče rychleji, než jsem si myslel. Mezitím jsem se stihnul nasnídat a vysprchovat. Dokonce si i krátce pohovořit s psychiatrem, aby mi nakonec byla sdělena úžasná novina, že na psychinu opravdu musím. Tom mě samozřejmě přes to všechno vehementně brání, ale... Nemá to cenu. Nakládají mě na vozík a vezou mě vstříc peklu... Ještě za sebou slyším známý hlas... „Neopustím tě, já tě nikdy neopustím, zlatíčko!“
Tiše a vyplašeně se rozhlížím kolem sebe... Vozík kodrcá po dlaždicích směrem „psychiatrie“... Sestřička jen zarytě mlčí a jakýkoliv pokus o navázání bližšího kontaktu je marný. Víte jak... Jsem neuvěřitelně ukecanej. S blázny si nejspíš budu rozumět, jak to tak vidím. Už ted' mi Tom chybí... Vzal jsem si s sebou tajně takového malinkého plyšáka, toho jediného mi povolili. Moc mi Tomíka připomíná. Sestřička se mnou zajede do výtahu a stále nic neříká, i když cítím pohled v zádech. Prohlíží si mě, stejně, jako všichni ostatní, které míjíme. Vyjedem tuším do třetího patra a pokračujeme dlouhou, silně prosvícenou chodbou. Nevím, co znamená ten nápis na dveřích, ale vím, jak se francouzsky řekne psychiatrie.... Asi jsme na příjmu...
Můj vozík sestřička postaví někam stranou, naproti takovým bílým velkým dveřím. „Neutečte mi,“ zasměje se a jde kamsi pryč. Věřte, že to bych opravdu nejradši udělal. Zdejchnul se hodně daleko, jenom s Tomem. Ale co se dá dělat, už jsme konečně tady. Nemám pomalu ani sílu otočit hlavou, natož někam utíkat. Vlasy mám slepené od slz, sedím tiše a nic neříkám. Udělal jsem obrovskou chybu. Najednou si všimnu slečny, která sedí na vozíku pár metrů ode mě. Má tmavé vlasy a tmavé oči. Zvědavě si mě prohlíží a usmívá se na mě. No super, už jsem si tu našel kamarádku.
„Proč tady jsi?,“ zaslechnu. Ano, říká to ona moje nová „kámoška“. Chvíli otálím s odpovědí, ale její zvědavý pohled mi nedá. Ukážu jí svojí ruku a jemně poodhrnu obvaz. Pokývá hlavou a znovu se usměje. „Já jsem snědla prášky...,“ zašeptá a znovu se na mě podívá. „A proč?,“ zeptám se vlezle. „Zamilovala jsem se... A on mi řekl, že jsem mu odporná...,“ řekne. Už se víc neptám a hledím si svýho. Hraju si s cípem bílé nemocniční košile a čekám, kdy si pro mě přijdou. „A ty?,“ oplatí dotaz... „Taky láska...,“ řeknu. Ano, nelžu, je to pravda. Zkurvená láska! „Diana...,“ zašeptá. Znovu se na mě usměje... „Bill,“ představím se. Dál už jen zarytě mlčíme. Tohle nebylo tak strašný. To přežiju. Doufám.
„Tak jdeme,“ zavolá na mě sestřička z druhého konce chodby. Vozík vezme za madla a už mě veze pryč. Ještě se naposledy otočím a zamávám Dianě. Zamávání mi oplatí. „Není to tak špatný, co?,“ zasměje se milá, korpulentní dáma. Musím se přiznat, že má pravdu. Opravdu to není tak špatný, ale je to teprve pár minut, co jsem tu a ještě absolutně nemůžu vědět, co přijde. Nakonec mě vyklopí na pokoji s velkým číslem 48. Přimaluju tam trojku a bude to jako živý! No nic, radši nemyslet Bille... Když jsi naposledy myslel, tak to dopadlo takhle...
