v zajetí

zkouším něco psát... kdyby to byla blbost, řekněte mi to...

už prakticky nic nevnímám. mám pocit, že mě všichni opouští. to, co se mi stalo naposled, mě úplně srazilo na kolena. bál jsem se cokoliv říct, cokoliv dělat. a nakonec jsem udělal tu největší kravinu na světě.

byl jsem v zajetí svých vlastních myšlenek, svých pocitů, svého života. chtěl jsem utéct, schovat se, ale nebylo kam. nechtěl jsem opustit tenhle svět, ale zdál se mi moc krutý, moc nespravedlivý. chtěl jsem opustit všechno, co jsem měl kdy rád, jen abych nalezl opravdové štěstí a lásku.

láska přišla, ale bolela. ta dívka mi zemřela po pár týdnech, co jsme se znali. skončila pod autem, a já mohl začít zase od začátku. její rty, její polibky, bože, jak moc mi to bude chybět...

doma to není o nic lepší. despotický otec, dokonalá matka. at' dělám cokoliv, jim se to nelíbí. docela dobře na mě kašlou. posílají mě do hajzlu. cítím se sám, opuštěný... otec mě mlátí, matka mě burcuje k nejlepším výkonům, přitom si jen přeze mě plní svoje nenaplněné sny, které nemohla uskutečnit, když mě měla v 16ti... proč já?

přátelé mě nechtějí... jsem podle nich jiný, změnil jsem se. zatáhli mě do drog. a pak, když jsem se začal hroutit a chtěl s tím skončit, srazili mě na kolena, zakopali hluboko naše zážitky a mě tady nechali. samotného, napospas závislosti, všemu a všem, jako malé bezbtanné zvířátko, když se blíží jeho konec.

jsem v zajetí svých myšlenek, svého života... a proto se osvobodím... sbohem světe, loučím se... nemám už důvod tady být... bolí to, ale za chvíli přestane... konečně volný...