Když krvácím, znamená to miluju tě 7.

Autor : Angel + Mitternacht

"Probral se, je vzhůru, probral se!," slyším Tomův nadšený křik. Co se to sakra děje? Co se stalo? Kde to jsem? Snad v nebi, kde je Tom mým andělem? Pomalu otvírám oči. Vidím ho nad sebou. Usedavě pláče, až mi to trhá srdce. Je tak krásný, jedinečný, bezmocný! Je zoufalý... "Cos to udělal?! Můžeš mi to říct?! Jak si to představuješ ty pitomče?! Víš, jak jsem se o tebe bál?!," rozeřve se na mě. Až po chvíli si uvědomím, co jsem to vlastně udělal. Chtěl jsem se zabít. Snad Tom cítil, že umírám, a proto mě přišel zachránit. Je to moje dvojče. Cítí, že se něco děje. Ví o mě absolutně všechno. Úplně!

"Já... Tomí...," zakoktám. Nemůžu mluvit, jsem moc slabý. Cítím jen ostrou bolest v mém levém zápěstí. Tom mě zachránil, tím jsem si jistý. "Cos to prosím tě udělal?! Víš, jaký jsem měl o tebe strach?! Ty idiote, já myslel, že jsi po smrti! Kdybys mi řekl, co tě trápí, jenže ty nic! Ach Bille... Bille!," zakřičí a hystericky se rozpláče. Vrhne se mi do náruče. Nemám ani sílu ho obejmout. Ještě před chvílí jsem byl v náruči někoho cizího a ted' vidím, jak se Tom kvůli mě trápí. Já fakt měl radši umřít, než vidět ta muka, která, Tomovi způsobuju! Můj Bože, co jsem to jen udělal?!

"Tome, promiń...," zašeptám co nejtiššeji do jeho dredů. Jak jsem jen mohl chtít nechat tady samotnou tak krásnou osobu, anděla, jako je on?! Už se od něj nikdy nehnu! Nikdy! Je jen můj a nikomu ho nedám! Nechci utíkat od jeho lásky prostřednictvím bolesti, už nikdy to neudělám, nikdy! "Měl jsem o tebe strašný strach, lásko. Sedím tu celou dobu a čekám, než otevřeš oči. Přísahám, že nikdo jiný než ty neexistuje. Prosím, věř mi to," pronese Tom už klidnějším hlasem. Až ted' si pořádně uvědomím, že jsem se natruc vyspal s někým jiným, než je on. U ní to byl jen sex, ukojení chtíče, u Toma to je čistá láska. Láska, která nás svou vášní a smyslností spaluje, která nám ubližuje a která nesmí být nikdy prozrazena. Je to naše láska Tomí. Jen naše. "Odpouštím ti, jen mi to už nikdy nedělej," zašeptá a něžně mě políbí na rty. Můj bože, byl jsem tak slepý.


"Slibuju," odpovím. Na své tváři vykouzlím úsměv. Vím, že to nemůžu nikdy vydržet, ale kvůli němu se budu muset snažit. Miluju ho. Je přece jen moje všechno. Je můj miláček. "Dobře lásko," zašeptá mi do vlasů a políbí mě na ouško. Já mám tak obrovské štěstí, že ho mám! Tisknu se k němu jako k plyšákovi, tulím se k jeho obrovské mikině. Jsem asi opravdu v nebi s mým andělem! Nechci, aby se Tom dozvěděl o mém malém úletu s Jul. I když musím uznat, byl to podařený úlet, ale... Bille, strč si ty myšlenky na Jul někam, máš tady Toma, ten je pro tebe milionkrát důležitější, s ní si to vyřídíš až potom. "Proč jsi to udělal?," přeruší náhle Tom blažené ticho nemocničního pokoje. Podívá se na mě a jeho oči přímo dychtí po odpovědi. Nevím, co mu na to říct. Jen sklopím hlavu a nedívám se na něj. Nemůžu mu to říct, nemůžu! "Protože... Tě miluju," vypravil jsem ze sebe. Konec konců je to pravda. Jen čekám na jeho reakci. Dívá se na mě zmateně, v hlavě mu to nejspíš hodně šrotuje. "Ty... Ty bys mě klidně opustil...," konstatuje. "Myslel jsem to jinak," šeptnu. "Jak?," zareaguje vzápětí. V jeho očích vidím zvědavost, hodně velkou zvědavost. Chci jen, aby mi odpustil a přestal se konečně vyptávat.