Když se za mnou zavřou dveře, rozvalím se na postel. Hladím měkké, bílé povlečení a dívám se ze zamřížovaného okna. V rohu pokoje je stůl a židle, pochopitelně bez ostrých hran. Je tu vedro jak někde... Docela rád bych věděl, kdy mi přinesou věci a kdy se budu moct „zabydlet“... Bille, tohle není hotel, to je cvokhaus... A sem jedině patřím, už si i mluvím pro sebe. Nasadil jsem tomu korunu jak nikdy, to je opravdu pecka... Mám hlad. A chci pít. A chci na záchod. Sakra, ale tady nikdo není! Než stačím zauvažovat hlouběji, otevřou se dveře. Vejde do nich jeden starší doktor ještě s někým...
„Takže pane Kaulitzi, já jsem primář oddělení, zabydlete se tu jako doma. Naplánovali jsme vám terapie a opravdu velice zajímavý program, nebudete se nudit. Vaše věci vám váš bratr doveze večer. Večerka je v devět hodin, večeře v sedm. Snídani dostanete v sedm ráno, pak následují terapie, poté v jednu hodinu oběd a ve tři svačina. Poté další sezení s vaším psychiatrem a poté osobní volno. Máme určitý řád a budete se mu muset podřídit, jinak si nebudeme rozumět. Pokud budete vyvádět, budeme vás muset uklidnit. O vašem případu nám už řekli, takže se nebojte, že bysme nevěděli, proč tu jste. Můžu vám říct, že se nemáte čeho bát. Nechceme vám ublížit, jen vám pomoct. Doufám, že víte, že psychiatrie není oddělení pouze pro blázny. Je tu spousta lidí, s kterými byste si mohl rozumět,“ dokončí svůj monolog primář. Nepřipadá mi moc sympaticky, abych pravdu řekl. Chvíli se na něj nezúčastněně dívám a jenom kývám hlavou na znamení, že rozumím. „To by bylo pro dnešek všechno, s léčbou začneme zítra. Nejdřív se tu rozkoukejte,“ řekne doktor a má se k odchodu.
„Mám hlad... A... Chci na záchod a taky se vykoupat...,“ zašeptám tiše svojí prosbu. Stydím se, ale přece tady nechci umřít hlady. „Dobře, přineste mu něco k jídlu. Určitě jste si všiml těch zelených dveří naproti vám. Tam najdete toaletu i sprchu a všechno, co budete potřebovat,“ řekne a má se k odchodu. „A můžu vidět svého bratra?,“ zeptám se. Toho jediného totiž opravdu potřebuju. „Od čtyř jsou návštěvní hodiny, vašeho bratra jsme už informovali. Přeji pěkný den,“ odpoví a zaklapnou za ním dveře. Není na nich klika... Sakra...
Marně přemýšlím o tom, jak by mě mohli chtít uklidnit, kdybych jim tu opravdu začal vyvádět. To radši nechtějte vidět. Znám to jenom z filmů, ale nechtěl bych být přivázanej a nafetovanej práškama takovým způsobem, že by mi to vypálilo do mozku díru. Roztáhnu se na posteli a dívám se do stropu. Zdi jsou tak chladné... I když to tu zezačátku působilo hodně příjemně, ted' se tu spíš bojím a už ted' nějak tuším, že to tu nevydržím. Tom měl pravdu, já musím mít svobodu, jinak se snad zblázním. Právě jsem o svou svobodu přišel a můžu si za to sám. Nevím pořádně, kolik je hodin, ale asi bych si měl na chvilku zdřímnout... Velkou premiéru mám přece jen už za sebou. Tome, přijd'... Prosím...
Pomalu usínám. Tiše se modlím, aby to všechno byl jen zlý sen. Mám neuvěřitelný strach a nevím, kudy kam. Jako malé, vyplašené zvířátko zahnané do kouta. Abych vůbec usnul, museli mě narvat práškama. Tom leží skrčený vedle mě, já přitisknutý k němu. Naposledy mě takto zahřívá, naposledy s ním prožívám ten jedinečný pocit bezpečí a lásky. Bojím se, neskutečně se bojím. Ani nevíte jak moc.
