Z lásky

Autor : Angel

pozn: kdysi jsem tohle napsal ve stavu nejvyšší deprese... není to žádný twincest, jsem to já... já osobně

Vím, že tam nemám chodit, ale přesto jsem tam šel. Nevím proč, ale k tomu místo mě něco táhlo. Nebylo to nic zvláštního, žádné místo, které by stálo za řeč, ale měl jsem tady kdysi svou skrýš. Něco krásného, co jsem tu nechal, musel jsem se pro to vrátit. Kromě pár vyhořelých svíček nebo pár kusů nábytku, co se válel po zemi a několika skvělých fotek jsem tu nechal taky svoje srdce. Chodili jsme sem každý den, pořád ve stejnou hodinu, schovat se před posměchem, pohledy, závistí... Jenže sem chodím už jen já. Já sám... Bez ní... Lidi na nás dvou viděli spoustu rozdílů, spoustu věcí, co jim připadali neuvěřitelně směšné... Ale já jsem ty věci miloval. Stejně jako jí, a víc než svůj život. Jenže mi odešla dřív, než jsem si uvědomil, jak moc mi na ní záleží. Ještě ted´ cítím každý její dotyk, ve spánku vidím její oči, cítím, že vedle mě leží, cítím, jak dýchá, slyším její hlas a smích, ale když se probudím, opět se propadnu hlouběji... Zezačátku to byla holka jako každá jiná - holka, která se mi prostě líbila, a tak jsem jí oslovil. Nechtěla se se mnou moc bavit, ale potom se rozpovídala. Bavili jsme se o muzice a celkem mě překvapilo, že taky chodila na hudební školu - ve stejnou dobu, v jakou jsem tam chodil já. Byla taková tichá myška, stín, kterého jsem si nevšiml. Až v tom baru, kdy jsem ji ještě zcela trapně polil vínem. Řekl jsem jí, at´ se mnou jde ke mě, že jí tu bílou halenku vyperu. Kupodivu šla. Vrazil jsem její svršek do pračky, půjčil jí svoje tričko, a dokonce jsem jí u nás nechal přespat. Ležela na mojí posteli, já spal na zemi. Vlastně jsem nespal - díval jsem se, jak spokojeně oddechuje. Byla tak milá. Bavili jsme se spolu dlouhé hodiny, byly jsme spolu a bylo nám spolu dobře. Říkala, že jsem první kluk, který se s ní baví i přesto, jaká je. Nechápal jsem to. Byla malinká, štíhlá, měla dlouhé blond vlasy a průzračně modré pronikavé oči a nádherný úsměv. Tím spíš jsem nepochopil, proč ona se zahazuje se mnou. Nosil jsem krátké vlasy, měl jsem brýle, rovnátka a nosil příšerné oblečení, které jsem si z lenosti nechal nakupovat od maminky. Byl jsem mazánek a benjamínek, ale taky samorost. Nikdy jsem moc neposlouchal rodiče, chodil jsem domů pozdě v noci, zneužíval jsem svojí svobody. Od té doby jsem ale nikde nenasával, ale chodil za Annette. Někdo nám říkal, že nám to nikdy nemůže vydržet, protože jsme moc mladý a navíc je tady velký věkový rozdíl - mě tenkrát bylo 14 let, ona měla 18. Ale miloval jsem každou volnou chvíli, kdy jsem mohl být s ní. Pořád si pamatuju na naší první pusu, kdy jsme byli sami u jezera na malinké lodičce, pluli jsme dál a dál, nic jsme nevnímali. Jen jsme se na sebe dívali. Zavřeli jsme oči, přiblížili jsme se k sobě a ta malinká drobná Polka se ke mně svými tenoučkými, jemnými rty přisála na mě. Dál to nedošlo. Takto jsme se scházeli každý den, asi 4 měsíce. Chatička u jezera, kde právě sedím a píšu tohle, to je náš úkryt, nebo spíš byl. Jednoho dne, kdy jsem jí byl navštívit, se mi ale dostalo jen studené sprchy. Annette leží v nemocnici. Nikdy mi neřekla, že má leukémii. Dozvěděl jsem se to od její mámy. Hned jsem za mou slečnou šel, bezmyšlenkovitě jsem rozrazil dveře jejího pokoje a ječel na ní, jak mi mohla lhát do očí. Když se na mě s pláčem podívala, bylo mi strašně líto toho, co jsem jí řekl. Každého slova, každé výčitky, každého nenávistného pohledu... Vždyt´ ted´ mě potřebuje nejvíc, ted´ jí nemohu opustit... Druhý den jsem jí přinesl kytku, vozil jsem jí ven, usmířili jsme se. Byl jsem strašně št´astný. Když jsme spolu byli asi půl roku, tak jí po chemoterapii slezly vlasy, nemohli najít vhodného dárce dřeně, a ani já jsem nemohl pomoct. Mohl jsem se dívat, jak její malinká dušička skomírá a vyhasíná jako dohořívající svíčka. Prožívali jsme spolu každý okamžik. Ale nikdy nezapomenu na den, kdy jsem byl v nemocnici naposledy. Držel jsem ji za ruku, líbal jsem jí, mluvil na ní, ale ona byla v bezvědomí... Věděl jsem, že slyší každé slovo, které jí říkám, že vnímá každý můj dotyk... Najednou mě ale přerušil nepřerušovaný, dlouhý tón přístroje, na který byla moje princezna připojená. Snažili se mojí holčičku oživit, ale ona už mi dávno odešla. Byl jsem zoufalý... Každý den, kdy jsem byl bez ní, mě ubíjel... Pořád mám před sebou její oči a naše jezero. Chodím za ní stále, nosím jí její oblíbené bílé růže na její hrob, hladím její fotku a pořád si říkám, co jsem udělal špatně, že mi zmizela. Byl jsem s ní rok, ten nejkrásnější rok v mém životě, který vyplnila její přítomnost. Nikdy nezapomenu... Dnes jdu odnést z naší skrýše poslední naše věci, které tam zůstali a doufám, že někdy budu moct svou novou skrýš s někým objevit... Co si to namlouvám, už jsem jí našel... Je ve mě, vnímám jí, tu novou osobu, osobu, kterou dokážu milovat a mít radši než svůj život... Nejspíš tohle právě dočetla a možná se jí hrnou do očí slzy, možná si říká, že pro mě zřejmě neznamená tolik, kolik by si zasloužila, ale není to pravda... Našel jsem v ní nový smysl života a moc jí děkuju za život, nový život, který mi vdechla. Miluju jí, úplně celou a jen jedno od ní žádám : miluj mě a nikdy mě neopouštěj...Snad sem někdy půjde se mnou a pozná, kdo skutečně jsem.