Drawing

Autor : Angel

Mám tu něco pro vás. :o) Na Vánoce jsem slíbil novinku, ale nějak jsem se k tomu nedostal... Je to snad poprvý, co zkouším nepsat v ich – formě, takže to bude poněkud náročnější, já se rád vžívám do postav, ale... No uvidíte sami... :o) Příjemné počtení. :-) A abych nezapomněl, uvažuji, že z toho vznikne pokráčko. :o) Pokud budete chtít. :-) Chtěl bych to věnovat spoustě twincestních dušiček, kterých si moc vážím. Speciálně Jitušce, Januli a Mellince. :-) No... Už jsem ticho. tak do toho. :-)

Tma, černočerná tma. Sněhové vločky se tiše snáší na okenní parapet pokoje přibližně v druhém patře malého domku. Ten pokoj patří mladému, černovlasému chlapci, který opět prožívá další bezesnou noc. Svýma čokoládovýma očima tiše hypnotizuje pavučinu, houpající se v rohu pokoje. Očima těká všude možně a neustále nemůže najít tolik vytoužený klid. Na jeho budíku svítí 3:48... Je už skoro ráno a on ví, že opět ráno nevstane. I když nemusí. Je zrovna Štědrý den a on je opět sám, bez osoby, které by mohl vyjádřit to, co už dlouho cítí.

„A už na to kašlu! Sakra!,“ zaklelo to černovlasé stvoření a pomalu vstalo z postele. Jeho vlasy tvořily přibližně něco, o co se pomocí stylingu pokouší už několik let a vede se mu to. Věděl, že nemá usínat s mokrými vlasy. Nebo lehat si s nimi. Celou noc totiž nezamhouřil oka. Přecházel po svém prostorném pokoji a odhrnul závěs, který dělil pokoj na jeho a bratrovu polovinu. Jeho bratr je totiž oním důvodem bezesných nocí, strávených představami o něm. Bylo to tak zvrhlé, zvrácené, ale on se za to nestyděl. Užíval si to. Tiše si klekl k posteli svého spícího bratra a pozoroval jej. Vnímal každý jeho nádech a výdech, každé zachvění. Nakonec zjistil, že je mu naskakuje husí kůže, při pohledu na tu dokonalost. Musel odejít, nebo by se ještě něco stalo. Věděl, že by se neudržel a udělal by něco, co by mu jeho bratr nemusel odpustit.

Nazul si křiklavě zelené, plyšové pantoflíky a tiše otevřel dveře pokoje. Sešel až dolů do kuchyně a rozhodl nachystat si svůj oblíbený nápoj. Miloval kakao. Tiše se pousmál, že tohle je oblíbený nápoj i jeho dredatého brášky, který tiše a klidně oddechuje v blaženém spánku. Poté, co bylo kakao hotové, vydal se opět ke svému pokoji. Otevřel dveře a pohledem zavadil o bratra. Jediné, co se změnilo, bylo to, že ležel na druhém boku a deku si odkopal. Spal v boxerkách, takže jasně bylo vidět jeho dokonale vypracované tělo. Černovlasé stvoření jménem Bill tedy nyní pozorovalo dokonalé křivky těla svého bratra Toma. Bill dostal nápad... Tohle nemůže nechat jen tak.

Napadlo ho vzít svůj fotoaparát, aby se pohledem na svého bratra mohl neustále kochat, kdykoliv chtěl. Ale nepodařilo se mu v té tmě ani při rozsvícené lampičce zachytit a blesk by jistě bratra probudil. Poslední dobou totiž nemá moc tvrdé spaní. Bill zalovil ve své černé brašně a konečně našel to, co potřeboval. Skicák. Když si ho nemůže vyfotit, musí si jej namalovat. I když to v té tmě bylo velice obtížné, snažil se zachytit vše, co jen mohl. Vykresloval do detailu každou řasu, pihu, každý záhyb na jeho kůži. Na chvíli se otočil k oknu. Pořád ještě sněžilo. Tiše a pro sebe se usmál a pokračoval ve své tvůrčí činnosti.

Byl už u konce, jen potřeboval svoje dílo „podškrábnout“, jak to pokaždé dělal. Uměleckým stylem napsaté B nechybělo na žádném jeho obrázku. I když se nezdál, měl obrovský talent na to malovat. Uměl zachytit ten výraz, a to se povede málokterému malíři. Víčka se mu klížila, zazíval. Naposledy se podíval na své dílo, usmál se a s pocitem spokojenosti nad svým dílem se dopotácel do postele a téměř okamžitě usnul. Skicák se jen povaloval vedle jeho postele, nedbale pohozený mezi ten neuvěřitelný čurbes. Bill mu říkal „umělecký nepořádek“. Na jeho binec mu nikdo nesměl sahat, ani jeho vlastní bratr. Zabořil hlavu do polštáře a nechal se unášet do říše snů.