Nejhorší je ta bezmoc, když nevíte, co dělat. Když vidíte, že vaší vinou trpí jiní a vy to nemůžete nijak odčinit. Prostě cítíte to neuvěřitelný prázdno a osamění, i když ostatní jsou všude kolem vás a starají se o vás neuvěřitelným způsobem. Tohle je moje odplata Tomovi. Nejradši bych se neviděl, někam se zavřel a tiše a bolestivě umřel. Měl jsem umřít, protože mě čeká peklo. Nějak tuším, že tohle je poslední den Billa Kaulitze, než se doopravdy zblázní. Pokud mě opravdu zavřou, tak mi nezbyde nic jinýho, než to skončit... Vím, že se ještě budu hodně trápit. Ale zasloužím si to, nikdy jsem si to nezasloužil víc, než právě ted'...
Moje noc je bezesná, i když usnu téměř okamžitě. Mysl totálně otupělá a připravující se na nejhorší. Tom mě tak krásně bránil, já si to nezasloužím. Nezasloužím si lásku někoho takového. Myšlenky mi rotují v hlavě a nedovedu se jich zbavit. Žil jsem opravdu krásný život a ztrácím ho. Ztrácím i to poslední. Nechci vidět ty obrovský titulky v novinách, nechci vidět, jak si na mě lidi budou ukazovat, nechci vidět reakce fans. Těch některých povrchních fansek, kterým je jedno, co cítím. Ty akorát letí po mých penězích a slávě. U Toma jako u jediného člověka si můžu být jistý, že ten takový není. Jsme oba stejní, někde uvnitř sebe to cítím. Bez Toma to prostě nemá cenu... Udělám to pro něj, pak se vrátím silnější... Snad...
Skrz žaluzie se prodírá první sluneční paprsek. Pošimrá mě na nose a sklouzne až ke rtům. Jemně nakrčím nos a pomalu rozlepím víčka. Tom tu pořád je, zkroucený v nějakém divném klubíčku. Je tak neuvěřitelně sladký, až to bolí u srdce. Můj silný Tom tentokrát neubrání svého malého brášku. Nemůžu už znova usnout, jen se dívat na tu spící krásu. Ten kluk je naprosto dokonalej a jedinej, kdo to tu pokurvil, jsem samozřejmě já. Ale co jiného byste ode mě čekali, že?! Já zmrvím, co můžu. Mačkám mezi prsty peřinu a hraju si s Tomovými dredy. Pro sebe se tiše usmívám. Kdyby mě doopravdy pustili a nemusel bych být tady, opravdu bych byl štěstím bez sebe. Už bych neudělal takovou blbost a vychutnával bych si svobodu. I když by mi nikdo stoprocentně nezaručil, že bych to doopravdy neudělal znova. Chtěl bych si začít vážit všeho, co jsem od života dostal. Mám pořád víc a mě to stejně nestačí. Ted' si to slíznu a patří mi to... Co člověk všechno neudělá pro lásku... Najednou jsou mi ukradení i cizí lidé, ted' vidím jenom Toma, nikoho jiného...
„Billi? Proč nespíš?,“ slyším tichý hlásek. Tom se taky vzbudil. Dívá se na mě rozespalýma očima, v těch mých hledá odpovědi. „Víš já... Ani nevím, prostě jsem se vzbudil,“ usměju se. „Jo aha tak to jo... Bože...,“ zašeptá tiše Tom. Nechápu, co se děje... „Už dneska Billi... Já tě tam nepustím,“ zašeptá ještě tišeji a políbí mě na čelo. Já už ale jsem smířený se svým osudem. Přemýšlel jsem dlouho a vím, že pokud budu chtít být zase s Tomem, musím to podstoupit... „Tome... Budu tam muset... Já tam nechci, ale... Nevím, co mám dělat, Tome,“ odpovím. Chvíli mě hypnotizuje sladce karamelovýma očima a pak se zadívá do země. „Nechci, abys tam šel...,“ řekne tiše. Skoro až neslyšně. Stiskne mojí ruku a usměje se na mě. „Ale pokud to chceš podstoupit... Já jen nechci, aby ti ublížili, broučku... Nechci, aby z tebe udělali něco, co nejsi...,“ pokračuje. Chápu ho a taky se toho bojím. Bojím se toho, že by mě mohli změnit, ale snažím se nepřipouštět si to. „Tomi... Pak zase budeme spolu, slibuju, že se vrátím v pořádku a všechno bude okay, opravdu... Já už nebudu dělat blbosti,“ ujistím Toma. „O to nejde... Já to vím Billi, ale doktoři si to nedokážou připustit,“ odpovídá. Následuje pár minut ticha. Tom si mě jemně přivine ke svému tělu a hladí mě po vlasech. Není třeba nic říkat, jen si tu chvíli vychutnávat. Je to naprosto jedinečná a úžasná chvíle...