"Miluju tě. A bolí to. Já když krvácím, znamená to, že tě miluju," vzlyknu. Podívá se na mě jako na cvoka, na zjevení. "Jak to myslíš?," zeptá se. Jako by neslyšel, co jsem mu předtím řekl. "Naše láska zůstane vždycky nepochopená, Tome. Nikdo nás nepochopí. Ublížil jsem si, protože jsem si nebyl jistý tebou, mnou, námi... Géčka se s námi nebaví, nejde to tak dál," rozpláču se. Tom mě obejme. Opět se choulím do plyšové měkoučké mikiny, která tak krásně voní Tomem. Je dokonalá. Stejně jako on. "Jsem tady s tebou. Nemysli už na ošklivé věci. Jsem jen rád, že jsi mi slíbil, že to už neuděláš. Sliby, které si dáme, jsou posvátné, pamatuj si to. Já bych neublížil tobě, ty bys nikdy neublížil mě. Vím to. Miluju tě...," řekne. Se mnou to snad fakt praští... On mi tak věří, a já ho podvádím... "A Delia?," zeptám se pro ujištění. Musím vědět, jak to mezi nimi je. Abych to kdyžtak mohl ukončit s Juliette. "Jen jsme se skamarádili. Nic víc za tím nehledej. Tebe bych nikdy nezradil, ty můj broučku a už nebudem plakat. Rve mi to srdce. Máme jeden druhého, měli bysme se smát," odpoví. Spadl mi obrovský šutr ze srdce. Budu to muset s Jul ukončit, abych mohl být s Tomim. Dál už nic neříkám, jen se choulím u něj a nechám se hýčkat. Už nechci hledat nikoho jiného Tome. Jen ty jsi můj a já jsem tvůj. Navždy!

Najednou se ode mě odtáhne. Nechápu to. "Jdu si pro pití, a nedělej blbosti broučku. Až se vrátím, budeš tu hezky sedět jako hodnej chlapeček," řekne Tomí a v tu ránu se za ním zaklapnou dveře. Zírám kamsi do blba. Tomem si jsem jistý. Myslí to se mnou vážně. Jen já musím přetrhnout vazbu s Jul. Byla to jen chvilková záležitost. Nikdy to nebyla láska, jen sympatie. Jen se bojím toho, že ona v tom viděla víc, než jen povyražení. Musím to nějak vyřešit. Ne takhle zbaběle, ale doopravdy to řešit! Nechci ze sebe dál dělat chudinku jako doposud. Pomalu se dobelhám k oknu a co tam nevidím - Jul!


Chtěl jsem to vyřešit, ale nečekal jsem, že to přijde tak moc rychle a navíc jako blesk z čistého nebe! Musím se někam schovat! Ne to ne! Musím se tomu postavit čelem! Ne nemůžu! Nemám na to sakra sílu! Do hajzlu Bille, prober se! Musíš jí to říct! Ona tě přišla politovat. Navíc vůbec neví o tvém vztahu s bráškou, tak jí to nedělej! Musíš jí říct, že to byl jen omyl a že budeš rád, když budete i nadále přáteli! Bille, musíš jí to říct! Ale co když přijde Tom?! Co pak?! Co si bude myslet?! Sakra, co mám dělat?!