Mohlo být tak kolem desáté ráno, když otevřel oči. Ale stalo se něco, co nečekal. Jeho pohled se střetl s identickým párem čokoládových očí. Bill prudce vystřelil do sedu a hypnotizoval svého bratra. Tom vytřeštěně zíral před sebe. Ještě chvíli na sebe ti dva zírali, než se odvážili promluvit.

„Co... Co to je?,“ vykoktalo ze sebe dredaté stvoření. Bill chvíli nevěřícně zíral, ale pak se podíval, co vlastně jeho bratr drží ve svým dlaních. Jeho odhalená podobizna.

„Tome, já... Já...,“ koktal Bill. Sakra, jak mohl být tak hloupý! Jak mohl být tak hloupý a neukrýt svoje dílo před všudypřítomnými Tomovými zraky!

„Tome, já... Víš... Já...,“ nemohl se vyjádřit. Jen se díval do země. Najednou ucítil horký dotek na svém už tak doruda rozpáleném líčku.

„Je to moc hezký...,“ zašeptal Tom a sladce se usmál. Kdyby Bill neseděl, nejspíš by se zkácel. Zpocený až někde. Třásl se mu hlas. Čekal jinou reakci.

„Máš talent, bráško...,“ zasmál se Tom. Žádná reakce od jeho bratra však nepřicházela.

„Proč jsi to vlastně nakreslil, hm?,“ opět se zeptalo starší z dvojčat. Bill zarytě mlčel a čekal, až to všechno přejde. Neuvěřitelně se styděl.

„Chtěl jsem... Já... Chtěl jsem tě zachytit... Vypadal jsi tak... Zvláštně...,“ zašeptal Bill. Odvážil se nyní pozvednout pohled k Tomovi. Bylo mu mdlo. Bál se, co Tom řekne.

„Ty taky vypadáš zvláštně...,“ usmál se Tom. Pohladil svého bratra po ruce a dál se nevyptával. Jen se tiše usmíval a pozoroval Billovy rozpaky. Jak byl sladký... Bill totiž nebyl jediný, komu se zamlouval jeho vlastní bratr. Sjížděl pohledem po polonahém Billově těle a v hlavě se mu zrodil plán.

„Polož se...,“ zašeptal Tom. Bill jej automaticky poslechl. Jeho žaludek udělal obrovský kotrmelec. Tom na chvíli zmizel ve své polovině pokoje. Za chvíli se vrátil i s tužkou a skicákem. Najednou Billovi ztuhl úsměv na rtech. Tušil co má Tom v plánu. Chtěl se zachumlat pod deku. Proklínal se za svůj pitomý nápad bratříčka kreslit.

„Nehýbat...,“ prohlásil Tom s pozvednutým obočím. Bill poslechl. Tom se posadil na polštář vedle bratrovi postele a díval se chvíli na bráškovo rozechvělé tělo. Bill téměř nedýchal, jen vnímal bratrův pohled. Pohled, který ještě neznal, a proto se ho tolik bál.

Tom se ještě zvedl a po čtyřech dolezl k bratrově posteli. Odhrnul pramínek jeho havraních vlasů z obličeje a opět se usadil na své místo. Tom nasadil vysoce soustředěný výraz a pozoroval oči svého bratra. Oba dva rudli, v místnosti v té chvíli byla velice dusná atmosféra. Ačkoliv bylo přetopeno, oběma běhal po zádech příjemný mráz. Tom hlasitě vydechl a dotknul se tužkou papíru. Ruka se mu zasekla. Pozoroval svého nervózního brášku, ale nechtěl se nechat rozhodit. Zvedl obočí a udělal soustředěnou grimasu. Bill vyprskl smíchy.

„Neruš umělce při práci... Nesměj se,“ pokáral naoko Tom Billa. Bill naopak vybuchl ještě víc. Tom to v sobě taky neudržel a začal se nezřízeně smát. Poté udělal jinou grimasu a měl opět ten vážný výraz. I Bill se uklidnil a Tom mohl začít tvořit.

Tužka začala klouzat po papíře. Tom se snažil s maximálním soustředěním zachytit každou část Billova obličeje, těla, výraz jeho očí. Srdce mu divoce tlouklo. Oba dva byli obrovští talenti, jako dvojčata to o sobě navzájem věděli. Oba dva v boxerkách na sebe upřeně zírali. Bill měl pocit, že vybuchne, Tom měl sto chutí po bráškovi vystartovat, ale nechtěl jej vyplašit. Najednou se dělo něco, s čím bratři nepočítali. Bill se proklínal, ale také hluboko uvnitř sebe si vlastně gratuloval, že se tohle stalo. Najednou si opět byli s Tomem blíž.
Billovi se na tváři tvořil křečovitý úsměv. Srdce tlouklo tak intenzivně, že mu málem vyletělo z těla. Hlasitě oddechoval a jen pozoroval Tomův soustředěný výraz. Takového ho dlouho neviděl. Naposledy tomu tak bylo, když Tom u maturity nemohl dát dohromady jeden složitý příklad z iracionálních rovnic. Ale ted' je to jiné. Ted' ten samý pohled, který věnoval tomu odpudivému příkladu, věnoval svému bratrovi. Nebyl to ale pohled znechucený, ale plný něčeho, co Bill ještě nikdy nepoznal.