„Ani nevíš, jak mi budeš chybět, Bille,“ zavzlyká Tom. „Já vím Tome, cítím to v sobě, jsi můj brácha... Dvojčátko moje... A jestli nepřestaneš brečet, zulíbám tě k smrti,“ opáčím. „Ty brečíš taky, ty troubu,“ zasměje se Tom a podívá se mi do očí. Vloudilo se do nich pár slziček, Tom má naprostou pravdu, stejně jako vždycky. Navzájem si jemně stíráme slzy. „Miluju tě,“ zašeptá Tom a něžně mě začne líbat. Odpověd' mu zašeptám do polibku. Je slaný, stejně jako naše slzy. Pořád se bojím, chci, aby Tom byl se mnou... Za dveřmi slyšíme kroky, odtrhneme se od sebe.
„Dobré ráno,“ pozdraví nás mladá, vysoká doktorka. Tom si jí nenávistně měří pohledem. Tiše jí odpovíme. Chvíli si nás zkoumavě prohlíží a pak se posadí na okraj postele. Tomovi se pomalu otvírá kudla v kapse. Nenávidí doktory ted' mnohem víc, než kdy předtím. „Pane Kaulitzi, rozhodli jsme se, že vás hospitalizujeme zde, na našem psychiatrickém oddělení. Bylo by to tak nejlepší, než kdybyste se vracel do Německa. Chceme mít nad vámi dohled a máme tu jedny z nejlepších specialistů, nemusíte se vůbec ničeho bát, bude o vás velice dobře postaráno. A váš bratr určitě bude s vámi, aby na vás dával pozor,“ řekne doktorka klidně. Pohladí mě po ruce a usměje se. Plaše ucuknu... „A opravdu je to nutný? Já bych se o něj postaral, on by to už neudělal,“ řekne Tom bojovně. Doktorka se jen usměje a začne kroutit hlavou. „To by vám mohl slibovat, jak by jen chtěl, je dobře, že máte o bratra takovou starost. Ale opravdu jediným řešením je hospitalizace. Věřím, že vy na něj dáte pozor, nebojím se o to. Máme tu specialisty, oni Billovi pomůžou,“ pravila. Samozřejmě arogantním lékařským tónem... Nesnáším takové lidi, kteří se moc cítí, protože rozhodují o životech lidí jiných.
„Už předtím jsem vám říkal, že vám ho nedám,“ zopakuje Tom. Nevím, o co se snaží, je to zbytečný. Stejně mě zavřou, tak jako tak. Mám sice strach, ale musím to udělat. „Tome, nech toho... Udělám to,“ přeruším je. Oba se na mě podívají. Tom takovým tím pohledem „to snad nemyslíš vážně“ a doktorka má ve tváři čirou spokojenost. „Blahopřeji, umoudřil jste se. Za hodinu za vámi přijede sestřička a odveze vás, opravdu se nemáte čeho bát, chceme vám jen pomoct,“ řekne doktorka a má se k odchodu. Tom se zadívá do zdi a nevnímá ani třísknutí dveřmi, které mnou úplně škublo.