Dlouho mi moje panikaření nevydrží. Do dveří vejde Jul! "Ahoj Bille," kuńkne. "A... Ahoj," šeptnu. Pomalu se dopotácím k posteli. Vůbec nevím, jak s ním mám mluvit. Jako se svojí láskou, nebo jí mám říct všechno narovinu?! Nevím... Musím jí říct, že to s ní byl jen románek a budu rád, že budem i nadále přátelé. Ale copak to jde?! Copak to jde v téhle situaci?! Bože, sešli mi znamení! "Jak ti je?," zeptá se. V podstatě nevím. Psychicky jsem na umření, fyzicky jsem jako čerstvě vymačkaný citron. "Líp," odpovím jednoslabičně. Něco mi říká, že se nebude spokojit s mou jednoduchou odpovědí. "Aha... A proč jsi to udělal, broučku můj?," zeptá se s notnou dávkou soucitu a lásky v hlase. Copak jí to můžu říct?! "Z lásky," odpovím. Je to pravda. Ale ne z lásky k ní, ale z lásky k němu. "To jako kvůli... Kvůli mě?," zeptá se vyděšeně. Vidím nechápavý výraz jejích očí. Tváří se hodně rozpačitě. A já nejspíš taky. Jsem červený až za ušima a nevím, co říct.


"Kvůli tobě ne...," šeptnu a zadívám se do země. Nemůžu se jí dívat do očí. Nejde to. "Takže ty... Mě nemiluješ?," vyděšeně odvětí. Ani mi to nedalo moc práce. Prostě jsem jí to řekl a bylo to venku. Chytrá blondýna. "Jak jsem jen mohla být tak pitomá?! Chtěl jsi jen jedno, jako všichni ostatní kluci! Však se všichni dozví, co jsi zač, ty bastarde! Prý mi dáš šanci. Tímto jsi mě poslal do prdele, stejně, jako já tebe! Doufám, že se ti to líbilo, nenávidím tě, NENÁVIDÍM!," rozječí se na mě. Do očí se mi valí slzy. Tohle přece nejde. Takhle to nemůže dopadnout! Rozpláču se snad ještě víc než ona. "Neřvi! Nemáš důvod! A kdo je ten frajer nebo frajerka, kvůli kterýmu to všechno?! Chtěl sis jen užít bokem! Jsi bastard jako všichni ostatní!," dodá. Křičí jak smyslů zbavená. Čemu já se vůbec divím, chápu to! Plně to chápu!


"Nemůžu ti to říct," řeknu se stydlivě sklopenýma očima. Najednou vejde Tom. "Může mi někdo říct, proč brečí?! Co jsi mu udělala? Vypadni a hned!." rozeřve se Tomí na Jul. Takhle naštvaný byl naposled na Georga, když mu dal kvůli mě pěstí. To bylo úplně nejvíc! "Však ty se brzy dozvíš, co je tvůj brácha zač. Má úcta," prohlásí směrem k nám a urychleně zdrhne z pokoje. Tom si přisedne ke mě a pevně mě obejme. "Nic si z toho nedělej, to přejde. Už je pryč," zašeptá Tomí. Jak rád bych tomu věřil. Co vlastně myslela tím, že se to dozví? A všichni? Ta myšlenka mi vrtá hlavou. Hltal jsem každé její slovo. Bylo v nich tolik nenávisti. A chápu to. Jsem vůl, můžu si za to sám. Kdybych to neudělal, kdybych tak pitomě nežárlil na Toma, bylo by to v pohodě, ale takhle jsem ze sebe udělal totálního magora!


"Tomí?," zašeptám. Musím se ho zeptat... "Co si o mě myslíš?," ptám se. Bez okolků. Chci to vědět, upřímně. Chci, aby mi to řekl a nic přede mnou netajil. "Jsi můj nejsladší nejutrápenější bráška na světě. Jsi moje láska jediná," řekne a obejme mě. Já to ale myslel jinak! "Myslel jsem to jinak... Chci vědět, co si o mě doopravdy myslíš, jako ted', v tuhle chvíli," řeknu. Zoufale. Naprosto ztraceně. Tom se na mě kouká jako na zjevení, jako by nevěděl, co má zrovna říct. Věděl jen jedno - že mi nesmí ublížit. Dál jsem hypnotizoval jeho oči v marné snaze z nich něco vyčíst. Tom uměl lhát, ale ne mě. Mě nic nalhávat nemusel. Vždycky jsem tak nějak věděl, co tím myslí. I když si myslí a říká něco jiného. Podívá se na mě a pomalu otvírá pusu.