„Hotovo... Ještě podpis,“ usmál se Tom. Pro změnu velké, ozdobné T. Vstal a svůj výtvor šel ukázat bratrovi. Posadil se vedle Billa na postel. Bill zůstal jen nevěřícně zírat na svou podobiznu. Jeho tělo mu tak krásné, jako na tom obrázku, nepřipadalo.

„Tome, to... To nejsem já...,“ zakoktal nevěřícně Bill. Měl sto chutí odstrčit svého bratra ze své blízkosti, ale užíval si to jedinečné teplo.

„Proč ne?,“ podivil se Tom. Zkoumavě si Billa prohlížel. Připadal mu tak neuvěřitelně křehký. Tak zranitelný. Bál se, že když se ho dotkne, Bill se rozpadne v prach. Bill i nadále hypnotizoval svůj obrázek, stejně jako Tom předtím svou podobiznu. Byl to tak neuvěřitelně propracovaný obrázek. Tom si hodně vyhrál s Billovými rty i jeho novým tetováním. Bill pomalu zvedl pohled k bratrovým očím.

„Nejsem tak... Nejsem tak krásnej,“ zašeptal a opět se podíval do země. Tom si ale jeho hlavu přitáhl k sobě na vzdálenost několika milimetrů. Zadíval se mu do očí. Bill neměl odvahu uhnout pohledem. Neustále se topil v čokoládě bratrových očí.

„Jsi nádhernej,“ zašeptal Tom. Chvíli mezi dvojčaty panovalo nebezpečného ticho. Dvojčata mlčela. Poté Tom zrušil tu malou vzdálenost mezi nimi. Dotkl se svými rty těch bratrových. Přivřel oči a nevnímal nic jiného, než dotek horkých úst toho dokonale zmateného střapatého tvorečka. Ještě chvíli dvojčata setrvala v něžném polibku.

„Tome, co to...,“ zašeptal Bill do Tomových rtů. Ale odpovědi se nedočkal. Tom se svým rozpáleným tělem položil na Billa a vychutnával to horko, které z něj sálalo. Bill všechny svoje pochybnosti hodil za hlavu a nechával se unášet něžnými dotyky na celém svém těle. Jen tiše vydechoval a užíval si Tomovy blízkosti, dokud to šlo.

Mohl zešílet. Nemohl se Toma nabažit. Něžné polibky neměly konce, stejně jako jemné hlazení po celém těle. Kluci se navzájem poznávali. Cítili dlaně toho druhého na těch nejcitlivějších místech a vzájemně si způsobovali uspokojení. Tiše sténali do úst toho druhého, něžně se mazlili snad několik hodin. Poté Tom otevřel oči a podíval se na Billa. Něžně ho pohladil po tváři. Bill měl nanejvýše opravdu vyděšený výraz. Tom se na něj jen usmál a jemně ho políbil na čelo.

„Tome, já...,“ pravil roztřeseným hlasem Bill. Nevěděl, co má říct, jen se díval do bratrových očí. Nevěděl, co má říct. Tom ale Billa umlčel přiloženým ukazováčkem na Billova chvějící se ústa.

„Billi, neříkej nic, zlatíčko... Muselo se to stát, ani nevíš, jak moc jsem po tom toužil,“ řekl tiše Tom a na bratra se usmál. Billem projela obrovská vlna euforie. Třásl se po celém těle.

„Já... Taky...,“ odpověděl trhaně Bill. Tom se jenom tiše zasmál a bratra přitiskl ještě víc k sobě.
„Já vím, poznal jsem to na tobě... Bylo to krásný... A už nic neříkej,“ prohlásil Tom a něžně políbil Billa na rty. Bill se už na nic neptal a plně se oddal bratrově náruči. Otočil hlavu a pozoroval dál padající sníh.

„Dneska asi ven nepůjdem,“ prohlásil s úsměvem Bill. Otočil se na Toma a viděl ten známý, potměšilý úsměv.
„Taky nevím, co bysme tam dělali. Takhle se zahřejem mnohem víc,“ zasmál se Tom a cvrknul brášku do nosu. Bill jej jemně nakrčil a přitiskl se co nejvíc k Tomovi.

„Miluju tě, Tome,“ zašeptal Bill. Podíval se na svého bratra. Tom se jen tiše uculil a políbil svého brášku do vlasů.

„Já tebe taky Billi...,“ odpověděl Tom. Rty dvojčat se střetly v něžném polibku. Oba bratři cítili, že tohle zdaleka není všechno. Že už bude všechno jinak. Dívali se jeden druhému do očí s neskonalou láskou. Vždy věděli, že je nic nerozdělí, ale už konečně si mohli být jistí, že je to doopravdy a že už nikdy to nebude stejné.

Společně pozorovali padající sníh za oknem. A oba dostali ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký si mohli přát. A to – lásku toho druhého.