„Bille, ty pako!,“ zaječí Tom. Úplně ve mně hrkne. „Nechci tě ztratit, rozumíš?! Já nechci, za žádnou cenu o tebe nechci přijít a ty ještě uděláš tohle! To nemůžeš, nepustím tě tam! Vymyjou ti mozek brácho, ty tam nemůžeš!,“ křičí Tom jako smyslů zbavený a třese mnou. „Tome, o co ti kurva jde?! Já se vrátím, já nejdu na smrt!,“ oplatím stejnou mincí. Tom zavře oči, stiskne mi ruku a otočí hlavou. Chvíli je ticho. „Pořád jsem to nepochopil a pochopit to nechci, brácho. Jen nechci, abys mě opustil,“ zašeptá Tom. Otevře oči a vpije se do těch mých. Ještě nikdy jsem v jeho očích něco takového neviděl. „Bude dobře, neboj... Už jsem se s tím smířil, jinak to nejde. Tome, já nikoho neopouštím, já jsem pořád s tebou,“ odpovím a nadzvednu mu hlavu. Pomalu se k němu přiblížím a líbnu ho na tvář. „Nevěděl jsem, že to bude až tak těžký, ale asi máš pravdu... Já nepojedu s Géčkama zpátky do Německa, budu tu s tebou a jen tak tě neopustím, nemusíš se bát,“ usměje se Tom. „S tebou se nebojím ničeho... A děkuju ti...,“ zašeptám a dál se nechávám unášet teplem Tomova objetí, dokud to jen jde.
Hodina uteče rychleji, než jsem si myslel. Mezitím jsem se stihnul nasnídat a vysprchovat. Dokonce si i krátce pohovořit s psychiatrem, aby mi nakonec byla sdělena úžasná novina, že na psychinu opravdu musím. Tom mě samozřejmě přes to všechno vehementně brání, ale... Nemá to cenu. Nakládají mě na vozík a vezou mě vstříc peklu... Ještě za sebou slyším známý hlas... „Neopustím tě, já tě nikdy neopustím, zlatíčko!“
Tiše a vyplašeně se rozhlížím kolem sebe... Vozík kodrcá po dlaždicích směrem „psychiatrie“... Sestřička jen zarytě mlčí a jakýkoliv pokus o navázání bližšího kontaktu je marný. Víte jak... Jsem neuvěřitelně ukecanej. S blázny si nejspíš budu rozumět, jak to tak vidím. Už ted' mi Tom chybí... Vzal jsem si s sebou tajně takového malinkého plyšáka, toho jediného mi povolili. Moc mi Tomíka připomíná. Sestřička se mnou zajede do výtahu a stále nic neříká, i když cítím pohled v zádech. Prohlíží si mě, stejně, jako všichni ostatní, které míjíme. Vyjedem tuším do třetího patra a pokračujeme dlouhou, silně prosvícenou chodbou. Nevím, co znamená ten nápis na dveřích, ale vím, jak se francouzsky řekne psychiatrie.... Asi jsme na příjmu...
Můj vozík sestřička postaví někam stranou, naproti takovým bílým velkým dveřím. „Neutečte mi,“ zasměje se a jde kamsi pryč. Věřte, že to bych opravdu nejradši udělal. Zdejchnul se hodně daleko, jenom s Tomem. Ale co se dá dělat, už jsme konečně tady. Nemám pomalu ani sílu otočit hlavou, natož někam utíkat. Vlasy mám slepené od slz, sedím tiše a nic neříkám. Udělal jsem obrovskou chybu. Najednou si všimnu slečny, která sedí na vozíku pár metrů ode mě. Má tmavé vlasy a tmavé oči. Zvědavě si mě prohlíží a usmívá se na mě. No super, už jsem si tu našel kamarádku.
„Proč tady jsi?,“ zaslechnu. Ano, říká to ona moje nová „kámoška“. Chvíli otálím s odpovědí, ale její zvědavý pohled mi nedá. Ukážu jí svojí ruku a jemně poodhrnu obvaz. Pokývá hlavou a znovu se usměje. „Já jsem snědla prášky...,“ zašeptá a znovu se na mě podívá. „A proč?,“ zeptám se vlezle. „Zamilovala jsem se... A on mi řekl, že jsem mu odporná...,“ řekne. Už se víc neptám a hledím si svýho. Hraju si s cípem bílé nemocniční košile a čekám, kdy si pro mě přijdou. „A ty?,“ oplatí dotaz... „Taky láska...,“ řeknu. Ano, nelžu, je to pravda. Zkurvená láska! „Diana...,“ zašeptá. Znovu se na mě usměje... „Bill,“ představím se. Dál už jen zarytě mlčíme. Tohle nebylo tak strašný. To přežiju. Doufám.
