DÍTĚ NOCI

bratránek mi dohodil jednu dobrou autorku. říká si Mitternacht... a tohle je od ní...

procházím dál, nevnímám nic. nic, jen tu tmu. samotu, chlad a úzkost. už dlouho bych chtěl někde zakotvit, někam zapadnout, ale nedaří se, je to pořád stejné. pokaždé mě někdo odmítne. pokaždé cítím, jak mnou ta samota prostupuje...

sednu si ke kraji cesty do trávy a zírám na malou opuštěnou kapličku. kleknu si k ní. sepnu ruce a začnu se modlit. nevím, proč to dělám, ale cítím, že prostě musím. něco mě k tomu nutí. zašeptám jen ,,amen'' a mám se pomalu k odchodu, jenže něco se najednou v mé bezprostřední blízkosti pohne... ,,kdo, kdo co... kdo je to?'', vykoktám ze sebe. opravdu mě to děsí.

ze stínu kapličky vyjde postava. mladá, bledá žena, dlouhé černé vlasy do pasu, až mrazivě modré oči. ,,nemáš důvod se bát, já jsem Mesaia,'' představí se. že nemám důvod bát se? omyl... bojím se. bojím se, ale i tak jsem totálně fascinovaný. je krásná, dokonalá. prohlížím si její dlouhé, černé splývavé šaty, dívám se jí přímo do očí... ,,a kdo jsi ty?,'' vytrhne mě z ticha. ,,ehm já... já jsem... jmenuju se Tom,'' vymáčknu ze sebe. ,,ty se mě bojíš?,'' zeptá se s úsměvem. ,,já? ne vůbec ne...,'' zalžu. mám popravdě hodně velký strach. a nevím, co mám říct... bojím se... pár vteřin na sebe zíráme. škubnu hlavou, uhnu jejímu pohledu. díval jsem se jí do očí příliš dlouho. mám pocit, jako by přesně věděla, co zrovna cítím, co si myslím... ,,musím... musím už jít,'' žbleptnu a pomalu se otočím. ,,uvidím tě ještě někdy?,'' zeptala se. ,,já... určitě,'' váhavě odpovím. ještě se chci otočit a rozloučit se, ale ona už tam není.

prší. opravdu hodně prší. zrovna jsem dorazil domů. zmoknul jsem až na kost. napustím si vanu plnou horké vody. sundám ze sebe mokré oblečení a sesunu se do vany. chvíli si pohrávám s pěnou, umyju se. pak se osprchuju a usuším. pomalu si jdu lehnout. všude kolem je tolik zloby, zla... zase začínám přemýšlet nad tím, co se mi děje. doma po mě pořád ječí, ve škole mě nesnáší, nechtějí mě tam, vadím jim... i přes všechny tyhle myšlenky hodně rychle usnu.

moje sny... jdu opět na louku, k malé kapličce, kterou dobře znám. vidím i ji... tu dívku... Mesaia... krásné, neobyčejné jméno. komu asi může patřit, co je to za jméno? pomalu jde ke mě, přitiskne se ke mě a začne mě pomalu, něžně líbat. je strašně chladná. a to se mi právě líbí... začíná pomalu pršet... zadívá se na mě. ,,chtěl bys mě?,'' zeptá se svůdným hlasem. ,,moc, moc... ano chci,'' zašeptám. pomalu někam jdeme. v dálce rozeznávám siluetu svého domu. ,,jdeme,'' pronesu. a vedu ji do svého pokoje. stačí málo a jsme už oba nazí na posteli. tohle... jsem ještě nikdy nezažil... podívám se na ni a zašeptám : ,,ale já ještě nikdy...'' ona mi jen přiloží prst na rty, něžně mě políbí... a pak to přijde... prostě... začnem se milovat... nikdy jsem si nemyslel, že to bude takové, nikdy jsem si nemyslel, že zrovna s ní... najednou ucítím na svém krku něco ostrého, bolí to... projede mnou bolest, cítím, jak mi po krku stéká teplý pramínek krve. můj bože!!!

prudce se posadím na posteli. cítím, jak se mi motá hlava. podívám se kolem sebe, nikde nic. jen tma. něco kolem půl jedné ráno. jsem totálně zpocený a úplně se strachy klepu. všimnu si otevřeného okna vedle mojí postele. to nic, asi průvan. mám ztuhlý krk. mírně zakloním hlavu a rukama si krk začnu masírovat. najdu na něm dvě malé ranky. a... mám mokrý polštář. dojdu k vypínači, rozsvítím si a podívám se do zrcadla, co to vlastně je. asi mě něco štíplo... tomuhle tvrzení sám nevěřím, ale copak je možné, aby se stalo to, co v tom snu? na mém polštáři pak najdu nejen několik dlouhých černých vlasů, ale i pár kapek krve. bože...

opět si lehnu, ale už nezaberu. jen zírám do stropu a přemýšlím, co se dělo. venku jsem nebyl té noci, nebo to prostě jen nevím, co jsem to vlastně dělal. co se to stalo? nezaobírám se tím...

ráno je mi hrozně zle. zvracím, převrací se mi vnitřnosti, skoro nevidím... motám se jak stará bába. já to už nevydržím, asi bych měl jít k doktorovi. ale v tomto stavu tam nedojdu. co mám říct, že se stalo? že mě ve snu kousla nějaká upírka? rozmýšlím se pořád dokola, pak se na to vykašlu. celý den strávím s hlavou v záchodové míse.