"Víš Billi, tohle mi hodně ublížilo. Nevím, jak jsi to mohl udělat, ale můžu ti říct, že vždycky budu tady s tebou. Jsi andílek. Můj utrápený andílek. Kdybych tak věděl, co přesně tě trápí. Je mi líto, že to nedokážu vyčíst z tvých očí, ale chci ti říct, že tě moc miluju. A nás dva nic nerozdělí," řekne na jedno nadechnutí. Dívám se na něj s úžasem. Ne že bych si o něm myslel, že je primitiv, jen jsem nevěděl, že jeho mozkovna je schopná něco takového vyplodit. Dál jsem se díval na jeho oči. Byly krásné, průzračné, pokrývaly je slzy. Pohladil mě po tváři. Vzal jsem jeho ruku do dlaní. Díval se na mě jako andělíček. Andělíček s d'áblem v těle. Můj andělíček. Věřím, že my dva to spolu dokážeme Tomí, my dva navždy! Kaulitz Twins forever!


"Někdo by s tebou chtěl mluvit," zašeptá Tom a jde ke dveřím. Když je otevře, spatřím Géčka. To se mi snad zdá! Tohle mi nedělej, brácha! Podívám se na Georga. Nesnáším ten jeho drsný, chladný pohled. Gustav se na mě dívá víceméně s lítostí. "Co je?!," zeptám se. Jsem možná protivný, ale mám na to právo. "Chci se omluvit," řekne Georg. "Měl jsem debilní poznámky, sorry Bille. Doufám, že už je to lepší," kývne směrem k mojí ruce. "Jo, je to dobrý, dík. A... Omluvu přijímám," řeknu s jistotou v hlase. "Moc se toho nestalo, jen se omlouvám za Toma, že po tobě tak vyjel, Geo," prohlásím. Tom se na mě vyjeveně podívá. Nevěří vlastním uším. Ale takhle to už fakt dál nešlo. "Přijímá se," řekne Georg a podává ruku Tomovi. Ten mu jí neochotně podá taky. "Okay," řekne Tom.


"Tak, my už jdem a necháme vás tu o samotě," zakašle Geo a už Gustiho táhne směrem ke dveřím. "To byla rychlost," zasměje se Tom. "Ale nechápu, proč ses mu za mě omlouval? Snad bych to dokázal sám, ne?," zeptá se vyčítavě. "Chtěl jsem to jen vyřešit. Zlobíš se?," zvednu k Tomovi svůj zrak. Na tváři se mu vykouzlí krásný, dokonalý, bělostný úsměv. "To víš že ne, ty můj broučíku," zasměje se a jde ke mě. Začne mě jemně líbat. Krásně, něžně, pomaličku. Cítím se jako v sedmém nebi. Akorát v hlavě mi neustále šrotuje Jul. Co myslela tím, že se to všichni dozví? Co tím chtěla říct? Chce snad něco napráskat? Nebudu si kazit tuhle jedinečnou chvíli. Je jen naše Tomi, jen naše!


Ozve se tiché zaklepání. Do dveří vejdou asi tři doktoři. Odtrhnu se od Toma. Sakra, co sem vůbec měli co lézt! V tuhle chvíli. "Pan Wilhelm Kaulitz?," optala se jedna mladá doktorka. "Bill prosím," hlesnu nepatrně. Nesnáším oslovení Wilhelm! Doktoři se na mě zadívají jako na totálního magora. Pak se ještě zadívají na Toma. "Smí tady být jen rodinní příšlušníci," zahlásí starší doktor na Toma. "Jsem bratr, Tom Kaulitz," prohlásí sebevědomě. V takovýhle chvílích jsem pyšný, že je to můj bráška! Miluju tě, Tomí! "V tom případě tu smíte zůstat," řekne přísně doktorka. Třetí doktor je asi medik, schovává se za ostatními doktory a jen tiše pozoruje situaci.