„Tak jdeme,“ zavolá na mě sestřička z druhého konce chodby. Vozík vezme za madla a už mě veze pryč. Ještě se naposledy otočím a zamávám Dianě. Zamávání mi oplatí. „Není to tak špatný, co?,“ zasměje se milá, korpulentní dáma. Musím se přiznat, že má pravdu. Opravdu to není tak špatný, ale je to teprve pár minut, co jsem tu a ještě absolutně nemůžu vědět, co přijde. Nakonec mě vyklopí na pokoji s velkým číslem 48. Přimaluju tam trojku a bude to jako živý! No nic, radši nemyslet Bille... Když jsi naposledy myslel, tak to dopadlo takhle...
Když se za mnou zavřou dveře, rozvalím se na postel. Hladím měkké, bílé povlečení a dívám se ze zamřížovaného okna. V rohu pokoje je stůl a židle, pochopitelně bez ostrých hran. Je tu vedro jak někde... Docela rád bych věděl, kdy mi přinesou věci a kdy se budu moct „zabydlet“... Bille, tohle není hotel, to je cvokhaus... A sem jedině patřím, už si i mluvím pro sebe. Nasadil jsem tomu korunu jak nikdy, to je opravdu pecka... Mám hlad. A chci pít. A chci na záchod. Sakra, ale tady nikdo není! Než stačím zauvažovat hlouběji, otevřou se dveře. Vejde do nich jeden starší doktor ještě s někým...
„Takže pane Kaulitzi, já jsem primář oddělení, zabydlete se tu jako doma. Naplánovali jsme vám terapie a opravdu velice zajímavý program, nebudete se nudit. Vaše věci vám váš bratr doveze večer. Večerka je v devět hodin, večeře v sedm. Snídani dostanete v sedm ráno, pak následují terapie, poté v jednu hodinu oběd a ve tři svačina. Poté další sezení s vaším psychiatrem a poté osobní volno. Máme určitý řád a budete se mu muset podřídit, jinak si nebudeme rozumět. Pokud budete vyvádět, budeme vás muset uklidnit. O vašem případu nám už řekli, takže se nebojte, že bysme nevěděli, proč tu jste. Můžu vám říct, že se nemáte čeho bát. Nechceme vám ublížit, jen vám pomoct. Doufám, že víte, že psychiatrie není oddělení pouze pro blázny. Je tu spousta lidí, s kterými byste si mohl rozumět,“ dokončí svůj monolog primář. Nepřipadá mi moc sympaticky, abych pravdu řekl. Chvíli se na něj nezúčastněně dívám a jenom kývám hlavou na znamení, že rozumím. „To by bylo pro dnešek všechno, s léčbou začneme zítra. Nejdřív se tu rozkoukejte,“ řekne doktor a má se k odchodu.
„Mám hlad... A... Chci na záchod a taky se vykoupat...,“ zašeptám tiše svojí prosbu. Stydím se, ale přece tady nechci umřít hlady. „Dobře, přineste mu něco k jídlu. Určitě jste si všiml těch zelených dveří naproti vám. Tam najdete toaletu i sprchu a všechno, co budete potřebovat,“ řekne a má se k odchodu. „A můžu vidět svého bratra?,“ zeptám se. Toho jediného totiž opravdu potřebuju. „Od čtyř jsou návštěvní hodiny, vašeho bratra jsme už informovali. Přeji pěkný den,“ odpoví a zaklapnou za ním dveře. Není na nich klika... Sakra...
Marně přemýšlím o tom, jak by mě mohli chtít uklidnit, kdybych jim tu opravdu začal vyvádět. To radši nechtějte vidět. Znám to jenom z filmů, ale nechtěl bych být přivázanej a nafetovanej práškama takovým způsobem, že by mi to vypálilo do mozku díru. Roztáhnu se na posteli a dívám se do stropu. Zdi jsou tak chladné... I když to tu zezačátku působilo hodně příjemně, ted' se tu spíš bojím a už ted' nějak tuším, že to tu nevydržím. Tom měl pravdu, já musím mít svobodu, jinak se snad zblázním. Právě jsem o svou svobodu přišel a můžu si za to sám. Nevím pořádně, kolik je hodin, ale asi bych si měl na chvilku zdřímnout... Velkou premiéru mám přece jen už za sebou. Tome, přijd'... Prosím...
Žádné komentáře:
Okomentovat