když jdu v noci opět spát, překvapivě usnu do pár minut. mám sen... vidím, jak vedle mě stojí ona, bere mě za ruku. je nádherná. ,,stáváš se dítětem noci...,'' praví. ,,už nepatříš k těm, kteří tě zatracují, patříš k nám,'' podívala se na mě a hypnotizovala mě těma svýma očima. nemohl jsem jí odolat... ,,je to tvůj úděl,'' zašeptala mi. vedla mě pryč, někam daleko. ,,půjdeš se mnou, do věčné tmy, nikdo ti už neublíží, jen ty všem oplatíš svoje křivdy a budeš jedinečný,'' šeptala. pořád jen šeptala. vcházeli jsme do velké síně. nic tu nebylo. jen my dva. všude byly zrcadla, ale já se ani v jednom z nich neviděl. šli jsme dál a v rohu se krčila jedna malá dívenka. už kdysi jsem ji znal, někoho mi připomínala... ale nevěděl jsem koho. najednou mnou projel pocit slabosti. myslel jsem, že to snad nevydržím. malou jsem vzal do náruče, podíval jsem se jí do očí a vzápětí jsem se jí s chutí zahryznul do krku.

vstanu z postele, úplně se klepu. klid, to byl jen sen!!! ale včera taky... a pak... ta krev, ty vlasy. můj bože... už je to jeden den... a je mi pořád stejně zle, nevyspal jsem se z toho. jdu do koupelny. opláchnu si obličej a když se chci podívat do zrcadla, ztuhnu... nevidím se!! strašně se leknu, nevím, co mám dělat... najednou ucítím něčí ruku na rameni. otočím se, ale nikdo tam není. proč zrovna já?

celý další den je mi hrozně zle. ale pomalu to ustává. najednou se cítím tak nějak líp. pustím si film. jo to bude ono. najdu nějaký hodně krvavý, ty jsem měl vždycky nejradši. pod ruku se mi dostane Underworld. se zájmem se na ten film dívám. čím víc krve, tím víc mám pocit, že mi nějak vyhládlo. jdu do ledničky. i když zbaštím skoro všechen její obsah, nestačí mi to. sednu si opět k televizi. opřu si hlavu o ruku a zírám do prázdna. začnou mě hrozně bolet zuby. nevím, čím to je, ale prostě... hrozně mě bolí... nemůžu se z toho vzpamatovat, prášky nepomáhají... asi se budu muset smířit s tím, že se se mnou fakt něco děje... ,,bože Tome vzpamatuj se!!,'' nadávám si v duchu. ale nejde to. nemůžu. musím něco sníst. kouknu se znovu do ledničky. hmmm... flákota... krvavá... moc dlouho nepřemýšlím a zakousnu se... ještě nikdy jsem si tak nepochutnal... když si uvědomím, co jsem právě udělal, je mi ze mě samotného zle. ale taky dobře. už nemám hlad... je opět noc, jdu si lehnout...

opět usnu poměrně rychle... a opět se mi něco zdá. jsem bledý, celý v černém. ostatní se mi klanějí. jdu, procházím kaluží krve. ,,už brzy budeš jedním z nás,'' slyším šeptat Mesaiu. a najednou... se rychle probudím.

musím jít ven, to nejde, já to tady nevydržím!!! vystřelím ven jen tak nalehko. musím někam jít, honem!! do oka mi padne malá holčička. ta z toho snu. dívám se na ní. pláče. dívám se na ní s lítostí, ale taky... dívám se na ní hladově... ,,ty jsi se ztratila, maličká?,'' prohlásím chraplavým hlasem. ,,a... a... ano,'' pronese rozklepaným hláskem. ,,já ti pomůžu, ano?,'' nabídnu se. ,,děkuju,'' řekne a popadne mě za ruku. mám hodně, hodně studené ruce. poslední dobou ani nemám moc znatelný tep. ale cítím se už líp. malou zavedu do nejbližšího tmavého kouta. podívá se na mě nechápavýma nevinnýma očima. přitlačím jí k sobě, skloním se. najednou mi vyjedou ostré špičáky. zahryznu se děvčátku do krku a jen vychutnám její teplou krev... ještě chvíli se mi zmítá v náručí, pak klesne k zemi. když si uvědomím, co jsem to vlastně udělal, mám v sobě docela zmatek... nevím, co dál...

celý den pobíhám po městě. slunce mě až příliš pálí, cítím se bezmocně. vrátím se zpět do onoho tmavého kouta. je tam asi už pět lidí. všechny jsem je odpravil já. nebylo mi jich líto. musel jsem se nasytit, měl jsem hrozný hlad. to ona to ze mě udělala... najednou jsem se cítil lepší. bylo mi nějak zle, byl jsem unavený a kůže mi až nebezpečně začala na slunci tmavnout. jen jsem pomyslel na to, že bych chtěl už domů, byl jsem tam. zatáhnul jsem závěsy, svalil jsem se na postel. díval jsem se do stropu. chtěl jsem ze sebe ještě smýt ten prach a krev, ale opět jsem usnul...

,,ted' už jsi dítětem noci... vítej mezi nás,'' zaslechl jsem ve snu. usnul jsem tvrdým spánkem. a ted' už můžu říct, že jsem se všeho zbavil, od všeho jsem se oprostil. konečně někam patřím... nejsem Tom NULA... ale Tom UPÍR...