"Pane Kaulitzi... Víme, že to, co jste si udělal, nebyla nehoda. Byl to pokus o sebevraždu. Víte, co tím myslím?," promluví ke mě doktorka. Snad ne... Ne to ne! "Musíme vás převézt na psychiatrii. Jakmile se vrátíte do Německa, přihlásíte se na nejbližší léčebnu. S tímhle nemůžete jen tak nehybně ležet, léčit si jizvy a dělat, že se nic nestalo. Je to ve vás. Váš bratr má o vás zřejmě starost, jak vidím, tak v tom nebudete sám, on na vás dohlédne," ukončí doktorka svůj monolog. To se mi snad jen zdá! Nastává chvíle ticha. Doktorka mě propaluje pohledem. Tom nevěřícně těká očima ze mě na doktory a zpátky. Málem se mi zastavil dech, srdce divoce tepe. Ještě divočeji, než když jsem s Tomem.


Rozpláču se. Normálně se před doktory rozpláču. Tom mě vezme do náruče a začne mě utěšovat. Vražedným pohledem propaluje doktory, jako by snad za to mohli. Ne, můžu za to jedině já! Ještě mě potopí Jul! A za to všechno si můžu jedině já! Ted' mě zavřou mezi cvoky! Dozví se to celé Německo, celý svět, fans mě zavrhnou jako beznadějného cvoka. Doktorka se ke mě přiblíží. Ale Tom její ruku, která se mě chystá dotknout, nemilosrdně odstrčí její ruku. Začne tiše plakat se mnou. Zabořím hlavu do jeho hrudi a nechám se unášet jeho přítomností.


"Nešlo... Nešlo by to jinak? Dával bych na něj pozor, staral bych se o něj. Nemůžete ho nikam odvézt. On potřebuje kolem sebe lidi, jinak umře!," zavzlyká Tom. Opět se mi do očí hrnou slzy. Hořké slzy plné zoufalství. Měl jsem umřít a ne tohle! Ne takhle trápit sebe a Toma! Tohle by se nedělo! Brzy zažiju peklo na zemi... Jen díky svojí blbosti. "Ne, jinak to nejde, je nám líto," prohlásí doktorka falešně medovým hlasem.


"Já vám nevěřím," opáčí Tom. "Udělají z něj hadrovýho panáka. Bude nafetovanej lékama, totálně smažou jeho osobnost. To není léčba, ale manipulace. To nedovolím, nikdo se ani nedotkne mýho brášky!," rozeřve se na doktory. Je totálně zoufalý. Snad ještě víc než já. Pláče, svíjí se. Ach bože, proč to zašlo tak daleko?! Proč?! Bille, ty jsi totální kretén! "Je to nutné, a nebojte se, vašeho bratra vám vrátí v pořádku, budete ho moci navštěvovat, kdykoliv budete chtít," opáčí ledovým hlasem. Vidím v Tomových očích plamínky. Jako by chtěl každou chvíli nemilosrdně doktorku sežehnout.


"Nedám vám ho," dupne si a s výhružně založenýma rukama se postaví před doktorku. "Je mi to líto, ale porucha vašeho bratra...," nakousne doktorka větu. Ale vzápětí je přerušena Tomem. "On je úplně normální, jen se trápí, dejte mu příležitost, prosím...," vystřelí. "Nejde to. Je nám líto," řekne starší doktor. "To ne," začne vzlykat Tom. Dívá se na mě s láskou, ale absolutně nepochopený. "Co když nebudu chtít nastoupit?," zapojím se do hovoru. "Budete muset," řekne doktor. Odchází. Tom se mi vrhne do náruče. Pláčem oba. Kam jsem se to sakta dostal, co se to stalo?! Proč nám, Tomi? Proč?